Čeští Němci v pralese

Respekt - - Anketa - maRKéTa PILáToVá Autorka je spisovatelka, žije v Brazílii.

krauspenharovi jsou doma. Právě roztápějí dřevěné uhlí, bude se opékat tradiční nedělní hovězí. Antonio Thiele si sedá na vratkou plastovou židličku a vytahuje složku plnou starých fotek a genealogických stromů. Antonio spolu se členy Asociace potomků „bohemiů“v Brazílii si totiž usmyslel, že přesně zmapuje historii českých Němců, kteří přišli do Brazílie ze Sudet a osidlovali jižní oblasti ve studeném pralese.

Každou neděli objíždí rodiny tzv. bohemios a s bodrou trpělivostí loudí fotografie a přesné vzpomínky. Jezdím s ním, protože „bohemios“učím česky a protože mě fotky mladých mužů s bambitkami a mohutnými kníry, žen se ztrhanými tvářemi a umolousaných dětí zajímají a ze všeho nejvíc dojímají.

Adolf Krauspenhar, prapradědeček pana Krauspenhara právě rožnícího maso, se vypravil na cestu kolem roku 1880. Odjížděl z vesnice Chřibská (tehdejší Kreibitz) na rozhraní Lužických hor a Českého Švýcarska a urazil přes deset tisíc kilometrů na vratké plachetnici z Hamburku do Rio de Janeira. Dalších tisíc kilometrů menším parníkem z Ria do Porto Alegre a sto kilometrů na koni do hor. Tam si ze všeho nejdřív musel na stromě postavit hnízdo.

V Evropě právě vyjížděly z depa první luxusní Orient Expressy tažené elegantní lokomotivou, Paříž zažívala vzrušení z prvních módních salonů a v rodných Čechách nové stroje válcovaly staré pracovní příležitosti dělníků. Adolf Krauspenhar ale potřeboval ochránit sebe a svoje děti před zuřivými pralesními divočáky, kterých se báli i místní indiáni, před jedovatými hady a jaguáry. A když odcházel na několik dní do nejbližší osady, aby vyměnil první sklizeň za kozu, jeho žena zůstávala s dětmi i tři dny v pralese sama. Jakmile se setmělo, rozdělávala vysokou vatru, aby zaplašila šelmy, po visutém žebříku vylezla do improvizovaného obydlí na stromě a usínala s mačetou u hlavy. Když pak ale o dvacet let později umírala, měla kolem sebe rozvětvenou rodinu, ležela v posteli v dřevěném domku na vzorně obdělávaných pozemcích v malebném kraji silně připomínajícím Sudety na jihu Brazílie.

Pod štíhlými palmami se v mírném větru vlní bleděmodré okvětní plátky divokých hortenzií. Levandulové keře plní večer mýdlovou vůní a na domech a restauracích se bělají nápisy Unser Haus nebo Milena Haus. Autobus firmy Wendling vyrazil před hodinou z města Novo Hamburgo a teď se prodírá horami porostlými džunglí. V korunách mohutných araukárií se hádají opice a hnízdí papoušci. Na sedadlech autobusu ště- betají postarší dámy v ručně pletených svetrech německy, a když autobus střihne příliš prudce zatáčku, uleví si: „Mein Gott!“Občas nastoupí nějaký gaučo v kovbojských botách a pozdraví se s nimi portugalsky. Chvíli si portugalsky povídají o počasí a pak se dámy zase vrátí ke své němčině.

Když potom některá z nich umře, na náhrobním kameni bude stát „von Böhmen“– tedy zpráva pro budoucí generace, že její kořeny jsou v Čechách. Tohle totiž „bohemios“úzkostlivě dodržují. Cítí se s místem, odkud sem přišli, dodnes pevně propojení. Učí se proto česky, i když naši hymnu jejich otcové a dědové zpívali německy.

Odcházeli z tehdejšího Rakouska-Uherska, protože nechtěli, aby jejich synové zase narukovali do nějaké nesmyslné války, nebo kvůli bídě a nedostatku půdy. A nikdy nepoznali česko-německé antagonismy 20. století. Mají za to, že mluvit německy a cítit se Čechy, jejichž druhý jazyk je portugalština, je úplně normální. Jde o odkaz těch lidí na fotografiích, které Antonio nábožně vkládá do skeneru s vysokým rozlišením. Touží po tom si jednou v Chřibské koupit dům, mít český pas a občanství a zároveň říkat Kreibitz. Možná je to naivní, nicméně každopádně je to povzbuzující, protože tenhle idylický stav česko-německých vztahů kdysi existoval. Možná jen v hlavách „bohemios“, ale třeba není důvod, proč by zase jednou existovat neměl.

„Bohemios“se cítí s místem, odkud sem přišli, dodnes pevně spojeni.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.