Příliš živá záhada

Respekt - - Téma -

Štíhlý mladík v bílém svetru předvádí prkenný marš důstojníků československé armády před ruským generálem na návštěvě. Vypráví o tom, jak musel na vojně natírat před generálovým příjezdem trávu nazeleno. Baví čtyřčlennou společnost. Je ve svém živlu, ale ve scéně z televizního dokumentu Romeo a Julie 63 je mnohem víc než trdlování komedianta. Odzbrojující drzost mládí, které vnímá absurditu starého systému, jemuž je třeba mít odvahu se vysmát. Křehkost, suverenita i čirá radost ze hry a společnosti, v níž působí zcela přirozeně. Nalevo od něj sedí spisovatel a dramatik Josef Topol, vedle režisér Otomar Krejča, pak herečka Marie Tomášová, která bude na dlouhá léta jeho dvorní partnerkou. Po pravici dramaturg Karel Kraus. Ti všichni, včetně pochodujícího Jana Třísky, budou o pár let později tvořit jádro nového souboru Divadla za branou. Teď se ale píše rok 1963 a kvintet připravuje inscenaci Romea a Julie pro Národní divadlo, kde je Tříska od roku 1959, tedy hned po studiích na DAMU, v trvalém angažmá.

Romeo a Julie se díky modernímu Krejčovu přístupu stává divadelní senzací. Krejča hru nenásilně aktualizuje pro dobovou atmosféru pražského jara, kdy se starý režim reprezentovaný dogmatickými rodiči milenců střetává s novou energií mládí, kterou nejde zastavit. Někteří doboví kritici sice Třískovi vyčítají jednorozměrnou přepjatost, ale z Romea v texaskách je hvězda i tvář mladé generace. Krejča s ním v tomto duchu později nakládal i v dalších rolích, třeba v Topolových hrách Kočka na kolejích či Konec masopustu. Tříska byl typově nezkrotný herecký rocker. Živelný, naléhavý, nekompromisní. Vždy v pohybu, na jevišti i v civilu. V černých kalhotách, bundě, roláku, s černými brýlemi. Tuzemský ekvivalent Jamese Deana a Jeana-Paula Belmonda, kterého daboval.

„Na naše poměry a v tomto podnebí mi připadá až hříšně živý,“napsal v roce 1966 Třískův blízký kamarád Josef Topol. „Má v sobě pronikavý instinkt své generace, proto asi má tolik společného s tím nejvitálnějším, čím se dnes, takřka bez rozdílu hranic, vyznačuje světové mládí. Až je mi to záhadou, jak se to vzalo tady v Čechách, kde se v letech našeho dospívání žilo s okny zabedněnými.“Třískův typ se tak prolínal s dobovými celospolečenskými náladami. Byl součástí stejné tvůrčí generace jako nastupující zpěváci Marta Kubišová nebo Václav Neckář či představitelé československé nové vlny Pavel Juráček, Věra Chytilová nebo Miloš Forman. A to i přesto, že se s nimi nikdy nepotkal pracovně – jeho exaltované herectví nezapadalo ani do civilní estetiky, ani do filozofie jejich filmů. Stejně jako oni byl ale skeptický, přímý a plný zásadní nedůvěry v panující politický režim.

„Do zlaté kapličky vtrhl chuligán, který tam nepatřil. Hejsek, frajer, provokatér, nezodpovědný puberťák, co rychleji jedná, než myslí. A vždycky a všude – u Shakespeara, Čechova jako u Topola – kaz v systému,“vzpomíná dnes divadelní historik Vladimír Just a dodává, že „měl někdy energie víc než zbytek ansámblu dohromady. To bylo v hledišti jasně cítit. Na jevišti chtěly jeho postavy vždycky všechno, nebo nic.“Zároveň bylo ale Třískovo herectví kultivované. Pocházel ze vzdělané, protestantské rodiny – jeho otec byl psycholog – a nesl si v sobě něco z první republiky. Jak poznamenal v roce 1990 pro časopis Scéna herec Jan Kačer, Tříska „hrával mladíky, ale nikdy nebyl představitelem naivního mládí – na to měl příliš hluboký hlas, příliš široký rozhled a příliš velkou zvídavost.“Platí ale i to, že technické Třískovo herectví bylo plné patosu a někdy i sentimentu, který už dnešního diváka často nedokáže oslovit.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.