Němci pádlují do karibiku Singles s předsudky

Na čem vázne dohoda na vládě, která má potenciál posunout německo kupředu

Respekt - - Fokus Kontext - TomአLIndnER

Němečtí autoři koláží mají po volbách pré. Obálka magazínu Stern ukazuje berlínskou budovu Říšského sněmu, do jehož kopule je zapíchnutá obří vlajka Jamajky.Titulní strana týdeníku Die Zeit zobrazuje lídry čtyř politických stran – Angelu Merkel z CDU, Horsta Seehofera z CSU, Christiana Lindnera z FDP a Cema Özdemira ze Zelených – v kostýmu pirátů s titulkem Prokletí Karibiku. Web bulvárního deníku Bild tváře těchto politických lídrů nalepil na těla čtyř sprinterů slavné jamajské štafety.

Kolážisté si nedali pár šluků jamajské trávy, jen reagují na výsledek parlamentních voleb z předminulé neděle. Vzhledem k rozhodnutí sociálních demokratů odejít do opozice a kvůli nemožnosti spolupracovat na vládní úrovni s nacionalisty z Alternativy pro Německo umožňuje tento výsledek prakticky vznik jediné budoucí spolkové vlády: koalice přezdívané podle shody barev zastoupených stran – žluté, zelené, černé – s barvami na vlajce karibského ostrova „Jamajka“.

V obvykle seriózní a v posledních letech poněkud ospalé berlínské politice se náhle objevilo vzrušení. S takovouto koalicí Německo nemá žádné zkušenosti, kromě jedné zemské vlády, která funguje pouhé tři měsíce v malém severním Šlesvicku-Holštýnsku. „Jamajka“navíc probouzí fantazie: nejen o pirátech a reggae, ale i ty politické. Prvně by na společném vládním projektu pracovaly strany s propracovaným reformním programem volené zvláště svobodomyslnými akademiky a podnikateli, tedy Zelení a FDP. To vše pod moderací středových křesťanských demokratů Angely Merkel a za účasti kovaných konzervativců z bavorské CSU.

„Není to žádný projekt pro politické romantiky,“brzdil brzy po volbách snění o Jamajce jeden z protagonistů takové koalice, šéf liberálů Christian Lindner. Má pravdu: strany zastávají na mnoho podstatných aktuálních témat opačné názory. Vzhledem k významu funkční vlády v Berlíně pro celou Evropu teď příběh menších německých politických stran přestává být libůstkou pro politologické fajnšmekry. Příběh začíná u vztahu obou reformních stran, liberálů a Zelených. FDP byla v poválečném Německu stranou městské střední třídy, která hledala alternativu k dělnické sociální demokracii

Zelené charakterizuje varovně zdvižený ukazováček, liberály ostré lokty.

i ke křesťanským konzervativcům. Přitahovala lidi, kteří si vážili různých projevů svobody: samostatné podnikatele i volnomyšlenkáře. Až do devadesátých let bez podpory liberálů nebylo v Německu možné sestavit vládu – SPD i CDU/CSU se snažily naklonit si špičky FDP, protože samy neměly šanci získat parlamentní většinu.

Zelení vyrostli počátkem osmdesátých let z protestu proti upjatosti poválečného Německa, stáli za ochranou přírody a proti kapitalismu, který považovali za zdroj ohrožení planety i lidské svobody. Zařadili se jednoznačně po bok sociální demokracie na levici německé politiky a časem přitáhli do svých řad především osobnosti ze sociálních vrstev, které by o generaci dříve tíhly k liberálům. FDP se i proto posunula ze středu jednoznačně na německou politickou pravici.

Pod vlivem neoliberálních idejí se strana v devadesátých letech a počátkem tisíciletí soustředila na otázky ekonomiky: co nejnižší daně, co nejmenší stát, co nejvíce soutěže. Většina Němců začala liberály vnímat nikoli jako stranu se zajímavou vizí budoucnosti, ale jako sdružení hájící zájmy podnikatelských svazů a úzké klientely bohatých voličů. Vedlo to k debaklu ve volbách v roce 2013, kdy se FDP poprvé v dějinách poválečné německé demokracie nedostala do parlamentu. Nový předseda, studovaný filozof Christian Lindner, je ze dna vytáhl zpět i díky snaze o návrat k širšímu pojetí liberalismu: jeho velkými předvolebními tématy byly podpora inovativních startupů, které Německu chybějí, zkvalitnění v mezinárodním srovnání průměrného školství nebo ochrana soukromí v časech Googlu a Facebooku. Kromě toho tradičně hájí tržní principy, jako jediná strana v zemi, jejíž obyvatelé mají důvěru v silný stát a kde se slovo „liberalizace“stalo svého druhu nadávkou.

Zelení za sebou mají třicetiletou cestu do mainstreamu. Z někdejšího buřičství a levicového radikalismu toho ve straně příliš nezbylo. Už nejsou ani stranou mladých: letos měli skoro stejný výsledek mezi dvacátníky jako mezi padesátníky. Zároveň se mnohá jejich zásadní témata stala u našich sousedů společenským konsenzem: konec jaderné energetiky a přechod k obnovitelným zdrojům, zrovnoprávnění homosexuálů, biopotraviny v nákupním košíku. Zelené myšlenky natolik ztělesňují německého ducha doby, že tamní média začala psát komentáře o přebytečnosti této strany. Ta se brání tím, že chce své ideje prosazovat ještě důsledněji – a podle sociologických průzkumů jí proto voliči vyčítají nerealistické cíle a posedlost vytvářením nových předpisů.

„Na první pohled připomínají nezadané singles, jejichž základní údaje nabízejí dobré vyhlídky na příjemnou romanci. Bydlí v podobných čtvrtích, jsou vzdělaní, velmi dobře vydělávají, odmítají autoritářské způsoby,“píše o vztahu liberálů a Zelených Mariam Lau z týdeníku Die Zeit. „Pak ale přichází zlé probuzení: program, světonázor a etické názory k sobě nesedí.“Rivalita podle ní vychází z rozdílné základní filozofie obou stran: Zelené charakterizuje varovně zdvižený ukazováček, FDP ostré lokty.

Obě strany mají vůči sobě spoustu předsudků. FDP získala nálepku zájmového spolku, který chce daňovými úlevami dopřát více peněz svým již tak bohatým voličům a osud chudších je jim ukradený, Zelení zase mají pověst „Gutmenschen“(německá verze slova „pravdoláskař“), kteří pořád kvůli něčemu moralizují a považují se za lepší lidi. „Jsme jako pes a kočka, jako SUV a elektrické auto,“řekl Cem Özdemir před volbami britským novinářům. V poslední fázi volební kampaně proti sobě žádné strany nebojovaly tak tvrdě jako FDP a Zelení. Například v postoji vůči dieselové aféře. Zelení chtějí k roku 2030 zakázat spalovací motory, FDP naopak takovéto návrhy považuje za projev hysterie – hodlá zmírnit emisní limity a nechat budoucnost průmyslu především na inženýrech. Stavění mostů Emoce z kampaně a vzájemné předsudky teď budou muset při koaličním jednání přemostit – a kromě toho řadu věcných konfliktů. Podobně jako v dieselové aféře dělí partaje názor na přechod k obnovitelným zdrojům energie: liberálové například po letošním vstupu do vlády v Porýní-Vestfálsku výrazně omezili výstavbu větrníků a stavějí se proti státním subvencím obnovitelných zdrojů. Pro Zelené je naopak ochrana klimatu prioritou a proměna německé energetiky je k tomu hlavním prostředkem. Přesto je tu jisté sblížení: FDP se na rozdíl od minulosti také hlásí k ochraně klimatu, což uvolňuje v nadcházejících jednáních cestu ke kompromisu. Třeba zavedení více tržních nástrojů, které povedou ke společnému cíli: nižším emisím.

Liší se též názory na budoucnost Evropy. FDP před volbami kritizovala udržení Řecka v eurozóně či tištění peněz Evropskou centrální bankou a navrhovala zrušení evropských stabilizačních mechanismů. Začaly se objevovat zprávy, podle nichž se finanční investoři obávají vstupu této tradičně protržní strany do německé vlády. Z obavy o stabilitu eurozóny, konkrétně jejích jižních, předlužených členů. Zelení z přesně opačných pozic navrhují více německých státních investic, které by v celé Evropě rozpumpovaly větší růst.

Na návrhy Emmanuela Macrona směřující k další integraci EU (podrobněji o nich píšeme na str. 26) však obě strany odpověděly vstřícně. „Byl to senzační projev. Z osmdesáti procent s ním souhlasím,“řekl ve čtvrtek v televizní debatě na stanici ZDF liberál Wolfgang Kubicki, jeden z adeptů na post příštího ministra financí. Oněch dvacet procent jeho nesouhlasu se týká témat, která by mohla představovat větší přesun peněz německých daňových poplatníků do chudších zemí EU: „Kdybych byl francouzský politik, tak by mě také napadlo, aby všechno platili Němci.“Liberálové rezolutně odmítají společné evropské dluhopisy, tzv. eurobondy, i Macronovu ideu většího společného rozpočtu eurozóny, který by případný příští evropský ministr financí spravoval. „Jestli něco není v našem zájmu, tak Macronovo

selhání,“reagoval v uvedené televizní debatě šéf Zelených Cem Özdemir, i on ale zdůrazňuje, že reforma zanedbaných částí Itálie nebo řeckých daňových úřadů není úkolem Německa. Zástupce FDP v citované debatě ujišťoval, že jeho strana je z principu proevropská, a byla z toho cítit chuť najít kompromis.

Šanci na přemostění rozporů zvyšují osobní vztahy mezi stranickými předáky. Christian Lindner a Cem Özdemir si podle německých médií dobře rozumějí, oba reprezentují středové křídlo svých stran. Zelení a FDP mají i společné jmenovatele: v již zmíněném zájmu o vyšší investice do německého školství, v přípravě země na nastupující digitalizaci, ve snaze zavést přistěhovalecký zákon po vzoru Kanady, který by stanovil jasná pravidla pro ekonomickou migraci do Německa. Není to nakonec jediný most, který musí němečtí politici při cestě na Jamajku překonat. Momentálně obě menší koaliční strany čekají na to, až budou mít vůbec s kým jednat.

Blok Angely Merkel je totiž po volbách opět rozdělen mezi CDU a bavorskou CSU, která ztratila přes deset procent hlasů. Její šéf Horst Seehofer si prohru vykládá tím, že byl málo tvrdý v migrační politice, a ponechal tedy na pravici místo Alternativě pro Německo. Kritici o tomto vysvětlení pochybují – byla to právě CSU, kdo neustále kritizoval uprchlickou politiku kancléřky. Seehofer však hodlá v příští vládě prosadit jasný strop na počet přicházejících žadatelů o azyl i omezit slučování rodin již uznaných uprchlíků, na což ostatní strany nechtějí v žádném případě přistoupit. Chce CSU posunout doprava – ačkoli by koaliční kompromis se Zelenými a FDP vyžadoval spíše posun do středu.

Německo teď tedy čeká v první řadě na sjednocení linií obou křesťanských stran – až poté se začne s koaličním jednáním, které bude pomalé a důkladné. Politici nejprve nechají proběhnout předčasné zemské volby v Dolním Sasku v polovině října, pak dojde na první obecné rozhovory, až poté přijdou na řadu oficiální jednání. Před čtyřmi lety trvalo vyjednání velké koalice skoro tři měsíce, letos určitě nebude kratší.

Německo má před sebou asi nejtěžší skládání vlády v poválečných dějinách. Nejen kvůli popsaným principiálním rozdílům, ale také kvůli riziku, které na sebe strany vstupem do této neobvyklé koalice berou. CSU čekají přesně za rok zemské volby v Bavorsku a bojí se ztráty absolutní většiny hlasů, na kterou je bavorská „státostrana“tak hrdá. Zelení se obávají toho, že je koalice se třemi pravicovějšími partnery semele, a pokud se výrazně neprosadí, tak ji voliči budou příště považovat za přebytečnou. I proto je k výletu na Jamajku tak skeptické levicové křídlo strany. A obavy má i šéf liberálů Lindner: „CDU, SPD a Zelení v minulých čtyřech letech vytvořily těžko od sebe rozlišitelný mainstream. Bylo by pro naši politickou krajinu fatální, kdyby se k němu přidala i FDP a voličům toužícím po alternativě by příště zbývaly už jen protestní partaje.“

(Šéf Zelených cem Özdemir)

Přesvědčím své levicové křídlo?

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.