Znám svoje lidi

Písničkáře Adama Nenadála inspiruje česká krajina i energie punkové scény

Respekt - - Kultura - PaVEL TuREK

bude to týden, kdy se Adam Nenadál doma neobjeví ani na jeden večer. V pondělí se byl podívat v Mělníku, kde vystupoval americký rapper Astronautalis v rámci turné, které Nenadál pomáhal sestavovat. V úterý, ještě ráno před prací, vyzvedl na holešovickém nádraží kanadskou violistku Jessicu Moss. Odvezl ji do hotelu a nakoupil věci na večer, kdy hrála v pražském Klubu 007 na koncertě, který spoluorganizuje. Ve středu a ve čtvrtek ho jako zástupce šéfredaktora Deníku Sport čeká čtrnáctihodinová služba až do půlnoci, než noviny odejdou do tiskárny. V pátek a v sobotu pak vyráží na Moravu, do Uherského Brodu a Slavičína, koncertovat jako sólový písničkář Aran Epochal. S akustickou baskytarou tam představí svoje nové, českou krajinou inspirované album Konec srpna.

„Zvládám všechno jen díky tomu, že děti jsou už trochu odrostlejší a na dost věcí stačí samy,“konstatuje dvaačtyřicetiletý Nenadál, který se sportu i hudbě věnuje s maximálním nasazením od teenagerských let, ale zároveň to pro něj jsou dva přísně oddělené světy. Tvrdí, že ve sportu vybouří svoji soutěživost a na nezávislé hudební scéně ho více zajímá soudržnost komunity. „Mám proto i dva twitterové účty,“dokresluje. Zatímco na jednom tweetuje o amerických sportovcích klečících při hymně na protest proti vzrůstajícímu rasismu ve společnosti nebo glosuje tuzemský fotbal, na druhém jako Aran Epochal píše o muzice a pozoruhodných akcích na různých místech republiky, o nichž kolegové v práci nemají tušení.

Od roku 1991 odehrál Nenadál nespočet koncertů po celém Česku. Nejprve s kapelou Gnu, kterou tehdy se třemi kamarády založil, v posledních letech pokračuje sólově. Vytvořil si díky tomu unikátní síť kontaktů na vytrvalé organizátory kulturního dění, kteří fungují na svépomocné bázi DIY. Znalost domácího prostředí využívá nejen při hraní, ale i při sestavování turné pro zahraniční kapely, kterému se věnuje pod hlavičkou Ami Go Home. „Na cestách s kapelou mě vždycky zajímalo poznávat místní lidi. Čerpám z nich energii a inspiruji se jejich vášní,“shrnuje Nenadál skutečnost, že tvořit hudbu je pro něj stejně důležité jako sledovat a dávat do pohybu dění kolem ní. Dodává, že koncertům mimo velká centra se u nás dnes daří jako nikdy dříve a jsou přitažlivé i pro cizí kapely.

V týmovém duchu

„Možná to vypadá, že toho dnes mám hodně, ale já spíš nechápu, jak jsem to stíhal dřív,“vzpomíná s úsměvem na sklonek devadesátých let, kdy podle svých slov provozoval první ligu v pití alkoholu i hraní basketbalu za Sokol Vyšehrad, navíc studoval žurnalistiku a s kapelou Gnu natáčel debutové album. Deska Srdce v kusech zvuku se v rámci hardcore/punkové scény stala kultovním dílem. Aniž měli předchůdce či souputníky, Gnu přinesli do zdejšího prostředí garážový noiseový zvuk inspirovaný nejprve Sonic Youth a pak i katalogem amerických nezávislých vydavatelství jako Dischord nebo Amphetamine Reptile podtržený neobvyklou sestavou kapely. Figurovaly v ní dvě baskytary a nad nimi se klenul Nenadálův zpěvořev s metaforickými texty pojednávajícími o dezorientaci a bolesti – existenciální i fyzické.

O to větší kontrast dnes působí, když jako Aran Epochal zadumaně recituje, někdy skoro šeptá a mumlá slova, za doprovodu akustické baskytary. Více než čtyři struny by ho prý stejně jen mátly. Sólový projekt se vyloupl v roce 2010: po třech albech a stovkách koncertů prý cítil, že na chod Gnu přestává organizačně stačit, a po dohodě uložili kapelu na neurčito k ledu. Nejenže z něj spadla zodpovědnost za domlouvání zkoušek a odjezdy na koncerty, při osamělém hraní objevil nové způsoby i témata.

„Kamkoli jsme s Gnu přijeli, bez ohledu na okolnosti jsme to chtěli do lidí narvat, vtisknout večeru svůj tvar. Teď hodně reaguji na prostředí a nechávám se nést atmosférou večera,“popisuje bývalý hlukař, který se stal písničkářem. K posunu ale došlo i v jiných ohledech. Nenadál se nepovažuje za hudebníka, tvrdí o sobě, že je „vytvářeč atmosféry“. Debutu Doba bronzová i aktuální novince Konec srpna dominují úsporné basové motivy, které vyvářejí základ pro texty, jež se v naprosté většině odehrávají v přírodě nebo aspoň na venkově.

V časech Gnu čerpal z přírody metafory pro vyjádření duševních stavů: „Běda, tvý tělo je bojiště, je zrnko ve zdech skalních stěn,“zpíval ve skladbě Poslepu na cestě. Písně Arana Epochala jsou už zasazené do skutečné krajiny a daly by se vyhledat na mapě: „Šumavský ráno, pod Popelnou leží svět. Sešli jsme k Losenici, je nám šestnáct let,“odříkává v čerstvé Svoboda tyvole. Slovo „svoboda“zmiňuje v souvislosti s tvorbou často a snaží se, aby nebyla podřízena vůbec žádným obchodním vztahům. Tato myšlenka je i podstatou jeho další aktivity – vydavatelského kolektivu Silver Rocket, jehož je součástí. Komerci dokáže tolerovat ve sportu, ne v hudbě: „Potřebuju mít pocit, že moje hudba není na ničem závislá. Kdyby jen procento mého fungování záleželo na příjmech z hudby, už bych si připadal nesvobodný.“

Album Konec srpna poklidnou náladou v něčem připomíná pozdní tvorbu Oldřicha Janoty oproštěnou od spirituálního rozměru. Dá se ale poslouchat i jako meditativní variace na trampskou píseň. Byly to ostatně právě české country nahrávky Greenhorns, které představovaly jeho první setkání s hudbou a u nichž často netušil, že se jedná o předělávky amerických originálů. Půvab desky tak spočívá v tom, že místo na prérii jsou skladby situované do důvěrně známé středoevropské krajiny, jíž se autor pohybuje někdy jako poutník, turista a někdy jako písničkář, který se v pozdních hodinách vrací z koncertu.

Pochopili jste to první

Přestože nyní hraje sólo, odjakživa ho přitahoval týmový duch. Právě kvůli němu se ve třinácti letech vzdal plavání, které ho nudilo, začal hrát basketbal, a nakonec založil kapelu. „Cítím se dobře ve skupině lidí, která jde za stejným cílem. To je vlastně jediné, čím pro mě jsou světy hudby a sportu příbuzné,“připouští. „Baví mě týmová dynamika. Sport mě hodně naučil o pozicích lidí v kolektivu. Kdo je přirozený vůdce, kdo má tendence se schovávat, ale také jaké to je s někým vyjít nebo mít odpovědnost za výsledek.“Řečeno sportovní terminologií, ani Nenadál není jen v útoku, ale též přihrává ostatním.

„Znám svoje lidi, výjímečnej cech, od Broumovska až do jižních Čech,“rýmuje ve skladbě Born Sainted a jako by tu vzdával hold kapelám i těm, kteří bez ohledu na zisk či prodělek organizují koncerty v různých cípech republiky. „Vždycky mi přišlo, že ty nejlepší a nejosobitější české kapely pocházely z lokalit a ta místa se odrážela v jejich hudbě,“zamýšlí se. „V devadesátých letech byla silná táborská scéna, která byla hodně napojená na západ, z šíleného města Cheb vzešla šílená kapela Esgmeq, slezské kapely mají svoji poetiku –a v poslední době mám rád Bumfrang3, kterým se povedlo zachytit tu zvláštní nijakou náladu středních Čech.“

S obdivem ještě dodává, že lidé mimo Prahu to mají daleko těžší s organizací punkových koncertů. Často jim chybějí zavedené struktury a kluby, o to víc ale musí improvizovat a bývají kreativnější. Nenadál má spolehlivá místa prověřená, zná undergroundovou scénu, a proto se rozhodl tuto hustou síť nabízet i zahraničním kapelám, s nimiž se zná díky organizování jejich koncertů v Praze v rámci akcí Silver Rocket. „Mám rád to slovo síť, protože tě umí podržet, když jsi v úzkých,“říká.

Přesně to se stalo v roce 2009, když Astronautalis vyrazil na evropské turné a odpadlo mu pět koncertů v Itálii. Místo bezprizorných dnů se Nenadálovi na poslední chvíli podařilo mobilizovat své kontakty a zajistit rapperovi náhradní hraní po Česku. Vše dopadlo na výbornou a Nenadál zjistil, že model menších koncertů na výjimečných místech funguje. Potom třeba americký hudebník Andy the Doorbum projezdil Česko křížem krážem a zahrál si jak v kostele na Broumovsku, tak v pozůstatcích antracitového dolu v obci Lhotice, která nemá ani sto padesát obyvatel.

Pro Astronautalise se Česko po zmíněné příhodě stalo zamilovanou zemí se stabilní základnou fanoušků a vrací se sem pravidelně. Mělník na jeho turné figuruje mezi Kodaní, Varšavou a Hamburkem, ale rozhodně to nepodceňuje. Když se mu po pár minutách podaří rozhýbat více než stovku návštěvníků, kteří se shromáždili v úzkém dvorku minipivovaru Němý medvěd, najde si čas na krátký proslov. „Tady v Čechách to všechno začalo. Vy první jste pochopili, že se na moji hudbu má tancovat, zatímco Němci nebo Britové jen postávali se založenýma rukama,“vzpomíná mezi skladbami. „Slibuji, že se sem budu vracet, dokud tu nezahraji v každé, i v té nejmenší vesničce.“Dvoumetrový Nenadál scénu sleduje zpovzdálí, spokojeně se pohupuje a ta myšlenka hraní v každé vesnici vlastně není nesplnitelná.

„nejlepší české kapely vždy pocházely z regionů.“

Vytvářeč atmosféry. (aran Epochal v uherském Brodě)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.