V labyrintu spiklenců

Thomas Pynchon zachycuje nástup internetu a moderních technologií

Respekt - - Kultura Literatura - TomአBRoLíK

Snadsázkou by se dalo říct, že jeden z nejtajemnějších a nejproslulejších (postmoderních) prozaiků současných Spojených států rozšiřuje pořád týž americký román. Každá druhá věta je malý labyrint, na jehož konci se zpravidla vyloupne gag. Čtenáři by se často hodil Ottův slovník naučný, postavy, spolky a firmy mají podivná či legrační jména, textem přitom spolu s ironickým humorem prorůstá paranoia z moci a pozdního kapitalismu, které neustále požírají výhonky svobody a chtějí všechno a všechny kontrolovat a ovládat.

Taková je i nejnovější kniha osmdesátníka Thomase Pynchona, více než pětisetstránkový Výkřik techniky. Točí se kolem spiklenecké teorie, vlastně hned několika teorií, odehrává se v čase teroristických útoků 11. září 2001 a hlavním tématem jsou technologie a technologické firmy. „Klidně si říkej svoboda, ale celý internet stojí na kontrole. Všichni jsou navzájem propojení, neexistuje, že by se ještě někdy někdo ztratil,“zní klíčová a recenzenty citovaná věta románu, který se žánrově rozkračuje mezi noir detektivku, kyberpunk, společenskou frašku, špionážní román i sci-fi s výlety do umělé reality.

Vyzradit nic nelze

Starostlivá matka dvou synů a profesionální vyšetřovatelka podvodů Maxine Tarnow, která přišla o koncesi kvůli čachrům odloučeného manžela, dostane zakázku na prozkoumání účtů technologické firmy hashslingrz. Píše se rok 2001. Svět už ví, že kvůli Y2K se světový počítačový systém nezhroutil, ovšem dotcomová bublina z přelomu tisíciletí definitivně splaskla. Firma hashslingrz, kterou vede bondovsky temný Gabriel Ice, se jako jediná tyčí mezi troskami zkrachovalých startupů a programátorů hledajících práci. A nejen to, zachovala si zázračnou prosperitu.

Součástí úspěchu jsou ovšem jasně zfalšované faktury vyplácené kamsi na Blízký východ. Připočtěme členy Mossadu, ruskou armádu i ruskou mafii, ještě tajnějšího než tajného příslušníka amerických bezpečnostních služeb a útoky na WTC, které děj pročísnou za polovinou knihy. Maxine, jakési účetní soukromé očko s čichem na podvody, se noří hlouběji a hlouběji do světa náznaků, spojů a bočních uliček, přičemž základní otázkou zůstává, kdo má na svědomí 11. září. Neboli zda vůbec existuje zákulisní režisér největšího teroristického aktu na území USA, či jich je naopak víc. Jedna verze je bizarnější než druhá a rozhodně to není vyzrazení zápletky: něco takového je u Pynchona takřka nemožné, a navíc děj není tím hlavním.

Opět je nutné prodírat se bludištěm jazykových i dějových nástrah, byť ve srovnání s jeho klíčovým románem Duha gravitace je to docela vstřícné čtení. Tento průvodce druhé poloviny 20. století vyžaduje, aby měl čtenář neustále oči na stopkách a neztratil se v záplavě fyzikálních i filozofických výkladů, kulturních i historických citací, odkazů a časových a prostorových přeskoků. Výkřik techniky je – jak recenzenti rovněž zdůrazňují – román idejí, ale zároveň zábavné vyprávění, hra na popkulturní čtivo a svérázná etnologická studie Manhattanu. Pynchon se vždycky snažil vykreslit svůj svět v dokonalých detailech a podařilo se mu to i tady. Valná většina gagů se točí kolem mladých velkoměšťáků s jejich brunchi a bagely, kolem židovstva (a všech dalších možných stereotypů), počítačových podivínů, agentů i blouznivců, u kterých se těžko rozlišuje, kde končí schopnost jít pod povrch věcí a kde začíná paranoia.

Hysterik, nebo hlupáček

Pynchon dokáže jejich příběhy i příběh jejich města výstižně vměstnat do točitých vět a potvrzuje se, že jeho knihy jsou jazykovým zážitkem či lépe raušem. I Výkřik techniky po čtenáři chce, aby se nadechl, skončil až s poslední stránkou – a mezitím žasl, kolik vědních oborů a světů je možné skloubit. Mísí se tu technické i poetické metafory, geekovství, videohry, matematika, burza i psychoanalýza a ve skvělém překladu Martina Svobody vedou k přirovnáním jako „… obyčejný ksindl odněkud z jihu, který se vynořil z tiše kypící Petriho misky mnohokrát trestaných místních podvodníčků“.

Závisí nicméně na naturelu, komu až do konce vydrží okouzlení tím, co je možné. Nebezpečí je vyšší u neamerického čtenáře, jemuž hustá síť odkazů na zámořskou popkulturu a newyorský místopis není vlastní. Stejně tak se může dostavit únava jako na představení obdivuhodně sečtělého a vynalézavého stand-up komika, které ovšem nikam nevede, jak naznačuje recenze v britském Guardianu.

Je pravda, že je málo momentů, kdy autor sestoupí z humorné nadsázky a sebeshazování do vážných poloh. Na druhé straně však stojí nadšené ohlasy, že jde o Pynchonův pozdní majstrštyk a že obraz rozpadlého a infantilního světa nemůže být jiný než to, co nám nabízí internet a nepřehledná krajina digitální současnosti. Z toho pohledu pak funguje i Pynchonův postmoderní odstup. Možná už dnes, kdy je pravd nekonečně, ovšem všechny jsou stejně liché, nedává takový osvobodivý smysl, ale na druhou stranu ukazuje, že „vygooglovat“a předložit čtenáři jednoznačné vysvětlení se zdá nemožné.

Pynchon má zajímavé postřehy o moci moderních médií a informačních technologií, zároveň je jejich nástup „jen“další součástí jeho příběhu, kdy velkokapitalismus zhltne další utopistickou komunitu – a nastává proměna usměvavých startupů v korporace mocnější než vlády. Čtenář se při pátrání spolu s Maxine Tarnow dostává k zjištění, že kdo věří v konspirační teorie, je směšný hysterik, a kdo v ně nevěří, je naivní hlupáček. Podobně by šlo po pynchonovsku odpovědět na otázku, zda Výkřik techniky nabízí současnou podobu velkého románu a temný obraz našeho světa.

Pravd je nekonečně mnoho, všechny jsou stejně liché.

Thomas Pynchon: Výkřik techniky Přeložil martin Svoboda. argo, 512 stran

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.