Méně divná

Respekt - - Téma -

menu na to, jak jsem se v jeden moment otočila a on stál přímo za mnou,“říká Natalia. Muž měl kapuci na hlavě a šálu přes ústa, z obličeje mu viděla jen oči. Před obtěžováním se ukryla v restauraci a domů ji doprovodil kamarád, kterému zavolala. Společně s několika kamarádkami, jež učinily stejnou zkušenost, se potom obrátila na policii – i když neví, jak celá věc nakonec dopadla. Tyto dva incidenty ani řada dalších ji netraumatizovaly, ani neměly vážný dopad na její soukromý život, přesto si je jistá, že je nutné o nich mluvit. „Spousta lidí nemá tušení, jak běžné to je. Když o tom nebudeme mluvit, tak se to nezmění,“říká.

Natalia Homolová je jedna z žen, které daly tvář a jméno dosud anonymním statistikám. Či přesněji – několika málo průzkumům veřejného mínění, jež se pokoušely zmapovat, jak časté v Česku sexuální obtěžování a násilí je. Naposled podle loňského průzkumu zadaného organizací Persefona tuto zkušenost alespoň jednou v životě učinilo bezmála čtyřicet procent respondentů. Až tyto osobní zpovědi však otvírají společenskou debatu o tom, kdo tyto činy páchá, jaké dopady mají na oběti a co se s tím dá dělat. Tak jak jsou různorodé konkrétní zážitky, liší se i způsob, jakým celou virální akci několik desítek Češek a Slovenek, které se zapojily, pojalo. Některé se omezily jen na heslo. „Zkoušela jsem se zamyslet, jaký zážitek z těch mnoha vybrat a jak ho popsat, ale nějak mě přemohl hnus a hanba z těch vzpomínek,“vysvětluje Zita Adamová, proč sdílela jen hashtag s dodatkem „podrobnosti nechtějte slyšet“.

Řada žen šla naopak do detailů. Před novinářkou Markétou Kutilovou loni masturboval muž nejprve na nádraží a následně ve vlakovém kupé, když proti němu seděla – paralyzovaná strachem, odporem a pocitem bezmoci – s tehdy čtyřletou spící dcerkou na klíně. „Zažila jsem asi pětadvacet případů sexuálního obtěžování, zhruba polovinu z nich v Česku, ale tohle patří k tomu nejhnusnějšímu,“říká Markéta, ostřílená reportérka se zkušeností z válečných zón Sýrie či Afghánistánu. „Zachvátila mě panika. Pokud začnu křičet, naštvu ho. A co když má v kapse zbraň nebo kudlu? Bude chtít něco víc?“Ke kampani se připojila – stejně jako drtivá většina žen proto, aby ukázala, jak běžné takové zážitky jsou, a aby podpořila ostatní. „Obdivuji odvahu žen, které s tím jdou ven. Není to vždy jednoduché,“říká.

Další se do kampaně zapojily proto, že doufají, že změna společenské atmosféry pomůže někomu jinému. „Chci pomoci malým holkám, upozornit je na to, že tyhle hnusy se dějí a že se nemusí stydět o tom mluvit,“vysvětluje sedmatřicetiletá úřednice Monika a má u toho na mysli zejména svoji téměř dvanáctiletou neteř. Taky proto, že když se ona v deseti letech svěřila babičce s tím, že ji obtěžuje její starší bratranec, odbyla to babička s tím, že si „vymýšlí“. Nedůvěru a bagatelizaci pak rovněž zažila většina žen – od rodiny, partnerů, přátel, ale i od policie. Markéta Kutilová se pokusila obtěžování hlásit dvakrát a v obou případech se jí policisté nejprve zeptali, jestli si je jistá, že se věc skutečně stala, načež ji odmítli s vysvětlením, že „s tím nic neudělají“.

Každá z žen, které odvahu sebraly, tak učinila s větší či menší mírou nepohodlí. A značný diskomfort znamená se jejich zá-

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.