K

Respekt - - Kultura -

omiks ve službách paměti, to je album Totální nasazení. Tři autorské dvojice rekonstruují dramatické příběhy tří žen, aby k moderním dějinám přivedly mladé čtenáře. Pamětnice Helena, Jarmila a Franciska vyprávěly v rámci projektu organizace Post Bellum o svých osudech spojených s druhou světovou válkou a nucenými pracemi, ale také o tom, co je čekalo po návratu. Prvního příběhu se ujal editor celé knihy Ondřej Nezbeda s talentovaným kreslířem Karlem Osohou, druhý zpracoval filmař Tomáš Hodan v tandemu se zkušeným Tomášem Kučerovským, poslední vytvořily spisovatelka Petra Soukupová a autorka komiksové trilogie Mor Petra Josefína Stibitzová. Všechny doplňují archiválie hrdinek a epilog, který život zasadí do kontextu dějin.

Helenu a Jarmilu zastihla válka coby mladé ženy, Franciska se tehdy narodila. Její rodiče se zamilovali v německé továrně na munici a na místě smrti vznikl paradoxně nový život. Jejich vztah ale nebyl pevný a malá Franciska opakovaně končila v dětských domovech komunistického režimu. Plochá kresba s jasnými obrysy tužky a tahy pastelek dobře vystihuje křehkost dospívání bez rodičovské opory. Soukupová navíc volí odtažitý jazyk, kdy většina vyprávění probíhá v komentářích pod obrázky. To Helenu nechává Nezbeda vzpomínat během jednoho z mnoha útěků, kdy jí jako Židovce opět hrozí smrt – a Osohova perokresba tónovaná do barev noci nezapře inspiraci mangou. Nejvíce ale médium komiksu vytěžují Kučerovský s Hodanem. Jejich vyprávění obsahuje sekvence oken beze slov, jež o prožitém řeknou víc než mnoho bublin (obávající se Jarmila, pohled na dorůstající měsíc za ostnatými dráty střídá její ustrašený výraz, esesákovy holínky, monokl na její tváři, vylitá miska plná švábů, zase Jarmilina tvář uhýbající před ranami, úplněk za dráty, Jarmilinu tvář bičuje déšť, krysy, Jarmila zvrací, stopy krve). Právě tady se kniha nejvíc pozvedá nad zdařilou učebnici dějepisu, při jejíž četbě se zapomene na učení.

Denisa Václavová s Krištofem Kinterou u něj žijí přes čtyřicet let. U romantického plácku porostlého vegetací, sevřeného mezi činžáky v pražských Vršovicích u dolního konce ulice Krymská. Říká se mu „proluka“a umělecko-aktivistický pár na ní posledních pět let pod hlavičkou Galerie ProLuka pořádal výtvarné akce. Už pár měsíců to ovšem nedělají, plácek totiž koupil investor. Chystá se ho zastavět obří budovou, čili galeristy vyhnal a záhy vyžene i onu vegetaci - takže neopakovatelný genius loci tohoto místa navždy zmizí. Zbudou po něm pouze vzpomínky, pár nedoléčených vyvrtnutých kotníků ze zdejších spontánních fotbalových bojů a pak tahle knížka.

Obrazový pomníček ProLuky pokrývá celou její historii. Od akce Terezy Erbenové, která do parčíku umístila konstrukci ze školních židlí, z nichž se dal sledovat děj u tramvajové zastávky Ruská, přes projekt Dekomunizace.cz, při němž byl trávník osázen 107 dřevěnými kříži připomínajícími oběti kyjevského Majdanu, až po betonové sousoší Anny Hulačové, které představovalo symbolické rozloučení s historií zdejších happeningů pořádaných festivalem 4+4 dny v pohybu a místním spolkem Start Vršovice.

Přiložené rozhovory s výtvarníky jsou cennou sondou do jejich chápání o nakládání s veřejným prostorem. Mluví se v nich o svobodě, citlivosti k lidem i okolí a oživování přehlížených lokalit, přičemž fotografie dokládají, že proluka byla kvůli takovým aktivitám dobrým místem pro život. Jak píší zakladatelé v předmluvě: „Myslíme si, že nakonec stačí jen docela málo k tomu, aby nějaký prostor ožil. Nic se bezesporu může stát obrovským potenciálem pro něco.“Teď tedy musí tohle něco jít stranou. Ale aspoň trochu dobrá zpráva na konec: proluka sice zmizí, nicméně ProLuka se přesouvá o pár set metrů výš, do Bezručových sadů.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.