Amerika také

Respekt - - Komentáře - Www.Respekt.cz/audIo

Samozřejmě že recept není všude totožný. Vyloučeno není ani to, že se princ Mohamed ukáže být skutečným reformátorem. Návod, podle něhož v tuto chvíli postupuje, je nicméně podobný postupu aplikovanému v tak rozdílných zemích, jakými jsou Čína, Turecko či Filipíny. Političtí lídři využívají k upevnění moci stejné přísady: nacionalismus, zahraniční hrozby, boj s korupcí a populismus. Začnou-li vnímat justici nebo média jako překážky na cestě k neomezené moci, postupně je systematicky oslabují.

William Dobson ve své knize The Dictator’s Learnig Curve (Křivka učení diktátorů) z roku 2012 jasnozřivě vysvětlil, že se nová generace světových autoritářů naučila mnohem sofistikovanějším trikům k udržení moci, než jaké ovládali jejich předchůdci. „Místo aby násilím zatýkali členy lidskoprávních organizací, nejúspěšnější despotové dneška využívají k likvidaci disidentských skupin finanční úřady nebo zdravotní inspekci. Zákony jsou psány obecně a pak využívány s přesností skalpelu k útokům na skupiny, které vláda vnímá jako hrozbu.“Dobson citoval venezuelského aktivistu, který prohnanou směs protekce a selektivní spravedlnosti, jak ji aplikoval Hugo Chávez, vystihl krátce: „Pro mé přátele všechno, pro mé nepřátele zákon.“ Klasické centralizované diktatury byly jevem 20. století, zrodily je dostředivé síly a technologie své doby. „Moderní diktátoři pracují v ambicióznějším spektru mezi demokracií a autoritářstvím,“píše Dobson. Zachovávají formální prvky demokracie – ústavu, volby, média –, ale snaží se je zbavit jakéhokoli významu. Pokoušejí se uspokojit většinu, využívají protekcionismus, populismus a externí hrozby, aby udrželi národní solidaritu a vlastní popularitu. Rozdmýchávání nacionalismu se samozřejmě může vymknout kontrole, jako se to stalo v Rusku a jak se to může přihodit i v Saúdské Arábii, jež je nyní zaklesnutá ve studené válce s Íránem doplněné zcela reálným konfliktem v Jemenu.

Dobson svou knihu ovšem končí optimistickým přesvědčením, že se lidé v mnoha zemích diktátorům stavějí úspěšně na odpor. Vývoj v období po dokončení knihy je nicméně depresivní. Místo aby byli despotové pod vlivem demokratů, zdá se, že se ledasčemu přiučili demokraté.

Připomeňme si Turecko, zemi, která se v prvním desetiletí 21. století zdála být neochvějně na cestě k demokracii a liberalismu, ukotvené v touze stát se plnohodnotným členem Evropské unie. Dnes její prezident Recep Tayyip Erdoğan odstranil téměř všechny překážky na cestě k absolutní moci. Oslabil armádu i státní aparát, zavedl všemožné daně a regulace proti svým protivníkům v médiích a jednu opoziční skupinu, gülenisty, označil za teroristickou organizaci. Vůdci na Filipínách či v Malajsii podle všeho opisují ze stejné učebnice.

To samozřejmě není obraz demokracie všude na světě, podobné tendence jsou ale rozpoznatelné na mnoha místech. I do zemí jako Indie nebo Japonsko, jež zůstávají v mnoha ohledech živými demokraciemi, se vkrádají prvky nového systému – hrubý nacionalismus a populismus, stále tvrdší opatření s cílem zastrašit a neutralizovat svobodná média.

Donald Trump vyhrožuje NBC, CNN (kde pracuji) a jiným médiím různými formami vládních zásahů. Zaútočil na soudce a nezávislé agentury. Zpronevěřil se dlouho zavedeným demokratickým normám. Takže Amerika po téhle nebezpečné křivce učení dost možná stoupá také.

Autor je americký politolog a publicista. © 2017, Washington Post Writers Group

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.