Napojení na současnost

Respekt - - Kultura Film -

vinových titulků. Snažil se o srozumitelný film, který ale „upozaďuje fakta, jež si mohou lidé sami dohledat“.

Autoři Hořícího keře ovšem nemysleli ani tak na zahraničního diváka, ale úspěšně vyřešili zásadní dilema. „Jak zaujmout diváka, který příběh nezná. Jak mu ho podat, aby ho co nejsilněji zasáhl? A do toho protikladná otázka: jak zaujmout a překvapit diváky, kteří mají pocit, že ten příběh znají skrz naskrz?“vysvětluje Hulík, který cestu našel ve vyprávění nikoli přes Palacha, ale právničku Dagmar Burešovou. Tvůrci Masaryka zvolili smyšlený pobyt hrdiny na psychiatrii v Americe a „odhalení“jeho slabosti pro kokain a ženy. Pro Mrnku prý bylo centrální osobní drama a vztahy v rodině. Ani jednomu se tyto motivy nepovedlo věrohodně ztvárnit a oba navíc postrádají podstatný vztah k současnosti – nejde o filmy, které se přes historickou paralelu napojují na něco, co divák zná. Jakkoli se nabízela třeba paralela politických her či koketování s Moskvou, zůstalo u stereotypů. U mýtu národa opuštěného světem (Masaryk), naivní dívky Baarové chycené v nacistických tenatech a v případě Milady Horákové u karikaturního školení z komunistického zla.

Jmenovatel je opět společný: životopisná historická dramata české výroby naplňují žánr příliš mechanicky a nejdou do rizika. Zřejmě z nezkušenosti a obavy, aby jej nezkomplikovali a nezmátli očekávání. „Masaryka táhla dolů těžká dobová estetika a zmatená dávka informací, která nedokázala udělat z jistě pozoruhodného života zajímavý příběh pro zahraniční publikum,“říká kritička usazená v Berlíně Carmen Gray. Americký Hollywood Reporter pak psal o „jednotvárném inscenování, kvůli němuž film vypadá jako nastrojený televizní pořad“. S tím souvisí i to, že filmaři zároveň nezvládají beze studu zdravý patos, který si takové látky žádají. Poutavost a výrazná forma se pak u Masaryka projevují jako vypjatá, ale přitom banální režie či bulvarizace a v případě filmu o Horákové jako polopatická didaktika.

Masarykovi se nicméně nedá upřít aspoň na české poměry kvalitní řemeslné zpracování, u Milady se navíc tématu chopil debutant, jenž zápal zaměnil za režijní přístup. A herecky slušně obsazený film tak trpí diletantstvím. Ostatně Státní fond kinematografie i Česká televize měly už ke scénáři výhrady a snímek nepodpořily. Možný prostor pro dramaturgické zrání však utnul vstup jiného financiéra – Netflixu. Globální půjčovna a nově i producent vlastních pořadů dravě investuje do místních produkcí s globálním potenciálem. „Krmí“jimi stále hladovou videotéku, kterou nedávno otevřel i v Česku, a spoléhá na to, že některé sázky vyjdou.

To všechno jsou konkrétní námitky a výtky, které zastřešují to zásadní: že se čeští tvůrci snaží prosadit v žánru, kde nemají příliš šancí uspět. Malé kinematografie takový typ filmů opravdu dobře neumějí a vzhledem k nákladnosti ani zvládat nemohou. Navíc podobné snímky skýtají nejmenší prostor pro autorský pohled, který je cestou, jak mohou filmaři ze střední Evropy zaujmout zahraniční publikum, distributory i kritiku.

Ti všichni jsou historicky naladění na formálně, vypravěčsky i příběhově originální tituly z regionu. Jak už dekádu ukazuje třeba úspěch rumunské nové vlny nebo v posledních letech polské filmy či maďarské žánrové variace Měsíc Jupitera, Saulův syn a Takoví normální vozíčkáři. I v Česku je důkaz: Já, Olga Hepnarová, jenž příběh vražedkyně vypráví černobíle, přes spekulativní úhel lesbické orientace a jako vypjaté psychologické drama. „Silnou hrdinkou, psychologií a atypickým outsiderstvím souzní s tím, co distributoři a festivaly hledají u evropských artových filmů,“říká Gray. A ukazuje i to, že nejen zavedení političtí či kulturní hrdinové stojí za pozornost. Po úspěšné cestě po festivalech je Hepnarová k dispozici v nabídce populárního internetového portálu MUBI jako artový film. I Milada sice bude k dispozici v globálně přístupném katalogu, ale na svůj příběh stále čeká.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.