Čekání na zázrak

Respekt - - Kultura Výstava -

odborníky do pozice věčných outsiderů. A nechtěla ani udělat expozici, která by – jak tomu bývá obvykle – zkoumala, nakolik jde ještě o folklor a nakolik o svébytné moderní umění. Vznikl mix, v němž intuitivní díla neškolených tvůrců kombinuje s tvorbou profesionálů, historické materiály s angažovanými výkřiky, vrcholné umění s předměty všedního dne, Romy s Čechy.

Je to sugestivní cesta dějinami společného soužití za posledních zhruba 150 let. Od obrazu novopackého rodáka Václava Kretschmera z konce 19. století, na němž vidíme skupinku kočovníků odpočívajících v bukolické krajině, přes nelidsky malebný portrét protektorátního „cikánského tábora“v Hodoníně od amatérského malíře Felixe Rohsmanna z roku 1946 až k aktuálnímu videoartu aktivistky Tamary Moyzes, který ilustruje marnou romskou touhu po emancipaci. To všechno jsou díla nahlížející Romy z pohledu bílé většiny. Vedle nich zde nechybí ani vlastní perspektiva.

Je tu půvabná koláž z fotografií obyvatel slovenské osady nalepených na malbě od Aladára Kureje vytvořená krátce po revoluci. Loňské malůvky Luďka Farkaše, které nás uvádějí do snové krajiny divotvorných bytostí usazených v hlavě tohoto „lidového génia“žijícího v ústavu sociální péče. Nebo zbrusu nové a vynikající sprejové malby Anny Čonkové, jež jsou možná největším objevem projektu: na jedné je zachyceno rozlámané metařské náčiní naházené do vozíku městských služeb, na druhém planeta Saturn vznášející se v chladném kosmu.

Onen temný vesmír v názvu expozice přitom odkazuje k afrofuturismu. Celosvětovému hnutí pojmenovanému počátkem deváté dekády a věřícímu, že skutečnou spravedlnost najdou Afroameričané až v diaspoře za hranicemi naší planety. Obdobně se musí v Česku a jiných zemích cítit Romové, proto taky v závěru výstavy visí remake známého plakátu od Emoryho Douglase, vyrobeného v roce 1970 pro radikální Černé pantery. Tmavé tváře bojující za svá občanská práva na grafice v nové verzi doprovázejí romské nápisy a básně. Emancipační snahy svého kmene Ladislava Gažiová v expozici naznačuje i poměrně subverzivní cestou. Ví, že většina Čechů si romské umění spojí maximálně tak s pomalovanými kočovnými vozy a výšivkami na taneční zábavě. Proto s obyčejnými rukodělnými výrobky zachází, jako by šlo o stejně výjimečné věci, jakými jsou – na výstavě také zastoupené – obrazy zmíněného Rudolfa Dzurka. V místnosti vyhrazené sochám jsou tak na stejném soklu jako ostatní plastiky prezentované nepálené cihly používané ke stavbám osad, o kus dál je ve skleněné vitríně vystavený ručně vyrobený krumpáč, vedle leží pod poklopem zlomená dřevěná loukoť z vozu, kterému komunisti v padesátých letech nechali po zákazu kočování odmontovat kola.

V Moravské galerii je expozice situovaná do přízemí Místodržitelského paláce, který stále čeká na svou rekonstrukci. Návštěvník prochází sály, jež kvůli své otlučenosti rozhodně nepůsobí jako nejvýznamnější výstavní instituce na Moravě. To ovšem jen podtrhuje jakousi vyvrženost, o které Vesmír je temný vypráví a kterou v závěru vstupní chodby šokujícím způsobem dokládají dva kusy dřeva ležící na výstavním panelu. Jde o fragmenty pomníku Romů zavražděných za války Němci v polském Borzęcině. Sochu od romské umělkyně Małgorzaty Mirga-Tas totiž loni na místě zničili vandalové.

Člověk si při pohledu na její zbytky nutně klade otázku, jaké reakce ve zdejších podmínkách vyvolá plánovaný památník romského holokaustu na místě někdejšího koncentráku v Letech. A také ho napadne, jaký zázrak by se musel stát, abychom brali umění našich menšin obdobně, jako se tomu v poslední době děje ve Spojených státech. Zde proběhla vášnivá kunsthistorická debata, jejímž výstupem je například nedávno otevřená expozice v newyorském Whitney Museu. V něm kvůli přesnosti obrazu tamního výtvarného provozu dostali někteří dosud upozaďovaní autoři menšinových etnik „demokratickým revizionismem“přednost před těmi úspěšnějšími a slavnějšími.

V Brně tato demokratizace probíhá alespoň v rámci romské scény. Vedle už známých autorů jsou tu díla debutantů a obrazům se sochami konkuruje třeba pneumatika pomalovaná romskou vlajkou použitá před pěti lety při demonstraci před albánským parlamentem v Tiraně. K pravému a skutečnému zrovnoprávnění ovšem dojde až ve chvíli, kdy si nějaká veřejná instituce troufne tato díla vynést z kulturního ghetta a postavit je vedle tvorby etnických Čechů a Moravanů. Snad na to nebudeme muset čekat dalších patnáct let.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.