Mezi Londýnem a Prahou

Respekt - - Jeden Den - Vladimír Vyhnal anesteziolog, Chelsea and Westminster Hospital napIŠte nám sVŮJ Jeden den V žIVotě na Jedenden@Respekt.cz. daLŠí čtenářské Jedny dny naJdete také na www.Respekt.cz/Jeden-den-V-zIVote.

Budí mě dunění boeingu prolétajícího těsně nad domem, doprovázené potutelným chechotem racků. V mysli poletují útržky večerní diskuse o výstavbě letiště u Prahy. Stále jsem pro, ačkoli bydlet bych u letiště opravdu nechtěl. Teď však za humny nejsou Vodochody, ale Heathrow.

Je 7.45 a já si dávám na krk visačku s nápisem „Consultant Anaesthetist“. Operační program začínáme představením se, plánem výkonu a rozborem možných komplikací. Chirurg je Řek, operační sestra je z Filipín, další sestry z Itálie a z Polska, rentgenový laborant je Pákistánec, sanitář Španěl. Krásně pestrá společnost. Na okamžik se zasním... Zapiekanka, falafel, čapátí nebo suši? Je prostě báječné moci si dát všechno v jedné ulici. Ještě lepší je divit se divokým tvarům hrdých Afričanek, obdivovat jemné rysy Asijek nebo pokukovat po tajemných v luxusním hidžábu zahalených muslimkách.

Operace probíhá bez komplikací. Musím ale konstatovat, že český chirurg je většinou rychlejší a za stejnou dobu jsme stíhali dvakrát tolik pacientů. České zdravotnictví je v podstatě perpetuum mobile a zázrak udržovaný v běhu otrockou prací nemocničních lékařů.

Dopoledne je poklidné, podle všeho budu jen dohlížet na kolegu. Krátce po začátku třetí operace pacient zakašle a umře. Není čas. Okamžitě zahajujeme srdeční masáž, podáváme adrenalin, intubujeme. Na pomoc přichází resuscitační tým s ultrazvukem. Snažíme se zjistit příčinu. Nabízí se masivní plicní embolie, infarkt nebo anafylaxe po podaném Augmentinu. Celkem podáme 7 mg adrenalinu a devět defibrilačních výbojů. Teprve po 45 minutách kontinuální resuscitace a podané Alteplaze obnovujeme spontánní srdeční oběh. Zbývá pacienta přeložit na resuscitační oddělení, napsat o všem záznam, vyplnit „critical incident form“a informovat rodinu. Musím na chvilku na vzduch. Mocná chapadla stresu mě zamačkávají do sterilní nemocniční chodby. Hledím na svoje neskutečně velké ruce, v hlavě žhavé roje bodajících útržků a přemýšlím, jestli jsem mohl něco udělat lépe.

Později se dozvídám, že pacient byl druhý den odpojen od dýchacího přístroje a pátý den šel po svých domů. Jen by stále rád měl odoperovanou tu tříselnou kýlu. Tajně doufám, že ho příště bude anestezovat kolega.

V 17.30 nasedám před nemocnicí na sdílené městské kolo. Proplétaje se mezi černými taxíky a červenými doubledeckery vzpomínám na výrok jistého odkvetlého politika: „Kola do měst nepatří!“V Londýně to rozhodně neplatí a je to nejrychlejší a nejlevnější způsob, jak cestovat.

Cestou na letiště Luton míjím Kaplického Lord’s Media Centre a nemůžu se dočkat, až nad Prahou konečně zavlaje pravda, láska a blob. Projel jsem půl světa a neznám lepší místo k životu, než jsou Čechy. Chci „uspávat“v rodné zemi. Ve které české nemocnici mě ale zaměstnají jen na tři a půl dne týdně, bez nutnosti sloužit víkendy a noci?

Pomocí Uberu doháním ztracený čas. Chvilku po jedné v noci už na balkoně s Helčou vdechuji omamnou vůni Smíchovského pivovaru. Chce se mi radostí křičet do tmy. Mám na to čtyři dny, než mě zas unese hliníkový pták za prací na ostrovy.

X

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.