Byl jsem naivní

Respekt - - Rozhovor -

46 Zúčastnil jsem se bojů v Praze Na Jezerce v květnu 1945. V té době jsme už s matkou a mladší sestrou žili v Praze, protože jsme po obsazení Sudet museli odejít z Oseku a dostali jsme byt v Nuslích. Rozhlas tehdy vyzýval, aby se Češi hlásili na školách a šli bránit republiku. Tak jsem šel tady do michelské školy a tam mě poslali Na Jezerku, kde na československé odbojáře z okna střílel nějaký Němec. Měli jsme sice pancéřovou pěst, ale nevěděli jsme, jak se s ní zachází. Jeden chlapík si přečetl na té zbrani stručný návod v němčině, odhodlal se – a najednou bum! Trefil přesně parapet pod tím oknem. Pěst vlétla dovnitř, vybourala to tam, a my jsme zvítězili. Já jsem pak ještě odjel se zhruba padesátkou Čechů do Ústí zajišťovat tratě na Děčín.

Po válce jste nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí. Jaký byl váš úkol?

Já tam přišel až začátkem padesátých let, dostal jsem tam umístěnku po absolutoriu práv. Dali mi k řešení majetková vyrovnání našich občanů, kteří museli opustit Podkarpatskou Rus, když jsme ji postoupili Sovětům. Já si naivně myslel, že mám hájit práva Čechoslováků, ale ministerstvo to tak nevidělo. Lidé se tam už podřizovali systému, Rusům. Napsal jsem po čase ministrovi Václavu Davidovi, že by se mělo vyvolat mezistátní jednání, protože žádosti našich lidí o odškodnění se ignorovaly, ministr ale na můj podnět nereagoval. Zato si mě uložil jako živla. Nasadili na mě provokatéry, jak jsem zjistil později, kolegové měli zákaz se mnou mluvit, nedostával jsem práci. Pak se mnou ministr uspořádal veřejné kárné řízení – četl z nějaké zprávy, že útočím na nadřízené, že jsem buržoazní nacionalista –, odebrali mi průkaz a stráž mě vyvedla před budovu. Bylo to 24. února 1954, mrzlo, až praštělo, a právě začala moje první éra dělníka na stavbě, v Armabetonu.

Pamatujete si na svoje první svobodné volby?

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.