Zrychlený tep

Francouzský adept na oscara představuje pozoruhodný pohled na aktivismus devadesátých let

Respekt - - Kultura Film - jIndřIŠka BláHová

Jak přežít mor. Tři slova v názvu pár let starého dokumentu Davida France zachycujícího aktivismus mezinárodní organizace ACT UP založené v roce 1987 s cílem brát se přímou akcí za práva HIV pozitivních lidí (a přimět vlády a korporace k výzkumu, který by vedl k ukončení tehdy propukající epidemie) je možné brát jako konstatování, ale i jako otázku. Její parafrází ve francouzštině a částečně i odpovědí na ni je letošní snímek 120 BPM režiséra Robina Campilla, oceněný na festivalu v Cannes a aktuálně hraný v českých kinech.

Film zasazený do Paříže raných devadesátých let, jejž Francie vyslala do oscarového klání, dramatizuje aktivismus pařížské pobočky ACT UP bojující proti politice tehdejší vlády Françoise Mitterranda, farmaceutickým firmám i všeobecné netečnosti. Ze snímku, který čerpá energii převážně z výbušného kolektivu, postupně vystupují jako hlavní postavy HIV pozitivní, militantní a rozhořčený Sean a jeho HIV negativní milenec, nováček v hnutí Nathan, který plní funkci nových očí.

Pohled na čtvrt století staré události spojené s vyhroceným aktivismem (převážně) gayů a tématem, které se dnes už nezdá být tak aktuální, by mohl vzbudit dojem, že půjde o jakýsi agitační výlet do minulosti. Campillo na jedné straně točí nevyhnutelně pro konkrétní komunitu. Nemůže ani jinak. Byl členem ACT UP v době, kdy se film odehrává. Přidal se v roce 1992. „Dvě největší vášně mého života – aktivismus a film – našly jedna druhou,“prohlásil při uvedení filmu v soutěži v Cannes, odkud si odnesl Velkou cenu poroty i cenu kritiků. Snímek se po své premiéře stal součástí programu queer festivalů, včetně českých Mezipater. Zároveň ale přesvědčivě míří i mimo komunitu. Empatickým spojením politického s osobním. A – věrný názvu – energickým pulzováním v rytmu srdce, které tuší blízkost smrti.

Aktivismus pro všechny „Drtivá většina respondentů vnímá kondom jako projev nedůvěry. Spojují si ho s nezávaznou sexualitou a promiskuitou,“zní hlas přes černou obrazovku. „Ochranu volí podle toho, jak na ně jejich nová známost působí. Proto jsme zadali vypracování nové studie: Vliv místa setkání na použití ochrany.“Rozkmitaná kamera pozoruje mluvčího skulinou v závěsu za pódiem, kde zahaleni v nepokojné netrpělivosti

čekají v hloučku aktivisté s píšťalkami připravení vtrhnout v pravou chvíli na scénu a přerušit vládní konferenci o AIDS v Paříži. Jako rozbuška zafunguje informace, že „výsledky studie budou známé za několik měsíců“. Pro většinu lidí za oponou, kterým bolestivě ubývá čas, je to věčnost. Zároveň věta působí jako symbol neschopnosti francouzského establishmentu tváří v tvář tomu, co aktivisté vnímají jako epidemii. V jejich očích by místo konferencí s rauty měla vláda a na ni napojené organizace jednat: informovat o prevenci, rozdávat jehly narkomanům a kondomy prostitutkám, vězňům i na školách. A tlačit farmaceutické společnosti, aby celou situaci braly vážně a vyvinuly účinný lék. Rozhýbat k akci je má přímá konfrontace, balonky naplněné umělou krví, z nichž jeden skončí v obličeji dalšího mluvčího. Podle některých aktivistů je třeba zajít ještě dál a připoutat vládního úředníka pouty k železné konstrukci.

Úvodní scéna 120 BPM představuje dvě proti sobě stojící strany a naznačuje způsob, jak bude Campillo svůj příběh vyprávět. Osobně a neustálým střídáním rozdílných rovin, které se hekticky dotýkají jako tančící těla v klubu, kde režisér své hrdiny sleduje po protestech. Impulzivní techno Arnauda Rebotiniho halené do světelných efektů v klubovém šeru vnáší na scénu kus dobové atmosféry, ale zároveň v Campillově vizi zosobňuje vyvzdorovanou životnost a bezhlavý elán odhodlaného a rozzuřeného mládí, na které se – podobně jako rozvířený třpytivý prach ve vzduchu – snáší abstraktní tíha. Proti tomu pak Campillo staví scény vášnivých mítinků a debat, kde se tříští názory i politické postoje a představy o tom, jakým směrem by se aktivity hnutí měly ubírat. Rozdílnost pohledů vykresluje následná rekapitulace akce v úvodní scéně. Každý z účastníků má na to, co proběhlo, úplně jiný názor – někteří odmítají přílišný militantismus, jiní tvrdí, že jedině tak je možné vyprovokovat blahosklonné úředníky a veřejnost.

Campillo ukazuje výzvy jakéhokoli aktivismu a notabene takového, kde jde doslova o život. Osobní vzpomínky fungují ve službě postižení reality: neidealizuje společný boj, ale pokouší se ho přiblížit těm, kteří ho z mnoha důvodů nebojovali. Řeší tak zásadní otázku, jak film udělat obecně sdílný pro diváky, kteří nemusí být naladěni ani na postavy, ani na jejich misi.

Vydává se zdánlivě nejnudnější cestou – přes schůze a mítinky. Opakovaná setkání skupiny rostou před očima jako fascinující organismus, v němž se otevírá komplexní téma boje se smrtelnou nemocí. Osobní se střetává s politickým, Campillovi se i díky téměř dokumentaristické kameře daří proměnit plánování nových akcí, přípravu protestů nebo formování politiky v další pozoruhodnou postavu. Stylově a formálně navazuje na sociálně realistické drama Mezi zdmi o střední škole v jedné z problematických pařížských čtvrtí – nečekaného vítěze z Cannes v roce 2008 –, k němuž napsal scénář.

120 BPM střídá v rychlém tempu debaty s dalšími happeningy a útoky. Campillo srovnává radikální akce i životní pocit s revolučním hnutím roku 1848. Aktivisté zalehnou ulice Paříže

je majitelem nejznámějšího „ahój“v dějinách českého filmu. Herec vladimír Pucholt, který v roce 1967 emigroval, byl velkým objevem šedesátých let. Zahrál si v Láskách jedné

plavovlásky, Černém Petrovi či Svatbě jako řemen v režii jiřího krejčíka. Právě krejčík roztočil Pucholtův portrét, který ukazoval jejich spolupráci i okolnosti emigrace. Zemřel ale dřív, než jej stihl dokončit. do finální podoby film Můj vladimír Pucholt, který nabízí neotřelý pohled na herce i šedesátá léta, dotáhli střihač miloslav liška a režisérka jana Hádková. 5. 1. Čt2.

jako nekonečné lány mrtvých s kříži na prsou. Vylepují sexuálně explicitní plakáty snažící se normalizovat, jak veřejnost vnímá homosexuály. Pochodují za náklaďákem s obřími reprobednami a transparenty během Gay Pride a snaží se probudit vlastní komunitu z letargie. Přeruší výuku ve škole a rozdávají letáky informující o bezpečném sexu. Vtrhnou do sídla farmaceutické společnosti, po níž požadují zveřejnění informací o nových možných lécích. Pozornost přitom vždy leží na nich. Několikrát se na scéně objeví zasahující policie, ale státní moc zůstává mimo zorné pole. Ruce policistů táhnou na zemi ležící protestující z kanceláří. Tlačí je do připravených antonů. Film ale nikdy neukáže hodiny zadržení na stanici. Jen momenty po propuštění, kdy si pozitivně naladění aktivisté vyměňují zkušenosti. Campilla zajímá život před protesty a život po. Ten se nevyhnutelně krátí.

V přibližující se smrti se film stává silnějším. „ACT UP se nikdy nebál patosu,“říká odlehčeně vůdce skupiny na prosbu matky mrtvého mladíka, aby do nekrologu přidali, že měl odvahu. Ani Campillo se nebojí patosu a dobře ví, jak s ním nakládat. Pro jednu generaci homosexuálů byla předčasná smrt faktem. „Poprvé v životě jsem četl článek o homosexuálech a hned v něm psali, že všichni umřeme,“svěřuje se v jednu chvíli Nathan s traumatizující vzpomínkou, která jej přiměla k pětileté sexuální abstinenci, Seanovi. Vědomí smrti nedělá život intenzivnější a barevnější, jak zní oblíbené moudro, které v jedné scéně po podařeném protestu na vlně euforie ironizuje provokatér Sean. Vědomí smrti přidává životu hodnotu – stejně jako ji životu přiřkla programově iniciativa ACT UP. A zahrnula do toho všechny, jejichž život má v očích většinové společnosti často cenu velmi malou. Jako by si smrt vlastně zasloužili coby spravedlivý trest.

Ne náhodou tak splynutím života a smrti na tanečním parketu film končí. Poslední protest proti netečnému establishmentu se plynule promění v extatickou party, kde se na chlebíčky snáší protestujícími zuřivě rozhazovaný popel zesnulého. Jako hvězdný prach i symbolická oslava právě skončeného života, který se proměnil v poslední politické gesto. Vztaženo k současné české realitě, kdy každý rok přibývá rekordní počet nově nakažených virem HIV a chybí preventivní programy, je to gesto, které sice může být staré čtvrt století, ale pořád má co říct.

Protest proti establishmentu se promění v extatickou party.

Důvěřujte sobě a kondomu!

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.