Děvčátko soumraku

Respekt - - Fokus - Www.Respekt.cz/audIo

Zemřela, když jí byly jen asi dva měsíce. Pohřbili ji na lůžku z paroží, posypali okrem. Po téměř 12 tisíc let její ostatky spočívaly nerušeně, až je v roce 2010 vykopali archeologové. Minulý týden pak byly zveřejněny výsledky analýzy DNA dávné obyvatelky dnešní Aljašky. Vyplynulo z nich, že dívka patřila k lidem, ze kterých pocházejí všichni původní Američané. Poprvé tak byl objeven jeden ze společných předků jak amerických Inuitů, tak indiánů.

Technicky vzato dítě, nazvané v místním indiánském dialektu „Děvčátko rozbřesku“, přímým předkem není – dívka se totiž narodila až tisíce let poté, co zakladatelská populace jejích příbuzných do Ameriky přišla. První kolonizátoři nového světa, zřejmě lovci srstnatých nosorožců a další zvěře, se na daleký americký sever dostali z Asie přes Beringovu úžinu, kterou pravděpodobně přešli suchou nohou. Úžina nebyla vždy zatopená mořem; během vrcholů doby ledové hladina oceánů klesala a mezi Asií a Amerikou se vynořoval pevninský most. Příchozí, vzdálení příbuzní Číňanů, se na dnešní Aljašce usadili a časem se začali šířit na jih.

O tom, jak přesně a kdy to vše probíhalo, se vědci stále přou. Prakticky jisté však je, že nejpozději před 20–15 tisíci lety se na Aljašce ocitli předkové Děvčátka rozbřesku i všech dalších původních Američanů – lidé, které archeologové nazývají „dávní Beringiané“. Před sebou měli poslední obyvatelný kontinent neosídlený člověkem: tisíce kilometrů divočiny až k Ohňové zemi na jihu.

Beringiané pochopitelně netušili, kde se ocitli a co je čeká. Kdyby však jejich šamani dokázali předvídat budoucnost, spatřili by ve svých vizích nějakých 20 tisíc let úspěšné kolonizace a relativního rozkvětu, všechny ty úžasné civilizace na území dnešního Mexika nebo Peru – ale také lodě nových evropských kolonizátorů a katastrofu, která nastala během pouhých pěti set let. Viděli by, jak celé kultury téměř lusknutím prstů zanikají a upadají v zapomnění.

V této souvislosti se vtírá na mysl děj nejnovějšího románu nobelisty Kazua Ishigura Pohřbený obr. Jeho hrdinové bojují s jakousi mlhou zapomnění, která je obestírá, a hledají její příčinu. Jedna z postav vysloví domněnku, že na jejich národ zapomněl sám Bůh: Jak by si oni sami mohli něco pamatovat, když jejich životy a myšlenky už nejsou součástí boží mysli? Možná Ishigura vedl k této úvaze nynější stav euroamerické civilizace. Třeba měl autor pocit, že i ona se již z boží paměti začíná vytrácet ve prospěch jiných kultur.

Na takovou skepsi je nejspíš brzy, ale kdo ví. Představa mnohých, že stačí obehnat zemi či kontinent pomyslnou nebo skutečnou zdí a uchránit je tak od všech divokých změn ve světě, je směšná. Změny jsou tu, od klimatických po společenské, a žádná zeď je nezastaví, podobně jako by nezachránila potomky Beringianů. Nedokážeme-li na nerovnost ve světě, vyčerpání půdy, globální oteplování, války, chudobu a další divoké procesy reagovat inteligentně, nazvou možná archeologové budoucnosti již některé z evropských či amerických dětí tohoto století Děvčátkem soumraku.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.