esteR kRumBachová

Dodnes inspirativní odkaz filmařky ester krumbachové

Respekt - - Obsah - JINDŘIŠKA BLÁHOVÁ

Kolem žádné jiné osobnosti československé nové vlny nenašlapují historici a teoretici filmu tak dlouho jako kolem Ester Krumbachové (1923-1996). Kostýmní návrhářka, scenáristka, spisovatelka, skladatelka, režisérka jednoho filmu a milovnice koček zůstává bílým místem na jinak hustě popsané mapě hnutí, které by bez ní vypadalo jinak. Spolupracovala s Věrou Chytilovou, Janem Němcem i Vojtěchem Jasným, byla vlivnou tvůrčí silou, ale zároveň jako by zůstávala ve stínu režisérů. Teď z něj začíná pomalu vystupovat. Pochopit její význam, myšlení i způsob práce umožňuje nově zpřístupněná pozůstalost.

Z ní vychází i výstava Sněžný muž – Nosit amulet – Zamotávat archiv, kterou v pražském prostoru Tranzitdisplay uspořádaly kurátorky Zuzana Blochová a Edith Jeřábková. „Krumbachová se nám zdála být geniální a neuchopitelná zároveň,“píší v programu akce. „Díky svým názorům sice zásadně vstoupila do kultury své doby, ale současně její jméno postupně mizelo z titulků snímků, na kterých pracovala.“

Pohled za zrcadlo

Byla to fata morgána české kinematografie. Existovala, ale jako by nebylo možné se k ní dostat. Ukázalo se, že to není pravda. Respektive, že se nejspíš proměnily okolnosti. Opatrovník pozůstalosti, poslední autorčin partner Ivan Paik, odpověděl na dopis kurátorek a postupně jim pozůstalost zpřístupňoval. Archiv pak bude uložen v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. „Když použiju to nepěkné slovo, je to ochutnávka z archivu Ester Krumbachové,“říká Blochová k výstavě, která se vejde do jedné místnosti – a je jakýmsi pohledem do desítek krabic, v nichž je pozůstalost složená.

Obsahují deníkové zápisy, povídky, skici kostýmů k filmům a divadelním hrám, storyboardy, oblečení i moduritové náhrdelníky, které doma Krumbachová vyráběla, aby si přivydělala, když byla v sedmdesátých a osmdesátých letech odstavena. Kurátorky vybraly pětasedmdesát kousků, které jim přišly zajímavé a vystihují osobnost Krumbachové i její témata: vztah žen a mužů, uspořádání společnosti, filozofii kostýmů. A dohromady nabízejí pohled do jejího světa za zrcadlem – jako v jedné z oblíbených Krumbachové knih, Alence v říši divů.

Ve volně poskládané řadě se vedle sebe ocitají dopisy milovaným kočkám, deníkové zápisy, črty povídek, fotosky z natáčení Vraždy Ing. Čerta v hlavních rolích s Vladimírem Menšíkem a Jiřinou Bohdalovou či dopis malířkám Jitce a Květě Válovým. Text k písni Sněžný muž sousedí se „Směrnicí pro pečovatele Zoo a botanické u Ester“, kde se píše: „Všechny dveře zůstávají pootevřeny, ale vždy je mezi nimi položené gumové zvířátko, aby náhlý průvan dveře nepřibouchl a zvířata se ne- zranila.“Řadu uzavírá storyboard klipu Ivana Krále k písni Winner Takes All z roku 1995, poslední práce Ester Krumbachové.

Její nejznámější počiny ale spadají do šedesátých let. Tehdy se návrhářka s renesančním talentem, která do Prahy přišla z angažmá v Českých Budějovicích, stala součástí nové vlny. Navrhovala kostýmy, ale její vliv byl podstatně větší. U řady děl byla spoluautorkou scénáře, s režiséry vedla zásadní dialog a svým způsobem se tak podílela na režii. Ovlivňovala nejen podobu filmů, ale i jejich vyprávění a vyznění. Démanty noci, obraz útěku dvou mladíků z transportu smrti, režisér Němec díky ní zbavil nacistické symboliky a očekávatelných odkazů na židovství. A vznikl tak film, který je nadčasovou metaforou zvůle.

Stejně ovlivnila podobenství O slavnosti a hostech, které vychází z její povídky. Její do detailu promyšlená slavnost u jezera s honosnými svícny a spořádaným luxusem podtrhuje téma filmu: společenské mechanismy, draní se do první řady a ochotnou kolaboraci se systémem, ať už komunistickým nebo jiným. Zásadní vliv měla i na herecké obsazení. Díky ní se objevil mladý skladatel Jan Klusák v roli manipulativního hejska, který tyranizuje skupinku hostů a inscenuje s nimi na paloučku soudní slyšení, v němž se odhalují charaktery i absurdita lidského jednání.

Talent se totiž u Krumbachové snoubil s něčím ještě výjimečnějším. S velkorysostí. Byla sebevědomá. Věděla, jak je dobrá, a nehlídala si svoje tajemství, naopak se o něj dělila, jak zazní v do-

kumentu Věry Chytilové Pátrání po Ester z roku 2005. Nejsilnější byla, když spolupracovala. Ať už to bylo kromě jmenovaných s divadelním režisérem Miroslavem Macháčkem – s nímž také léta žila – či v devadesátých letech s Petrem Václavem na Marianovi. Shodnou-li se její spolupracovníci na něčem, pak na tom, že byla velkorysým inspirátorem. Přicházela s koncepčními i výtvarnými nápady, které daly scénám nový význam. Kostým pro ni nebyl jen oblečením na postavách. Byl součástí dramatu, vyprávění; jeden detail nebo barva dokázaly změnit vyznění i význam scény.

Správná ženská

A ještě na jednom se všichni shodnou – že byla „správná ženská“. Tak o ní mluví její přátelé a obdivovatelé mezi intelektuály i kamarádi z hospody, kde trávila hodně času a kterou milovala coby unikátní prostředí. Správná ženská nebyl jen popis její osobnosti, ale i podstata toho, jak přistupovala k životu – což se následně protínalo s jejím kreativním já. Empatie vůči okolí, až živočišná touha poznat rozdílné lidi a „ohmatat“si je, žít a intenzivně prožívat.

Proto bylo jejím velkým tématem jídlo. Na výstavě jej zastupuje Námětník pro tzv. kuchařku, kde se můžeme třeba dočíst: „Jaká škoda, že jísti zmrzlinu není hřích!!!“O přesycení, mužském vyžírkovství a ženské služebnosti ostatně vypovídá i její jediný snímek. Komedie Vražda Ing. Čerta, kterou mimochodem její novovlnní souputníci Chytilová a Němec považovali za příšernou, ale jež postupně získává kultovní status díky jedinečnému vizuálu i břitce ironickému pojednání o vztazích mezi muži a ženami, které se tady ukazují na nekonečné konzumaci a její přípravě.

Kultovní postavení má v uměleckých a filmových kruzích vlastně už i sama Krumbachová. Groteska Sedmikrásky o dvou dívkách, které se rozhodnou být zkažené, je považovaná díky sexuálnímu anarchismu za bibli feminismu i formy – Krumbachová tu ve výpravě kouzlí třeba s kovovými pilinami nebo destruktivními kolážemi. „Zajímá nás, co způsobí její práce v naší společnosti,“věří kurátorky v její odkaz. Výstavu proto doprovází několik děl současných tvůrců, kteří s dílem Krumbachové pracovali po svém a rozvíjeli její témata. Expozici tak vystihuje ještě jedno slovo, příslib. Rozsáhlejšího výzkumu – který už kurátorky uskutečňují ve větším týmu – i pochopení jejího myšlení a názorů.

Byla období, kdy těžce nesla, že ji režim vystrnadil z filmu, „kterému snad jako jedinému rozuměla“. Uvažovala, jestli neměla odejít, jak dokládá zmíněný dopis sestrám Válovým z roku 1986: „Mám v sobě takovej potenciál pro film, tolik námětů, tolik síly, tolik radosti a srandy v sobě a potěšení z vědomí, že to, co píšu a dělám, je správná zpráva tomuhle za*ranýmu světu, kde kvete pšenice blbům, že jsem se tím dneska rozcitlivěla a dost se cítím špatně.“

Co jí však režim sebrat nemohl, byl vliv na kolegy a originalita. I ze setkání s fragmenty její pozůstalosti tak zůstává dojem, že „správná ženská“československé kinematografie neztratila nic z přitažlivosti ani dvaadvacet let po smrti. Právě naopak.

svými nápady dávala filmům nový význam.

(krumbachová v roce 1967)

byla sebevědomá.

Foto danIela dostálková

Ochutnávka z archivu. (výstava v tranzitdisplay)

Jsme tak zkažené. (sedmikrásky)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.