Obři v mlze

nobelista Ishiguro přichází s podobenstvím ze středověku

Respekt - - Kultura Literatura - petRa JoHana poncaRová Autorka je anglistka a překladatelka.

Většina čtenářů si nejnovějšího držitele Nobelovy ceny za literaturu, britského prozaika japonského původu Kazua Ishigura spojuje s vycizelovanou poklidnou prózou a psychologicky pečlivě propracovanými postavami, z jejichž osudů vystupuje řada morálních dilemat. Najdeme v nich konflikty starého a nového, tradice a moderních vlivů, průniky malých lidských životů s velkými dějinami. Tak je tomu v Ishigurově nejslavnějším románu Soumrak dne i v oceňovaném Malíři pomíjivého světa, příbězích stárnoucího britského majordoma, respektive japonského umělce, který se propůjčil extrémně pravicové propagandě.

Ishiguro však nepatří k autorům se sklonem zabydlet se v jednom stylu, který mu vyhovuje a čtenáři jej očekávají. Pustil se již do detektivky (Když jsme byli sirotci), dystopické sci-fi s milostnou zápletkou (Neopouštěj mě) a nejnověji v Pohřbeném obrovi pracuje s prvky fantasy. V zahraničních recenzích se v nadsázce psalo, že se Ishiguro vydává až na území J. R. R. Tolkiena. To však není zcela pravda: třiašedesátiletý spisovatel nevytváří nový svět s vlastními zákonitostmi, myšlenkovým systémem a historií, který je obydlen nadpřirozenými národy.

Kniha se jasně odehrává v raně středověké Británii, figurují v ní boje mezi Brity a Sasy, severští nájezdníci, hrady a feudálové i kláštery. Draky a obry si Ishiguro pouze vypůjčuje jako symboly, které mu pomáhají zpracovat zvolené téma – a tím je univerzální obraz společnosti stojící na rozcestí po letech válek a krvavého násilí. A přes všechen středověký háv a magické prvky nakonec v Pohřbeném obrovi najdeme i řadu tradičních autorových otázek.

bez paměti

Staří manželé Axl a Beatrice mají problém. Nepamatují si, co se stalo včera a co před lety – a nejsou sami. Celou společnost doslova obestírá mlha způsobující zapomnění. Když se z ní vynoří záblesk vzpomínek na syna, manželé se vydají ho navštívit; nejsou si jisti, kde žije a jak se k němu dostat, přesto vyrazí a na pouti drsnou krajinou potkávají řadu pozoruhodných společníků včetně zestárlého sira Gawaina, jednoho z rytířů kulatého stolu. Postupně zjišťují, odkud se mlha bere, a že ne všichni, kdo se naoko snaží její příčinu zničit, si probuzení společnosti skutečně přejí.

Ishiguro říká, že se snažil o obecnou výpověď a středověk obohacený nadpřirozenými tvory i prvky z artušovských legend si zvolil coby prostředí, v němž může zkoumat otázky kolektivní paměti, potažmo to, jak se společnost pomocí zapomnění zotavuje z přestálých traumat. Zvažoval, že příběh zasadí do Bosny, Ameriky nebo poválečného Japonska či Francie, ale chtěl se vyhnout politizaci. Vzhledem k tomu, že jde o jeho první knihu za posledních deset let, které předcházela napjatá očekávání, měl navíc obavy, kam ho čtenáři budou následovat a zda pochopí, co chce ukázat.

Jeho příznivci se každopádně tentokrát nemohou těšit na precizní psychologii či mistrně zvládnutou práci s nespolehlivým vypravěčem, který se bezděky usvědčuje ze lži či zaujatosti, jakkoli i Pohřbený obr se čtenářem chytře manipuluje. Dvě hlavní postavy působí myticky rozmlženě, stejně jako je nejasné jejich vlastní povědomí o minulosti a představy o světě. Postupné odhalování nitra hlavních hrdinů zde nahrazuje postupné odhalování toho, co se v zemi stalo a co skrývá minulost ústřední dvojice. Pohřbený obr není tak docela román, ale spíše moderní legenda, která pracuje s prvky pohádky a alegorie: události se řídí tajemnou a neúprosnou logikou mýtu, která nejde zcela vysvětlit a čtenář ji musí přijmout.

Na osobní rovině

Hlavními tématy, jež z pochmurného vyprávění vystupují, je etnická nenávist živená stále novým násilím, celospolečenské vyrovnávání se s válečným traumatem – a v širším slova smyslu význam paměti a minulosti pro život jedince i společnosti. Na otázku, zda raději udržovat umělé zapomnění, na jehož základě může dojít k jakémusi smíření a novému začátku, nebo mlhu rozehnat a riskovat, že ze starých křivd porostou stále další, odpovídá Ishiguro kompromisem – minulost musíme znát, ale zároveň se od ní musíme umět oprostit a odpustit. Neutěšený závěr však naznačuje, že tohoto ideálního řešení není nakonec nikdo schopen.

Pohřbený obr dává i českým čtenářům možnost seznámit se s obtížněji uchopitelnou a svým způsobem méně vděčnou částí Ishigurovy tvorby, do níž spadá také dosud nepřeložený román The Unconsoled. V obou dílech autor prokazuje odvahu hledat nová témata a zachycovat je novými způsoby – i za cenu rozporuplných reakcí ze strany čtenářů a kritiků. Nepřekvapí tedy, že anglický originál vyvolal protichůdné reakce: někteří recenzenti knize vytýkali neurčitost prostředí i postav, obecnost a zároveň doslovnost ústřední alegorie. Jiní naopak vyzdvihli nečekanou modernost středověkého experimentu, zrcadlení tématu mlhy zapomnění a záměrně matoucí styl plný výpustek, slepých uliček a klamných pohybů, kdy si člověk nikdy není jistý, jaký příběh má vlastně před sebou.

Na jednom se přitom recenzenti shodují: že kniha nabízí i mnohem intimnější čtení a funguje na osobní rovině. Můžeme ji vnímat „jen“jako příběh stárnoucích oddaných manželů, kteří se milují a zůstávají spolu, ale zároveň netuší, zda odkrytá minulost jejich vztah posílí, nebo naopak odhalí dávné neshody a křivdy, které jim neumožní podstoupit společně poslední cestu. Spisovatel Neil Gaiman v této souvislosti poznamenal, že Pohřbeného obra je snadné obdivovat, respektovat a užít si ho, ale je těžké si ho skutečně zamilovat. Jako „obr v mlze“je v něm totiž skryto podobenství, které naznačuje, že i zdánlivě dokonalá a věrná láska je iluzí, jež se při konfrontaci s minulostí nevyhnutelně rozpadá.

minulost musíme znát a překonat.

Kazuo ishiguro: Pohřbený obr přeložila Lenka sobotová. argo, 320 stran

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.