Konec starých časů

donald Trump boří roky sjednávaná pravidla otevřeného světa

Respekt - - Obsah - Jiří nádoba

kdo považoval Trumpovo heslo „America First“jen za proklamaci, kterou v dnešním otevřeném světě lze sotva něčím vážným naplnit, má od minulého týdne o čem přemýšlet. Americký prezident ve čtvrtek splnil dřívější výhrůžky a před televizními kamerami – obklopen tradičním fanklubem včetně tří ocelářů v šedých pracovních kombinézách – podepsal dekret o zavedení cel na dovoz oceli a hliníku.

Podpisu předcházelo několik zahřívacích kol, mimo jiné Trumpův tweet o tom, že „kdo nemá ocel, nemá zemi“, a také série varovných náznaků, že situace je vážná a nikdo z obchodních partnerů nemůže být ušetřen. To už neplatí. Cla se nebudou týkat Kanady ani Mexika, výjimku si mohou zkusit vyjednat i další dovozci, je tedy zjevné, že Trump mimo jiné vyhrožuje a taktizuje, aby dostal okolní svět pod tlak.

Cla jsou ale podepsaná a od příštího pátku platí. Spojené státy jsou největším dovozcem oceli na světě, Evropská unie je na seznamu dodavatelů oceli do USA na prvním místě. Pětadvacetiprocentní přirážka může se vzájemným obchodem výrazně zamávat, to však teď není to hlavní. Znepokojivě vypadá především způsob provedení a logika, kterou lze na americké straně číst. I kdyby Trump dělal jen taktický výpad, který třeba výměnou za jiné ústupky vezme zpátky, na jeho Ameriku už nelze spoléhat. Garance volného obchodu a otevřeného světa – tedy něčeho, co se na západní polokouli budovalo víc než půl století – padá.

Jde o bezpečnost!

Železo je chytlavá věc a Trump není první, kdo své oceláře zkouší bránit. Cla na ocel zaváděl i George Bush mladší a v menší míře směrem k vybraným typům čínských produktů i Barack Obama. Potíž je v tom, jak silácky Trump postupuje. Jako by měl problém s tím, že mezinárodní obchod dnes není džungle bez pravidel. Ta se do současné podoby pilují už od roku 1947, nyní pod střechou Světové obchodní organizace (WTO). V rámci ní platí dohoda 164 zemí o postupném uvolňování bariér. Vše funguje na principu, jehož smysluplnost se učí studenti ekonomie hned v prvním semestru, a sice že v obchodě je vždy lepší spolupracovat. Cla a další bariéry obchodu šly díky tomu posledních 70 let postupně dolů a svět, chudý i bohatý, z toho těžil. Pro příklad z praxe není nutné chodit daleko – poslední čtvrtstoletí v Česku je vzorovou ukázkou, jak outsiderům otevření hranic prospívá.

Trump ještě není tak daleko, že by z WTO odcházel, jeho ocelová válka jde nicméně na dřeň toho, jak WTO funguje. Její pravidla pamatují i na cla. Ta lze zavést, pokud má někdo pocit, že je z ciziny zaplavován dotovaným zbožím nebo že trpí kvůli jiným faulům. Pak má na cla nárok jako na ochranný prvek a spor se následně řeší před arbitrážní porotou WTO v Ženevě.

Trump ale zavedení cel zdůvodnil národní bezpečností, což je krok na samé hraně pravidel. Ta ctí, že jde o spolek suverénních zemí, a říkají, že pokud jsou v sázce „základní bezpečnostní zájmy“, může se země bránit, jak uzná za vhodné. „Když se odvoláte na tento článek, můžete si dělat cokoli. Je to jaderná bomba,“uvádí týdeník The Economist na vysvětlenou, v čem je Trumpův krok bezprecedentní. Systém se tím dostává do prekérní situace. Když se ostatní země neozvou a spor neotevřou, může se jim stát, že Trump bude v akci „America First“pokračovat. Těžko však mohou očekávat, že někdo z porotců v Ženevě bude chtít americkému prezidentovi radit, co je v jeho zemi otázkou národní bezpečnosti. Trump dává najevo, že stejně nebude poslouchat a že smír je třeba dohodnout přímo s jeho lidmi. Silnější vyhrává – džin je venku z lahve. Členem WTO je i Rusko nebo Čína. Jak to bude vypadat, až půjde o národní bezpečnosti u nich?

železo je chytlavá věc a trump zkouší své oceláře bránit.

Vše pro soběstačnost

Je přitom zvláštní, že se Trump hájí bezpečnostní hrozbou, když mezi hlavními dovozci jsou američtí spojenci – po EU je to Kanada, Jižní Korea, Mexiko a Brazílie. Zvláštní je i smysl cel samotných. Americkým železárnám sice prospějí, ale podnikům, které z oceli něco vyrábějí, moc ne. A těch je samozřejmě v USA mnohem víc. Další věcí je eskalace odvetných kroků: Evropa se už ozvala, že na americké hlouposti umí zareagovat stejně hloupě, a pohrozila odvetnými cly na ikonické zboží jako bourbon z Kentucky či motocykly Harley-Davidson – tedy na výrobu v tradičně republikánských státech. Trump naopak začal mluvit o clech na evropská auta.

Pro zbytek světa by bylo žádoucí spojit síly. To ale nebude snadné – WTO už roky stojí na místě, pokusy dosáhnout dalšího uvolnění obchodních bariér už 20 let selhávají. Trvat na pravidlech je však mnohem rozumnější než roztočit spirálu odvetných opatření. Jako bezprostřední reakce nicméně dává smysl to, s čím přichází Evropa – tedy soustředit protiútok na pár vybraných položek, které z hlediska obchodu nehrají zas tak podstatnou roli, ale zasáhnou v USA politicky citlivá místa.

Ve finále ze strany Trumpa totiž jde sotva o něco víc než o siláckou politiku „pro lidi“. Známe to i z Česka. Také tady má soběstačnost a uzavírání hranic najednou svoje kouzlo. Sice to jde proti rozumu, ale racionální chování není vždy to, co dnes v politice hraje prim.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.