Dobré dovednosti

Respekt - - Téma -

„Kdo pojede na výpravu?“ptá se ztichlého oddílu vůdkyně. Ruce letí nahoru. Následuje výčet věcí, které si mají děti sbalit na víkend s sebou, nechybí klasické propriety jako spacák, ešus, lžíce a kápézetka (krabička poslední záchrany). „Mám si vzít velký teplý spacák?“ptá se jedna malá dívka. „To záleží na tobě, když tak budeš klepat kosu,“odpovídá vůdkyně.

O chvíli později se oddíl z klubovny přemístí do parku, kde se děti učí šermovat pěnovými meči. Někteří o přestávkách plní různé úkoly a zkoušky, kterými stoupají vzhůru ve skautské hierarchii – určují stromy, ti nejmladší se snaží třeba jen dokázat pojmenovat, kdy a proč v životě prožili radostný okamžik. Když se schůzka chýlí ke konci, dospělí vedoucí si vezmou stranou rádce družin, tedy čtyři starší děti, které se postupně učí jim s programem pomáhat. Dnes jim je jedenáct, už za dva tři roky ale povedou víkendové výpravy bez pomoci dospělých. Teď se s nimi chtějí vedoucí poradit. Blíží se tábor a otázka zní, jestli s sebou vzít i členku, která kvůli tanečnímu kroužku málo chodí na schůzky a i na výpravy jezdí jen sporadicky. „Já bych ji nechala jet,“říká rádkyně s přezdívkou Veverka. Její kolegyně zvaná Japko je přísnější: „Ona jezdí jednou za tři měsíce a pak se přifaří na tábor. Vůbec neví, co tady v oddíle děláme.“Čtveřice rádců nakonec najde kompromis – pokud dívka pojede na příští dvě výpravy, prokáže tím, že má o oddíl zájem a bude moci na tábor jet.

Dětem se po oddílovce nechce domů, a tak v jarním podvečeru před klubovnou ještě chvíli klábosí. Když přijde řeč na to, co silného ve skautu zažily, Japko vzpomíná na jednu pěší výpravu, kdy ještě s pár mladšími dětmi dostala za úkol dojít lesem podle mapy do čtyři kilometry vzdálené vesnice nakoupit zásoby pro celý oddíl. „Byli jsme na to úplně sami. Museli jsme přemýšlet jako vedoucí. Koupili jsme v Bille 45 rohlíků.“Její kolega Gogo má tíživější vzpomínku – vybavuje si den, kdy spolu s ostatními rádci rozhodl o vyloučení jiného člena z oddílu. Japko a spol. to teď ještě nevědí, ale zkušenosti, které právě zažívají a popisují, se jim pravděpodobně budou v dospělém životě dost hodit. „Já sama skautka nejsem, ale několik bývalých skautů u nás pracuje. Jednu z nich jsem sama přijímala,“říká personální ředitelka sklářské firmy Preciosa Jana Havlíčková. Samotný fakt, že někdo zmíní v životopise členství ve skautu, podle personalistky k přijetí nikdy nestačí – hlavní je vzdělání a praxe –, často se prý ale stane, že ti nejlepší kandidáti jsou shodou okolností bývalí skauti. „Jsou to týmoví hráči, mají lepší komunikační dovednosti, umí pracovat samostatně. Myslím, že je to tím, že lidé se v těch oddílech stávají vedoucími postupně už od dětství. Brzy získají manažerské dovednosti, jsou daleko vyzrálejší než průměrní absolventi vysokých škol,“říká. Mnohem větší cenu má podle Havlíčkové to, když někdo působil v oddíle jako vedoucí nebo aspoň rádce družiny než jenom jako člen.

Ředitelka personální agentury Manpower Jaroslava Rezlerová má podobnou zkušenost. „Skautství je komplexní přípravou na pracovní život. Rozhodně ale mohu říct, že takových kandidátů je velice málo,“říká. Podle ní se dnes také personalisté mnohem víc dívají na jiné věci než na dosažené vzdělání

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.