Tady je ajatolláhovo

hlavní hrozbou nové války na blízkém východě je úspěšné rozpínání íránu

Respekt - - Téma - TOMÁŠ LINDNER

Nad slunce jasné je v zahraniční politice Donalda Trumpa máloco. Své názory mění často a chaoticky, v jeho týmu se prostřídali politici se zásadně odlišným pohledem na svět. Jedna konstanta se však na Trumpově twitterovém účtu a mezi jeho spolupracovníky přece jen najít dá: odpor vůči íránskému režimu.Trump vcelku pravidelně označuje vládu v Teheránu za „celosvětově největší sponzory terorismu“. Nový poradce pro národní bezpečnost John Bolton roky prosazuje bombardování a svržení režimu ajatolláhů. A též ministr obrany James Mattis, poslední klasický umírněný republikán v čele administrativy, považuje Írán za největší hrozbu stability a míru na Blízkém východě.

Írán je momentálně zapojen v každé z mnoha válek, které v regionu zuří. Nikdy není zmírňující silou, ale naopak přispívá k další eskalaci napjaté situace. Jedním z hlavních důvodů amerického vypovězení jaderné dohody je právě skutečnost, že nijak neřeší toto chování. A nárůst íránské moci v posledních patnácti letech skutečně bere dech: Teherán dnes ovládá pozemní koridor vedoucí od hor na východě Íránu až ke Středozemnímu moři.

Íránská osa

V Libanonu Íránské revoluční gardy od osmdesátých let vycvičily a vyzbrojily spolehlivého spojence, šíitské hnutí Hizballáh, které mezitím tvoří „stát ve státě“. Má právo veta nad vývojem v zemi, protože jeho milice jsou silnější než státní armáda a koalice postavená kolem jeho politického křídla v květnu vyhrála volby. Hizballáh disponuje podle různých údajů 120–200 tisíci raketami namířenými na Izrael.

Podobný model se Írán snaží zopakovat v jiných zemích. Do Iráku hned po svržení Saddáma Husajna poslal šíitskou milici složenou z iráckých exulantů a vedenou Íránskými revolučními gardami. Stala se jedním z nejsilnějších aktérů v zemi: už deset let fakticky kontroluje ministerstvo vnitra a její členové ve velkém počtu vstoupili do policejních sborů. Politické křídlo této milice je politickou stranou, v květnových volbách byla třetí nejsilnější. Naposledy v bojích proti samozvanému Islámskému státu, zvláště v první fázi, opět hrály rozhodující roli Íránem velené milice, a nikoli národní armáda. Aktuální volby však přinesly nečekanou zápletku: vítězná nacionalistická koalice šíitského klerika Muktady Sadra, komunistů a liberálů chce íránský vliv oslabit.

V Jemenu rebelové podporovaní Íránem postupovali v tamní občanské válce natolik úspěšně, že se Saúdská Arábie rozhodla v roce 2015 zasáhnout. Její brutální intervence vedla k humanitární krizi. Jemenští rebelové nyní vystřelují rakety, pravděpodobně dodané Íránem, směrem na Rijád, hlavní město Saúdské Arábie. Zatím díky protiraketové obraně nezasáhly své cíle, riziko eskalace je však vysoké. Z pohledu Íránu se podařilo Saúdské Araby chytit do pasti války v komplikovaném kmenovém prostředí Jemenu.

V Sýrii působí šest tisíc bojovníků libanonského Hizballáhu a tisíc íránských vojenských poradců a důstojníků, kteří velí 14 tisícům šíitských bojovníků naverbovaných z Afghánistánu, Pákistánu, Iráku a dalších zemí. V terénu byli mnohdy důležitější než oficiální syrská armáda a v prvních letech občanské války zachránili Bašára Asada. Ten je nyní, zvláště po ruské intervenci, pevně v sedle, proíránští bojovníci se však nechtějí stáhnout. Možná v Sýrii zůstanou napořád, cílem je podle některých analýz západních akademiků vytvoření syrské verze Hizballáhu.

Tento vývoj silně znervózňuje Izrael. Hizballáh a jeho rakety jsou, jak bylo řečeno, připravené na severu od židovského státu v Libanonu a nyní se íránští spojenci snaží vytvořit další protiizraelskou frontu. Írán v Sýrii vytváří vojenské základny, továrny na zbraně, snaží se tam trvale zakořenit. Izraelským základním strategickým zájmem je přesně tomuto zabránit.

Vláda Benjamina Netanjahua již v minulých letech provedla více než stovku útoků na syrské území. Mířily vesměs na transporty Hizballáhu nebo na dodávky zbraní z Íránu a příliš se o nich nemluvilo a nepsalo. Ale s tím, jak jiné fronty syrské občanské války mizí z centra pozornosti – Islámský stát je poražen, tzv. rebelové skoro také –, vystupuje konfrontace mezi Izraelem a Íránem ze stínu. V květnu, těsně po Trumpově vypovězení jaderné dohody, došlo k doposud největšímu konfliktu. Izrael zachytil údajně íránské střely mířené na jeho základny na Golanských výšinách a odpověděl rozsáhlým bombardováním íránských pozic na sedmi místech Sýrie. Při zkoumání příčin rostoucí moci Íránu se vede spor o povahu íránského režimu. Někteří znalci, třeba politolog Vali Nasr v časopise Foreign Affairs, popisují současný Írán jako pragmatickou mocnost, která chce především chránit národní bezpečnost a zahraniční mise slouží tomuto cíli. Írán viděný touto optikou je země, která se bojí napadení a chaosu v arabském světě: v kolektivní paměti silně žijí vzpomínky na puč zorganizovaný agenty CIA proti íránskému reformnímu premiérovi v padesátých letech i brutální válka s Irákem v osmdesátých letech, kdy Saddám Husajn (podporovaný tehdy Sověty i Západem) ve velkém používal chemické zbraně. Nasr připomíná, že na zbrojení Írán v roce 2016 vydal tři procenta HDP, 12,7 miliardy dolarů, zatímco vojenské výdaje Saúdské Arábie jsou výrazně vyšší, v roce 2016 dosáhly 63,7 miliardy dolarů, deseti procent HDP.

Jiní odborníci, například orientalista a redaktor Frankfurter Allgemeine Zeitung Rainer Hermann, zdůrazňují expanzivní DNA íránské teokracie. Režim vznikl po islámské revoluci, ústava z roku 1979 vyžaduje její export za hranice a dává směřo- vání zahraniční politiky a kontrolu revolučních gard do rukou ajatolláha, duchovního vůdce a strážce revoluce. Naopak ústava omezuje možnosti ve volbách zvoleného, momentálně umírněného prezidenta. Írán proto trvale rozvíjí svůj raketový program namířený na Izrael a arabské sousedy. Trumpova Amerika, Izrael a Saúdská Arábie se kloní k této interpretaci a považují Írán za jednoznačného viníka válečného rozvratu.

Skutečnost je však, zdá se, komplikovanější. Írán zůstal stabilní v čase kolapsu mnoha arabských států a zaplnil mocenské vakuum v regionu. Klíčovým momentem nárůstu íránské moci byla americká intervence v Iráku v roce 2003. Po pádu sunnity Saddáma Husajna převzali tamní vládu proíránští politici z řad většinových šíitů. Až následně stouply obavy sunnitských arabských vlád v okolí ze šíření íránské šíitské moci a „studená válka“o nadvládu na Blízkém východě mezi Íránem a Saúdskou Arábií a jejími spojenci začala eskalovat.

Obě mocnosti zvenčí zasáhly do revolt arabského jara a podporovaly v různých zemích své spojence. Jejich výběrem, vesměs definovaným vírou, manipulovaly obvykle situaci v terénu do podoby náboženských konfliktů mezi sunnity a šíity. „Oba státy jsou za prohlubující sektářské násilí odpovědné,“píší v The New York Times autoři nové knihy o rozvratu na Blízkém východě Nader Hashemi a Danny Postel a odmítají názory, které viní pouze Írán. Saúdští Arabové v Jemenu bombardují nemocnice, trhy, svatby, pohřby; Íránci v Sýrii organizují vyhladovění vzpurných měst, příchod zahraničních bojovníků a přesuny obyvatelstva, které mají upevnit Asadovu pozici.

Mnozí zastánci jaderné dohody z Obamova tábora i z Evropy však věřili, že režim ajatolláhů po ukončení mezinárodní izolace začne více sázet na diplomacii. To se během tří let trvání smlouvy zjevně nestalo. Trump a jeho spojenci jsou přesvědčeni, že Írán dokážou omezit jen sankce a hrozba vojenskou silou. Chtějí to – navzdory riziku velké blízkovýchodní války – prosadit.

írán zůstal stabilní v čase kolapsu mnoha arabských států.

kásim Sulejmání. Velí tajným složkám Íránských revolučních gard, které jsou odpovědné za zahraniční operace. „Stínový velitel“je jednou z nejdůležitějších postav syrského a iráckého bojiště.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.