Výbuch vulkánu

Respekt - - Kultura Nekrolog -

val pro patnáct literátů finanční pomoc mezi autory, dramatiky a režiséry.

Ale ještě víc českým a východoevropským autorům pomohl, když přesvědčil nakladatelství Penguin Books, aby zřídilo edici Spisovatelé z druhé Evropy, jejímž editorem se stal a dohlížel na to, aby autoři vycházeli v kvalitních překladech a grafické úpravě. Osobně napsal úvod ke Kunderovým Směšným láskám, další psali John Updike, Angela Carter či Joseph Brodsky. Do roku 1989 vyšlo sedmnáct svazků. Roku 1995 vyšel další z jeho milníků, rozsáhlý román Sabbathovo divadlo, jímž jako by uzavřel předchozí období. Mickey Sabbath, bývalý divadelník a režisér, je stárnoucí ošklivý břichatý čtyřiašedesátník s mojžíšovským vousem, zostuzený avantýrami se studentkami loutkářství a zcela osamělý poté, co jeho dlouholetá milenka zemře na rakovinu. Rothovi se sem podařilo vložit vše od erotických výšin po hlubiny tesknoty, od jemně poetických po drsné erotické scény. Sabbath je vilný Falstaff, Sabbath je Lear bloudící bouří. Pokud někde Roth dosáhl Shakespearova rozsahu od zemitosti k metafyzice, je to zde.

Mickey Sabbath putuje od jedné komické epizody k druhé, uvažuje o sebevraždě, kupuje si hrob za peníze ukradené svým hostitelům, ale na samém konci si uvědomuje, že nemůže dobrovolně odejít ze světa, protože je zvědavý, jak to celé dopadne. Roth za tuto knihu dostal druhou Národní knižní cenu a britský spisovatel a literární kritik David Lodge se tehdy domníval, že napsal svůj opus magnum a jako spisovatel končí. Připadalo mu to jako úžasný, ale sebedestruktivní výbuch vulkánu, po němž zbude vyhaslá kaldera.

Ale tehdy šedesátiletý Roth znovu všechny překvapil. Přestal se zabývat osudy sebestředných hrdinů a v příštích pěti letech vydal tři rozsáhlé romány dnes označované jako Americká trilogie a považované za vrchol jeho tvorby. V Americké idyle (1997) se pohodlný život hlavního hrdiny Seymoura Levova, bývalé sportovní hvězdy, ocitne v troskách pod vlivem bouřlivých událostí konce šedesátých let, které Roth nazývá „endogenním americkým šílenstvím“– rasové nepokoje, sexuální revoluce, aféra Watergate. V románu Vzala jsem si komunistu (1998) se drama hvězdy rozhlasového divadla Iry Ringolda, jehož udá vlastní žena, odehrává v době vyšetřování „neamerických“činností v padesátých letech.

A příběh profesora Colemana Silka v Lidské skvrně (2000) pak vrcholí v polovině devadesátých let, v době skandálu kolem prezidenta Clintona a Moniky Lewinsky. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že jde o člověka, který se marně pokouší uniknout vlastnímu osudu. Silk se narodí jako bílý černoch, ale zpřetrhá své kořeny a přijme židovskou identitu. Ale stejně jako ostatním Rothovým hrdinům, osvobození (ať už sexuální či kulturní) nepřinese klid ani jemu.

Stane se děkanem malé univerzity, kterou promění v moderní školu, ale když se v devadesátých letech vrátí zpět k výuce, je obviněn, že používá rasově zabarvené urážky vůči černým studentům, a je nucen odejít. To jediné, čím by obvinění smetl, nemůže vyslovit, protože jej všichni považují za Žida. Je až neuvěřitelné, kolik z americké historie posledního půlstoletí dokázal Roth zpracovat do tří románů a jakou plejádu barvitých a přesvědčivých postav vytvořil. Za Americkou idylu dostal Pulitzerovu cenu a v následujících letech se uznání jen hrnulo.

Roth nicméně po Americké trilogii začal šetřit síly a vrátil se k tenčím knížkám. V románech Umírající zvíře, Jako každý člověk, Duch odchází a Pokoření zachycuje trápení stáří, nemocí, ochabujících sil a (bez)moci těla. Podle Rotha si stárnutí vlastně nikdo nedokáže předem představit. „Stáří není bitva; stáří je masakr,“říká a naznačuje, že naše dychtivá touha po životě je předem marná. A boj s nemilosrdností života, úpadek sil, ztráta potence a konečný výsměch smrti dodávají těmto románům nepomíjivou působivost.

Roku 2012 pak Roth téměř mimochodem při rozhovoru pro francouzský časopis Les Inrocks oznámil, že román Nemesis, vydaný dva roky předtím, bude i jeho poslední. „Rozhodl jsem se s beletrií skončit,“řekl. „Už ji dál nechci číst, nechci ji dál psát… Už v sobě necítím ani to nadšené odhodlání psát, které jsem celý život cítil. O dnešní Americe už nic nevím. Vidím ji v televizi, ale už v ní nežiju.“

Philip Milton Roth si svobody od spisovatelské řehole užíval téměř sedm let. Zemřel obklopen příbuznými i přáteli. „Knihy tohoto arcičaroděje s námi zůstávají. Žádné nejsou špatné. A ty nejlepší se vpíjejí do mysli jako kyselina,“stojí v dalším rozlučkovému textu z NYT.X

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.