NEKLID V JADERNÉM KLUBU

Jak ovlivní rozchod USA s Íránem a Severní koreou globální bezpečnost

Respekt - - Přední Strana - JIŘÍ SOBOTA

když před šesti lety nedlouho po svých devadesátých narozeninách zemřel harvardský profesor Roger Fisher, věnoval mu týdeník The Economist dlouhý text na rozloučenou. Fisher byl pozoruhodným praktikem i teoretikem v oboru vyjednávání mezi nepřáteli. Věřil v osobní lidský kontakt, klidný odstup od problému a racionální zvažování všech možných variant řešení. Na jeho radu prý Ronald Reagan přiměl Michaila Gorbačova, aby spolu před začátkem klíčových jednání o jaderném odzbrojení nejdříve poseděli u plápolajícího krbu a poklábosili o světě i o životě. Na egyptského prezidenta Násira zase během konfliktu na Blízkém východě zafungovalo, když se ho Fisher zeptal, jestli si umí představit, s jakým ohlasem by se asi doma setkala izraelská premiérka Golda Meir, kdyby přistoupila na všechny jeho požadavky. „Panečku, to by byla v pořádném maléru,“rozesmál se údajně Násir a pak náhle zmlkl a ponořil se do svých myšlenek.

Jedním z nejpodivnějších antikonfliktních nápadů harvardského profesora byl však způsob, jak zabránit tomu, aby americký prezident v záchvatu vzteku, malomyslnosti, šílenství či prosté lidské hlouposti nejednal zkratovitě a nevydal jako první příkaz k použití jaderných zbraní. Fisherovo řešení bylo elegantní a zároveň naprosto děsivé. Potřebný číselný kód se měl umístit do malé kapsle a ta se měla zašít do těla jednoho z prezidentových poradců, do těsné blízkosti srdce. Poradce by také měl vždy při sobě mít dlouhý řeznický nůž. Pokud by se prezident rozhodl využít své obrovské moci a vydat osudový příkaz, v jehož důsledku by nevyhnutelně zahy- nuly miliony lidí, musel by si nejdříve od svého spolupracovníka nůž vzít a kvůli vyzvednutí kódu ho vlastnoručně zavraždit. Globální jaderné apokalypse, kterou si nikdo neumí v plném rozsahu představit, by musel předcházet srdceryvný křik a kaluž krve na podlaze Oválné pracovny. Podle Fishera by se tímto opatřením radikálně zvýšila šance, že prezident získá odstup, spatří věci v rozumném kontextu konkrétního lidského života a všechno si ještě jednou dobře rozmyslí.

Modlím se k bohu

Nápad je starý, pochází z hlubin studené války a jistě nebyl myšlen docela vážně. Přesto se poslední dobou v amerických médiích periodicky znovu vynořuje. Došlo k tomu například loni v listopadu, když na popud zneklidněných zákonodárců zasedl výbor amerického Kongresu, aby si po jednačtyřiceti letech nezájmu znovu ujasnil, jak obtížné je vlastně pro amerického prezidenta rozhodnout o použití jaderné zbraně. Slyšení se konalo ve chvíli, kdy byly k prasknutí napjaté vztahy mezi prezidentem Donaldem Trumpem a severokorejským diktátorem Kim Čong-unem a zdálo se, že si obě strany otevřeně vyhrožují preventivním jaderným útokem. Kim tehdy veřejně provokoval nukleárními pokusy, testy balistických raket i verbálními výhrůžkami, Trump diktátora na oplátku přes Twitter a v televizi urážel, nazýval ho „malým rakeťákem“, vyhrožoval mu „ohněm a hněvem“a holedbal se, že jeho (Trumpovo) „jaderné tlačítko je větší (než Kimovo) a na rozdíl od (severokorejského) funguje“.

Fisherův duch se zvláštně vznášel také nad chaotickou atmosférou, jež provázela na konci minulého týdne nečekanou zprávu, že prezident Trump zaslal ve čtvrtek Kimovi jednostránkový dopis, v němž náhle zrušil vzájemnou schůzku na nejvyšší úrovni dojednanou předtím na 12. června do Singapuru. Jako důvod uvedl „nesmírný hněv a otevřené nepřátelství“vyvěrající z posledních severokorejských vystoupení a v závěru přidal povědomou výhrůžku: „Mluvíte o svém jaderném potenciálu, ten náš je ale tak rozsáhlý a mocný, že se modlím k Bohu, abych ho nikdy nemusel použít.“Na následné tiskové konferenci pak Trump dodal, že zrušení schůzky konzultoval se svým ministrem obrany i spojeneckými státy a že „armáda, která bude mimochodem brzy nejmocnější v historii, je připravena, kdyby se Severní Korea dopustila nějakých pošetilých kroků“.

Pohádkový obrat ve vývoji americko-severokorejských vztahů, který svět se zájmem sledoval od počátku tohoto roku, je tak podle všeho u konce. Když severokorejský režim změnil v lednu těsně před zimní olympiádou náhle tón a zahájil sbližování s jižní částí rozděleného poloostrova, považovalo se to většinou za prohnanou hru na vstřícnost, kterou si Pchjongjang nechá v tichosti dobře zaplatit, ale v podstatě se na hrozivosti režimu nic nezmění. Když v březnu přijeli jihokorejští vyjednavači do Washingtonu, vyřídili Donaldu Trumpovi vzkaz od severokorejského vůdce Kima, že je ochoten se s americkým prezidentem osobně sejít, a ten spontánně, obratem přijal, byli mnozí překvapeni a protřelejší geopolitičtí mazáci se chytali za hlavu: co přesně Trump od schůzky očekává a jak má všechno promyšleno?

Severní Korea 10–20 jaderných hlavic skutečně vyrobila.

Když později diktátor Kim začal vágně hovořit o „denuklearizaci“poloostrova a Trump zase o úplném jaderném odzbrojení Severní Koreje, špicovali experti uši ve snaze pochopit, jestli oba lídři skutečně mluví navzájem srozumitelným jazykem. Představa, že by se Pchjongjang náhle po desítky let trvajícím úsilí získat jaderné zbraně kýženého arzenálu vzdal ve chvíli, kdy ho skutečně vlastní, se zdála těžko uvěřitelná. V nejnovější zprávě vydávané každoročně Bulletinem atomových vědců například stojí, že „Severní Korea již nejspíše vyrobila dostatek štěpného materiálu k sestrojení 30–60 jaderných zbraní a pravděpodobně jich 10–20 skutečně sestrojila“. Experti dodávají, že země také disponuje potřebnými balistickými raketami, jejichž použití ostatně úspěšně demonstrovala během zmíněné napjaté situace vloni na podzim, byť ještě není jisté, jestli dokáže obě položky úspěšně zkombinovat – tedy umístit hlavice na potřebné nosiče. To už je ale podle zmíněných expertů pouze otázkou nepříliš dlouhého času.

Dnes je jasné, že podezření byla namístě. Obě strany zjevně mluvily každá jiným jazykem. Severní Korea používala dikci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní ze šedesátých let, v níž se všechny jaderné mocnosti formálně zavazují, že budou směřovat k úplnému jadernému odzbrojení – ale v praxi o nic po- 18 dobného neusilují. Kim podle všeho vlastně žádal o standardní přijetí do mezinárodního jaderného klubu, setkání na nejvyšší úrovni s nejmocnějším politikem světa mělo fungovat jako uznání nově nabytého významu jeho režimu. Pchjongjang by jistě udělal několik gest míněných jako ujištění, že je racionálním hráčem na světové jaderné scéně, odzbrojení by ale zůstalo abstraktním cílem na dalekém obzoru, kde budou zbraně, jednou, až lidstvo zmoudří, překovány v pluhy.

Trump naproti tomu myslel severokorejské odzbrojení doslova, tady a teď, což se ukázalo, když vystoupil jeho jestřábí poradce pro otázky národní bezpečnosti John Bolton a později i viceprezident Mike Pence. Oba veřejně zmiňovali „libyjský vzor“, tedy plnou jadernou kapitulaci Pchjongjangu a doslovné, fyzické odevzdání jaderného arzenálu do rukou Spojených států. Na to ovšem Severní Korea zareagovala opravdu rozzlobeně. Ministerstvo zahraničí nejdříve ostře napadlo Boltona, minulý týden, nedlouho před Trumpovým obratem, pak zkušená severokorejská vyjednavačka Čche Son-hui označila amerického viceprezidenta Pence za „politického idiota“, když srovnává Severní Koreu, „jež je jaderným státem, s Libyí, která pouze instalovala několik součástí jaderného vybavení a pak si s nimi hrála“. Dodala, že její země „nežebrá o rozhovory“, a pohrozila, že otázka,

zda „se s námi USA setkají v jednací místnosti, nebo spíše během jaderné konfrontace, záleží zcela na jejich vlastním rozhodnutí a chování“. Podle některých zdrojů bylo právě tohle vystoupení poslední kapkou, po níž Trump jednací místnost vyloučil.

Co řešit u krbu

Co bude dál? To opravdu nikdo neví. Trump ve čtvrtek vyhrožoval a zároveň jedním dechem ujišťoval, že všechno se stále může změnit a rozhovory mohou 12. června nebo někdy později proběhnout. Pár hodin nato se přidala Severní Korea s tím, že „je ochotná zasednout se Spojenými státy kdykoli a v jakémkoli formátu a problémy vyřešit“. Věhlasní komentátoři se škrábali na hlavě. Drtivá většina z nich měla za to, že vyšla najevo Trumpova naivita a nezkušenost. „Celá sága je naprosto nepředvídatelná,“psal hlavní zahraničněpolitický analytik deníku Financial Times Gideon Rachman. „V sitcomu o Velkém Donaldovi a malém rakeťákovi je teď jakákoli zápletka možná.“

A to je na celé věci vlastně možná nejhorší. Spojené státy a s nimi celý svět se v průběhu pouhých dvou týdnů dostaly do otevřených a zcela nevyzpytatelných konfliktů se dvěma nepřátelskými režimy disponujícími jadernými programy. Ještě na začátku května se připravovaly singapurské rozhovory a druhý jaderný kandidát, Írán, byl na dlouhá léta uzamčen do mezinárodní jaderné dohody, kterou podle inspektorů i amerických vládních představitelů dodržoval. Pak ale v polovině měsíce Trump smetl ze stolu úpěnlivé žádosti svých evropských spojenců a smlouvu jednostranně vypověděl. I v tomto případě je nyní situace velmi nejasná. Washington minulý týden předložil Teheránu sadu dvanácti tvrdých podmínek, jejichž dodržení by zabránilo uvalení tvrdých sankcí a udrželo jaderný program pod kontrolou. Írán požadavky, které zdaleka přesahují samotnou výrobu jaderných zbraní a žádají například stažení íránských jednotek ze Sýrie nebo zásadní změnu jeho politické a vojenské strategie na Blízkém východě, rázně odmítl. O záchranu stávající dohody se naopak snažili Evropané, jejichž nejvyšší představitelé jako Angela Merkel nebo Emmanuel Macron kvůli tomu putovali vyjednávat s ruským prezidentem Putinem. V tomto bodě si zase kladl podmínky Teherán a situace zůstávala podobně jako ve výše popisované konfrontaci s Pchjongjangem velmi nepřehledná.

I v případě Íránu se přitom vlastně jedná o jisté zmatení jazyků. Předchozí americký prezident Barack Obama vyjmul íránský jaderný program ze spleti blízkovýchodních konfliktů a historického soupeření, do nichž je celý region včetně Íránu zapleten až po uši (o tom více text na str. 20–21). Udělal vlastně přesně to, co kdysi Ronald Reagan, když od rozhovorů před plápolajícím krbem přešel k řešení dílčích problémů týkajících se počtu jaderných hlavic nebo balistických střel. Donald Trump k radosti svých blízkovýchodních spojenců včetně Saúdské Arábie a Izraele naopak celý komplikovaný blízkovýchodní konflikt do vyjednávání vrátil a požaduje v něm od íránského teokratického režimu absolutní kapitulaci. To zhruba odpovídá situaci, kdy by Reagan po Gorbačovovi žádal kromě redukce jaderných zbraní také odchod z okupovaného Československa, samostatnost pobaltských zemí nebo zásadní změnu k přístupu v dodr- žování lidských práv v Sovětském svazu. Jistě bychom to tehdy v osmdesátých letech uvítali. Těžko ale říct, zda by se jednání někam pohnula a planeta ohrožovaná jadernou apokalypsou by byla o něco bezpečnějším místem k žití.

Nové hračky

Vzpomínka na legendární vyjednávání mezi dvěma tehdy nejmocnějšími muži planety má přitom i jinou než ryze nostalgickou hodnotu. Mnozí experti upozorňují, že dramatické konfrontace dnešního amerického prezidenta s Teheránem či Pchjongjangem jsou maximálně důležité. Hlavně Korejský poloostrov se opravdu může stát velmi rychle potenciální rozbuškou rozsáhlého konfliktu, především se ale v pozadí obou incidentů bez velkého zájmu pomalu hroutí celý mezinárodní systém kontroly zbrojení. V tuto chvíli je ještě v platnosti dohoda s názvem Nový START, kterou v roce 2011 uzavřel tehdejší americký prezident Obama se svým tehdejším ruským protějškem Medveděvem. Smlouva omezila počty jaderných hlavic i nosičů na historicky nejnižší hodnotu, každá z obou světových mocností může mít nyní k okamžitému použití přichystáno nanejvýš 1550 jaderných hlavic (tedy stále dost na to, aby toho z planety po případném konfliktu mnoho nezbylo).

Platnost smlouvy nicméně vyprší na jaře roku 2021. Následně se očekávají masivní závody v jaderném zbrojení. Tedy pokud někdo neuzavře smlouvu novou. A, jak píší například analytici think tanku Carnegie Endowment for International Peace, něco takového lze při současné mezinárodní atmosféře a personálním obsazení Kremlu a Bílého domu očekávat jenom stěží. „Zhroucení americko-ruských vztahů, jež započalo ruskou invazí na Ukrajinu a vystupňovalo se ruským zasahováním do amerických voleb, v podstatě vyloučilo možnost nových dohod a zakalilo vyhlídky na zachování již existující struktury jaderných zbraní,“píší experti.

Čtení podobných studií je vůbec pochmurnou kratochvílí. Jestliže po skončení studené války mnozí z nás na existenci obrovských jaderných arzenálů v podstatě zapomněli, v posledních letech přibývá důvodů si opět vzpomenout. Situace se totiž dramaticky zhoršuje. Američané viní Rusy z nedodržování Smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu, která byla v osmdesátých letech považována za pilíř evropské a světové bezpečnosti. Rusové prohřešky popírají a naopak tvrdí, že záškodníky jsou Američané, problém je ale v tom, že již nějakou dobu nikdo neobnovil platnost inspekčních protokolů, takže podezření a nevraživost nelze podepřít ani vyvrátit.

Podobně je to s dalšími jadernými i nejadernými ujednáními. Rusové odstoupili od Smlouvy o konvenčních silách v Evropě (CFE), Američané zase v roce 2002 jednostranně vypověděli Smlouvu o antibalistických střelách (ABM), která je omezovala v rozšiřování jejich protiraketové obrany. I když si pod tím laik hned nic konkrétního nepředstaví, Rusové tento krok interpretují jako pokus o narušení samotných základů světové jaderné rovnováhy. Ta spočívá právě na závazku, že žádná země nevybuduje celoplošnou protiraketovou obranu a nezabrání tak „soupeři“provést v případě napadení odvetný útok. SSSR a USA se vlastně v hloubi studené války dokázaly dohodnout na tom, že

Špinavá bomba by vrhla do měst mohutné záplavy radioaktivní vody.

omezí nejen počet svých zbraní, ale také že ponechají nekrytá místa ve svém pomyslném protijaderném brnění. S touto představou skoncovala Bushova vláda právě s poukazem na hrozící útoky nových jaderných mocností, včetně potenciálně Severní Koreje. Záruka zničující odvety, známá pod trefným anglickým akronymem MAD (vzájemně zaručené zničení), jež provedla znepřátelené bloky nejtěžšími okamžiky studené války, se tak vlastně rozpadá.

Od vypovězení smlouvy ABM se pak datují dravé ruské pokusy o modernizaci vlastních zbraní. Jejich cílem je snaha obranné systémy nějak obejít. V roce 2015 Rusové „omylem“v ruské televizi ukázali náčrtky zvláštního, samořiditelného nukleárního torpéda. Robotická „inteligentní“zbraň by měla být schopna nepozorovaně prokličkovat Tichým oceánem a odpálit své jaderné nálože před nábřežími hustě zalidněných amerických přímořských měst. Vlastně se jedná o vysoce sofistikovanou „špinavou“bombu, jež by do ulic vrhla obrovské vlny radioaktivní vody. Do kategorie nových fantastických zbraní schopných různě překonat americké obranné systémy spadají třeba návrhy na „plachtící“nosiče nebo mezikontinentální křížové (a obtížně identifikovatelné) střely. Experti o reálnosti podobných strašáků často pochybují, ale například zmíněná robotická torpéda jsou již brána natolik vážně, že se stala součástí amerických strategických jaderných plánů.

Hledá se Fisher

Američané také nelení, do modernizace svých jaderných zbraní hodlají podle zcela oficiálních komuniké v nejbližších desetiletích investovat těžko představitelných 1,2–1,7 bilionu dolarů. O houstnutí atmosféry svědčí i návrat k některým starým zvyklostem. Loni v srpnu tak třeba Putin oznámil, že Rusko po patnáctileté přestávce obnovuje pravidelné patroly těžkotonážních bombardérů schopných nést jaderné zbraně nad světovými oceány. Podobně již dříve vešlo ve známost, že po dvacetileté pauze vyjedou na pravidelné patroly do mezinárodních vod jižních moří nové ruské ponorky.

Zmíněné kongresové slyšení o bariérách znemožňujících americkému prezidentovi spustit jadernou válku pouze na základě vlastního psychického rozpoložení loni na podzim nedopadlo nejlépe: ukázalo se, že mezi teoretickým hněvem například Donalda Trumpa a osudovým rozhodnutím nestojí pravděpodobně nic.

Na druhé straně, zvraty jsou vždy možné oběma směry. V listopadu mnohé nasvědčovalo hrozící bezprostřední konfrontaci mezi Spojenými státy a Severní Koreou. Pak se situace náhle uklidnila. Dnes jsou oba vůdci opět na nože, tón je ale citelně opatrnější a zadní vrátka zůstávají pootevřená. Oba muži se už trochu oťukali, byť k pomyslnému plápolajícímu krbu profesora Fishera mají stále dost daleko. Přibývající zkušenosti a čas ostatně hrají ve prospěch klidnějších řešení. Trump po severokorejském fiasku možná již chápe, že Nobelova cena za mír není tak snadno dostupná, jak se domníval. K jejímu zisku nicméně může mít ještě další příležitosti – třeba v případě snahy o vyjednání nových jaderných dohod s Ruskem.

Vstupenka do klubu. (Severokorejská balistická střela hwasong-15 schopná zasáhnout i území uSa)

Ztraceni v překladu. (obyvatelé Teheránu sledují v čajovně Trumpovo prohlášení o jednostranném vypovězení vzájemné jaderné dohody)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.