Hudební skladatel Ondřej Adámek

Pavel Turek

Respekt - - Obsah - PAVEL TUREK / FOTO MATĚJ STRÁNSKÝ

Tak nabitý rok jako ten letošní jsem ještě neměl,“pochvaluje si skladatel a dirigent Ondřej Adámek na slunné terase dočasně pronajatého mnichovského bytu. O jeho hravou a emocionální hudbu je totiž v Evropě zájem. V bavorské metropoli je na skok, tráví tu pár týdnů intenzivních příprav a zkoušek své komorní opery Alles klappt (Všechno klape), která bude mít premiéru začátkem června na Mnichovském bienále – vyhlášeném festivalu soudobého divadla. Okamžitě po pěti mnichovských reprízách pak míří do Aix-en-Provence, kde uvede premiéru další komorní opery Seven Stones, jejíž libreto napsal známý islandský básník Sjón.

„Hudebně už nám Alles klappt drží pěkně pohromadě. Teď je nutné pracovat na textu, aby se ho sólisté naučili dobře nazpaměť,“říká. Text, který zpěváci musí zvládnout, vychází mimo jiné z dochovaných dopisů, jež Adámkův dědeček posílal za války z Terezína. Listy byly podřízené cenzuře a stojí v nich pouze pozitivní věci; člověk jen může tušit, co vězni skutečně prožívali. Zároveň je libreto plné komplikovaného slovníku německé válečné propagandy. Zkouší se dlouho každý den, protože Adámek chce vždy něco navíc. Zpěváci obvykle musí buď na něco hrát, nebo něco hrát, a hráči zase zpívat. Rád jde na hranice jejich zaběhlých zvyklostí. A platí to i pro Alles klappt.

Jedná se o první operní dílo devětatřicetiletého skladatele, který od roku 2003 žije a komponuje takřka bez přestávky v zahraničí, nejprve ve Francii a poté v Německu. Ve své generaci patří k nejvyhledávanějším a nejvytíženějším českým autorům. Domácí posluchač se přitom s jeho dílem nesetkává často. Na poslední chvíli padla i varianta tuzemské reprízy Alles klappt. Jedna z mála možností tak nastane 31. května ve Studiu Hrdinů v rámci Pražského jara, kde v české premiéře zazní jeho tři roky stará skladba Karakuri pojednávající o oživlé japonské mechanické figurce.

V ní je vše, co činí Adámkův rukopis typickým: hravost a lehkost, důraz na text a jeho přednes, obliba world music, zaujetí pro hudební ztvárnění strojových i společenských mechanismů – a především snaha propůjčit hlas lidem a předmětům, které promluvit nedokážou. „Mívám sny, že potřebuji někomu cosi sdělit, ale nikdo mě neslyší,“dodává Adámek k chuti vyprávět hudbou nevyslovitelné příběhy tichých objektů a lidí. Ně-

vracející se motiv jeho tvorby je komunikace a její limity.

kdy jsou to kameny, hračky či muzejní předměty, jindy vězni, kteří nesměli napsat pravdu.

Přímočarý Slovan

„Pop nám nesměl přes práh,“vzpomíná Adámek s úsměvem na své dětství bez televize a populární hudby, která byla v jejich rodině zapovězená. Během společných večeří zněla z rádia klasika, pouze otec si někdy potají v pokoji pouštěl jazz. Adámkovými oblíbenci se tak velmi záhy stali Mozart a Bach – a když v jedenácti viděl film Amadeus líčící excentrickou figuru hudebního génia, vzklíčilo v něm skálopevné přesvědčení, že se stane skladatelem. První skladbu, která nikdy nebyla uvedená, napsal na básně svého staršího bratra, dnes divadelního režiséra Jiřího Adámka, což jen předznamenalo jeho zaujetí pro text.

Přihlásil se na pražskou konzervatoř. Při návštěvě jedné z žižkovských čajoven zažil okouzlení ze setkání s world music a úplně jí propadl. Následně pokračoval na HAMU, kde se pod vedením Marka Kopelenta prohloubil jeho zájem o smysl a zvuk slova. Už od počátku studia přitom usiloval o stáž v zahraničí – to když mu došlo, že stát se v Česku skladatelem na plný úvazek je téměř nerealistický cíl. A vybral si Paříž coby město s velkorysými podmínkami pro podporu soudobé hudby.

„První tři roky mě s lámanou francouzštinou a cédéčky, co jsem rozesílal na všechny strany, nikdo nebral vážně,“vzpomíná na začátky, kdy se cítil nepatřičně v prostředí téměř vědeckého přístupu k hudbě, kde se cení složitost a virtuozita. Sám totiž není zastáncem konceptuálních a teoretických rámců, spoléhá více na intuici, hudba je pro něj energie. Nakonec se mu – jak říká – coby přímočarému Slovanovi podařilo na Francouze zapůsobit. Výhodou bylo prý i to, že Francouzi se nebrání kýči – a on přiznává, že také jemu je někdy blízký. Zúčastnil se dalších studijních pobytů a rezidencí po celém světě, začaly za ním chodit zakázky, kterých postupem času stále přibývalo.

A spolu s nimi precizoval autorský styl, jenž se vyznačuje barevností, hravostí a nepředvídatelností vlivů, které je schopný do skladeb zapracovat. Cituje exotiku a hudbu celého světa: může jít o Japonsko, Tichomoří, ale i odkaz na českou dechovku. A spolu s nimi je tu zmíněná řeč, která do jeho skladeb proniká od počátku: „Hudební nástroje jsou pro mě prodloužením lidského zpěvného hlasu,“dodává. Už v jedné z raných skladeb Sinuous Words si vyzkoušel, jaké to je přeložit mluvené slovo do instrumentální hudby tak, aby nástroje zdánlivě hovořily, šeptaly nebo se zajíkaly.

A po Janáčkově vzoru pak ctí civilní zpěv: „Strašně rád pracují s operními zpěváky, ale nemám rád operní zpěv. Operní hlas, jeho vibrato a typ nasazení, to vůbec nesedí do současnosti.“O to víc pracuje s herecko-pěveckým výrazem, kde zpěvák doprovází text pohyby či gesty, z nichž čerpá způsob vyjádření. Sólistka Shigeko Hata se tak před diváky při skladbě Karakuri doslova mění v mechanickou panenku s trhanými pohyby. „Zvukomalba zpěvu kontrastuje s hlučnou hudbou. Nová hudba nemusí být akademická, může být i plná humoru,“napsal o Karakuri před třemi lety list Hamburger Abendblatt.

Adámek běžně pracuje sofistikovanými postupy, s orchestrem i samplerem, ale stejně tak velmi kutilsky vytvořil podivuhodný nástroj zvaný Airmachine. Jedná se o soustavu dvou zapojených vysavačů, které pomocí trubek a ventilů nafukují, vyfukují a ozvučují různé předměty od frkaček přes gumové rukavice po pískací hračky. Hra na něj připomíná cosi mezi uměleckou instalací, performancí a koncertem – ostatně stejně jako pohled na provedení mnoha jiných Adámkových skladeb. „Často dostávám otázku, jestli mě baví v hudbě humor a vtip. Nevím. Ale mám rád popíchnutí. Pošklebek. Zesměšnění něčeho, co všichni očekávají, že by mělo být vážné,“vysvětluje.

Stále tu jsem

Po pařížské etapě se v roce 2010 přestěhoval do Berlína. Soudobá hudba se v Německu také těší značné podpoře, téměř každá spolková metropole funguje jako svébytné kulturní centrum. I když Berlín sám tolik příležitostí neskýtá, Adámek se v něm usídlil, protože jej označuje za místo liberálních hodnot ideálních pro život. Právě tady většinu času skládá a na přelomu roku tu také dokončil Alles klappt. Komorní operu postavenou na pramenech získaných z Židovského muzea v Praze i z rodinného archivu.

Ty jsou základem libreta, jež napsala česky plynně hovořící dramatička Katharina Schmitt. Pojednává o předmětech uchovávaných v archivu, které jednoho večera začnou vyprávět své příběhy bezmocným archivářům. Zazní tu velmi tvrdá propagandistická němčina, na níž se ilustrují mechanismy moci, i lyrické pasáže z dopisů, kde se píší věty jako: „Dojeli jsme dobře. Je o nás postaráno. Jsou tu koncerty i jiné vyžití.“

Komunikace – její limity, možnost i nemožnost, navíc spojená se zvědavostí, jaké příběhy by vyprávěly předměty, které hovořit nemohou – to vše tvoří pořád se vracející motiv Adámkovy tvorby. Často jako by šlo o zamyšlení se nad tím, co mohou říci slova, co hudba, co pohyby a co možná nejde vyslovit vůbec a proč se o to pokoušet. „Během četby oněch dopisů jsem si uvědomil, že nejdůležitější tu nakonec není, jestli člověk napíše pravdu, nebo ne, ale že dá najevo, že žije a jeho blízcí se to dozvědí. A když odhlédneme od krutých kulis, tak něco velmi podobného vnímám dnes v záplavě technologií a sociálních sítí. Člověk ukazuje, že tu stále je; samo to je životní potřeba.“

Mám rád popíchnutí. (adámek)

Proslavenými fotografiemi Charlese Ebbetse ze třicátých let, na nichž dělníci při stavbě newyorského mrakodrapu odpočívají a obědvají v závratné výšce, se inspiroval režisér Jordan bahat. v klipu pro singl Girlfriend francouzské zpěvačky Christine and The Queens tak sledujeme skupinu tanečníků, která se zcela bezstarostně pohybuje mnoho desítek pater nad zemí. TuR

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.