Obhajoba fanouškovství

v česku konečně vychází přelomová práce o tom, že populární kultura není jen spotřeba

Respekt - - Kultura Literatura - MILOŠ HROCH

Plakáty pophvězd, trička s Hvězdnými válkami, diskografie kapel naučené nazpaměť, podomácku dělané fanziny. Americký mediální teoretik John Fiske se jako jeden z prvních vypravil koncem osmdesátých let do tehdy neprozkoumaného terénu fanouškovských zvyků i tvorby a objevil doposud skrytý svět. Na rozdíl od ostatních vědců se na něj nedíval skrze prsty a neviděl jen uhrovité nerdy či poblázněné fanynky. Pokládal za fascinující a inspirativní, jak může být „pokleslá zábava“prostředkem k emancipaci.

V knize Jak rozumět populární kultuře z roku 1989 – která teprve nyní vyšla česky – pak Fiske poskládal první teoretickou koncepci populární kultury. Nechápal ji jako záležitost estetického vkusu, ale jako síť společenských vztahů. Nezajímaly ho produkty, soustředil se na proces mezi plátnem či reproduktorem a divákem, kterého dal do centra namísto autora. A zároveň tak v poutavě a srozumitelně psané knize položil základy tomu, jak můžeme populární kulturu číst. Ukázal, že dělení na neprostupné kategorie vysokého a nízkého umění postrádá smysl; a pokud přestaneme populární kulturou opovrhovat, může nám ukázat sociální, ekonomické i kulturní souvislosti doby, v níž žijeme.

Nepovyšovat se

Britská konzervativní společnost měla v sedmdesátých letech velké nepřátele, „deviantní“skupiny mládeže převážně z nižších tříd. Jedni je démonizovali, další se je rozhodli zkoumat – a mezi nimi i teoretik jamajského původu Stuart Hall, který viděl v jejich chování snahu vyrovnat se s generací rodičů, s poválečnou a postkoloniální situací i mainstreamovou kulturou. Všeobecným konsenzem tehdy bylo, že publikum jsou tupé masy. Hall ve druhé polovině sedmdesátých let ukázal opak a udal tak směr kulturálních studií.

Důležité bylo naslouchat – a nebylo třeba se snažit. Punkoví Sex Pistols byli slyšet i vidět až až a nevybíravým stylem se k nim přihlásila i mládež. Stejnou cestou se vydal teoretik Dick Hebdige, který nabídl první ucelené uchopení subkultur a jejich znaky odporu: nápadné účesy, roztrhané oblečení, provokativní symboly, hlučná hudba. Fiske byl fascinován stejnými projevy a čerpal z britských závěrů, ale v jeho pojetí nešlo jen o odpor.

„Fanouškovské zaujetí je podnětem, aby vytvářeli své vlastní texty. Takovými texty jsou polepené stěny pokojů, v nichž žije pubertální mládež, ale i způsob oblékání, účes a make-up, jež jim umožňují stát se indexy svých sociálních či kulturních společenství,“píše v knize vědec, jehož teorie je poháněná i zápalem Rolanda Barthese pro zkoumání významů banálních věcí, jako jsou jídelní lístek nebo džíny. Osmdesátá léta byla érou MTV, jež Fiskeovi nabídla nekonečný proud podnětů.

Rozplétal třeba „trsy významů“v klipech Madonny a v opovrhovaném popu rozpoznal, že zpěvačka svým vystupováním pomáhá fanynkám dospět. Dodává dívkám sebevědomí a písničky z vrcholu hitparád, které se vkradou do každé domácnosti, je posilují. Zároveň přiznával: „Madonna vyslovuje celou škálu různorodých významů, z nichž si některé vyberou její pubertální fanynky a zcela jiné fanoušci, kteří zároveň čtou Playboye.“

I plakát v pokojíčku může být výrazem spřízněnosti a solidarity. A tento postoj dodával posluchačkám sílu měnit sebe i okolí, vybojovat si lepší pozici v rodině či v práci. Tady Fiske předznamenal i nová témata amerického feminismu, která ukazovala, jaký vliv má populární kultura na to, jak společnost vnímá ženy – a zároveň má zásadní potenciál to změnit.

Pytlačení na území bez hranic

Průkopnickou pozici však musel Fiske ve druhé polovině osmdesátých let tvrdě obhájit. „V hlavním proudu akademického přístupu k populární kultuře rezonovaly hlavně ochranitelské a vylučovací přístupy,“upozorňuje překladatel Petr A. Bílek v doslovu. Pop byl vnímán jako laciná zábava zkreslující vnímání vysokého umění, k jejíž konzumaci není třeba mozek a muzikanti jsou opilí nebo sjetí. Z fanouškovství není třeba vyrůst, namítal autor – sám zanícený konzument populární kultury, která podle něj není totéž co pouhá spotřeba a nedá se popsat čísly a grafy. „Je to aktivní proces vytváření a cirkulace významů a požitků v rámci společenského systému,“tvrdí a vyzdvihuje i další věc: „Fanoušci si vytvářejí komunity mnohem zřetelněji než středostavovští příznivci vysokého umění.“

Vysoké umění jako opera je uzavřené dílo, divák ho má obdivovat a držet si odstup. Naopak populární kultura je otevřené teritorium, které zve ke sdružování, nekonečným hrám, přeskupování významů a pytlačení na území bez hranic. Tím je i fanouškovská fikce, kdy si fanoušci vypůjčí původní postavy a začnou příběhy rozvíjet do nejrůznějších směrů – na palubu lodi Enterprise přimíchají erotiku nebo napíšou povídku, ve které Harry Potter chodí s Ronem Weasleym.

V anglosaském okruhu je toto přemýšlení pevnou součástí univerzitního i novinářského prostředí, ale české vydání je významný počin, který tu chyběl. Studium populární kultury u nás stojí na vratkých nohou několika spíše nahodile vybraných překladů, připomíná Bílek. Edice #POPs, v níž Fiske vychází, by měla být oporou pro základy tohoto studia a představí i další zásadní díla. Přestože Fiskeova kniha je z doby před internetem, její postuláty jsou stále živé. Fiske nejen osvobodil vnímání populární kultury od předsudků a naučil se na ni dívat, ale zároveň ji infikoval k větší odvaze. Tím předznamenal třeba dobu quality TV, která postavila na hlavu představy, co dokáže „neumělecká“televize. Seriály jako Westworld se blíží filmům a podívaná si v nich nepřekáží s ambicemi – těší se stejné pozornosti jako velké romány a recenzenti v nich umějí nacházet odrazy společenských problémů.

vysoké umění jako opera je uzavřené dílo.

John Fiske: Jak rozumět populární kultuře Přeložil Petr a. bílek. akropolis, 324 stran

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.