Inventura v dějinách lidstva

Hudebník oneohtrix Point never slaví úspěch s albem o konci světa

Respekt - - Kultura | Hudba - mILoš HRoCH

každá skladba je příležitost někoho a něco rozhodit,“odhaluje svou strategii elektronický skladatel Daniel Lopatin, který vystupuje pod přezdívkou Oneohtrix Point Never. Příkladem takového přístupu a perfekcionismu je pro něj scéna z filmového Batmana, kde Jack Nicholson coby padouch Joker demoluje muzeum. „Se svými kumpány sprejuje nápisy přes vzácné obrazy jako Mona Lisa. Je to inspirující, jednoduše zasáhnete do něčeho hotového, a tedy svým způsobem arogantního,“říká pětatřicetiletý umělec v rozhovoru pro The New York Times.

I on se chová jako vandal v muzeu. Probírá se nekonečnými internetovými archivy, bez rozpaků k sobě s pomocí aktuálních elektronických trendů lepí mnohdy nesouvisející kusy hudby, úryvky dávných hitů, dialogů, burácející rytmy, klavírní mezihry i kytarové riffy. A když tu zazní melodie, většinou záhy ji začne cosi rozdírat a utápět. Vlivy a inspirace se v jeho kolážích mísí rychlostí, s jakou projíždíme sociální sítě. Sám ostatně o své unikavé tvorbě hrdě mluví jako o produktu závislosti na internetu a hudbě informačního přetížení.

A na skvěle přijaté novince Age Of, která vychází u britského labelu Warp Records, tento koncept střetu mezi lidmi a technologiemi či zvukového komentáře k současnému světu dotáhl nejdál. Na albu se rozmáchl přes celou historii nepoučitelného lidstva, ale stejně tak můžeme desku vnímat jako záznam boje člověka s přírodou nebo sci-fi povídku. „Zanese vás až na konec světa, kde je jediným přeživším umělá inteligence, vlastně božstvo. Má odpovědi na všechny otázky, ale nakonec chce být stejně hloupá jako my,“popisuje pro server Dazed Lopatin.

Cesta z města

Filozofující hudebník album charakterizuje jako vlastní verzi slavného filmu 2001: Vesmírná odysea. I tady se děj vine od úsvitu historie a subtilní přechody mezi čtyřmi epochami lze vytušit podle použitých dobových nástrojů. Jednotlivé fáze ukazují, jak se lidstvo naučilo využívat přírodní zdroje a jak své nástroje zefektivnilo do té míry, že začalo zemi vysávat. Cyklus končí momentem, kdy vyschlá planeta umírá. Na rozdíl od Kubricka umělá inteligence vyhrává, ale nemá potřebu vědění předávat dál. Spíš provádí inventuru lidské kultury a historie; poflakuje se na hřbitově civilizace.

Nostalgie a probírání se minulostí ostatně hraje v Lopatinově tvorbě zásadní roli. Potomek židovských emigrantů ze Sovětského svazu nevystudoval hudbu, ale archivnictví – a některé metody ze studií se mu staly společně s digitální těkavostí tvůrčí metodou: „Když vás chce někdo někam zařadit, vyvolává

to u mě vzpomínky na střední školu. Tehdy to bylo: chceš dělat divadlo, konstruovat rakety, nebo hrát fotbal?“řekl serveru Vulture. „Nesnášel jsem to – stejně jako se neidentifikuji s žádným konkrétním přístupem k hudbě a umění.“

Začínal v okruhu hlukového undergroundu, po ambientních nahrávkách do své hudby zapojil klavír a jeho fantazie se rozjela naplno – skládal k sobě útržky starých reklam a videoher, jako by pro něj internet a YouTube byly hudebním nástrojem i studiem. Brzy si z koláží starých zvuků opatřených futuristickým hávem vybudoval nezaměnitelný styl, doslova vlastní žánr, který se nedá popsat jedním slovem – jeho desky začaly znít spíš jako hudba vytvořená umělou inteligencí, která umí prožívat některé city intenzivněji než člověk. Nejznatelněji to ukázalo tři roky staré přelomové album Garden of Delete, na němž se Lopatin vyrovnával s dospíváním a chaos hudby je tu ohlasem turbulentních změn, kterými si mladý člověk prochází.

Byl to úspěch a od té doby měl nabitý program. Produkoval album Davidu Byrneovi, spolupracoval s rockovou legendou Iggym Popem na soundtracku k filmu Dobrý časy, zpěvačce Anohni Lopatin pomáhal se sociálně angažovanou a komerčně úspěšnou deskou Hopelessness. Prezentoval hudbu ve významných galeriích a stal se jedním z nejvyhledávanějších producentů. Ve světových médiích se o něm psalo v superlativech, získal jinou perspektivu a chuť se velkolepě rozpřáhnout. Ale zároveň mu scházely vlastní věci. „Měl jsem rozdělaných pětadvacet skladeb a nebyl schopen nic dokončit,“vzpomíná na loňské léto.

Na Airbnb si tak našel přechodné bydliště ve státě Massachusetts, kde vyrůstal. Rychlý tep velkoměsta, dopravní zácpy a brooklynský byt vyměnil za přemítání na venkově, kde čas plyne jinak. Dům neměl žádné ostré rohy a Lopatin nejraději sedával v jídelně pod velkým skleněným lustrem, architektonické řešení sídla jenom jitřilo jeho fantazii. „Připomínalo mi to středověkou korunu, která mi mohla každou chvíli setnout hlavu,“vzpomíná s tím, že ticho, které v krajině obklopené ranči našel, bylo na jednu stranu uklidňující a na druhou děsivé. Usínal prý se sluchátky a nesnesitelným strachem, kdo je za ním. češi nevynalezli jen selfie tyč (viz komedie oldřicha Lipského Zabil

jsem Einsteina, pánové z roku 1969), ale také vůbec první interaktivní film na světě. K jeho autorovi, který by v neděli oslavil 95 let, se 13. června na čT art vrátí dokument radúz činčera, otec kinoautomatu. natočily ho jeho dcera alena činčerová a vnučka adéla Sirotková. JHv Výsledné album Age Of zprostředkovává pocity městského člověka, který je uvyklý na ruch aut, vjemů a hlasů, ale náhlé ticho a zvuky přírody mu nahánějí hrůzu. Nabízí ovšem i nespočet dalších čtení – počínaje bojem člověka s přírodou nejen na osobní, ale i globální úrovni. Při promýšlení konceptu Lopatina inspirovala myšlenka antropocénu, kdy se po přírodě stal hlavní příčinou demografických, ekonomických i environmentálních změn člověk.

Rozmáchlosti konceptu odpovídá i zpracování a neobvyklý počet hostů (včetně sténavého projevu zmíněné zpěvačky Anohni). Lopatin tu těží ze zkušeností s filmovou hudbou, drží se kořenů digitálního undergroundu a zároveň nezapře ambice, které nasbíral při stadionových koncertech s rockovými Nine Inch Nails. Symbolicky se tu odvážil více zpívat – ale nepřekvapí, že jeho hlas je při tom odlidštěný počítačovým softwarem. Lopatin si zakládá na hře s kontextem i momentu překvapení: na Age Of vše dotahuje k dokonalosti a umí při tom v posluchačích vyvolat pocity bezmoci i okamžiky odzbrojující krásy.

Album otevírá barokní cembalo, jehož zvuk se záhy začne mísit se syntezátory. Melodie se mění i v průběhu skladeb a jindy bez varování skončí; konejšivé klavírní mezihry střídá vřískot a jednu z nejpřístupnějších písní podkresluje zlověstná znělka ze seriálu Twin Peaks. A zdá se, že na tento melancholický „konec světa“slyší až překvapivě široké publikum, takže zvukový experimentátor s katastrofickou deskou prožívá svůj mainstreamový moment.

Jistě je za tím i zmíněná nadžánrovost, mnohé recenze však vidí v jeho úspěchu i hlubší souvislosti. Lidstvo možná pomalu začíná cítit to, co Lopatin opakuje: že chaos je naší realitou. „Často v chaosu hledám jasnou strukturu a snažím se mu dodat srozumitelný rytmus,“říká – a přehrabuje se v něm se stejnou fascinací jako umělá inteligence na albu Age Of.

(daniel Lopatin)

Vandal v muzeu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.