Osudová kočičina

Respekt - - Civilizace -

V Praze požadovali zástupci českých demokratů a liberálů zrušení cenzury, zrovnoprávnění češtiny s němčinou a především definitivní zrušení reliktu předchozí éry, roboty. Císař začátkem dubna souhlasil. Vše vypadalo nadějně – spíše než o krvavou revoluci půjde o zásadní, klidnou reformu zdola a z rakouského centralistického státu se stane konstituční monarchie britského typu.

Jenže karty byly rozdány složitěji. Kdyby záleželo jen na občanských právech, rovnosti lidí před zákonem, nové moderní ústavě, kterou by se řídil i panovník, nebo svobodě podnikání, Češi a Němci Českého království by se asi shodli. Kamenem úrazu se ovšem stala otázka národnostní. Někteří čeští Němci totiž v Rakouském císařství svou budoucnost neviděli a naopak se nebránili spojení s Prusy, Bavory či Sasy, kteří také snili svůj sen o moderní a konstitucí podložené říši všech Němců. Položit základy této cesty měl celoněmecký parlament, který se začal scházet ve Frankfurtu. Předpokládalo se, že do nové velkoněmecké říše se začlení i České království a Češi jako „zbloudilý německý kmen“splynou s Němci.

To by ovšem mělo dalekosáhlé důsledky pro celou střední Evropu. Uhry nebo Itálie by se osamostatnily, zatímco slovanské národy, například Češi či Slováci, by zůstaly menšinami uvnitř nových říší, ať již německé nebo uherské, a skutečně by se nejspíš postupně „rozpustily“v dominantním politickém národě. Habsburská říše by v podstatě zanikla. Češi ji naproti tomu chtěli zachovat, ale za předpokladu, že se reformuje a promění ve federální konstituční monarchii.

Čeští političtí reprezentanti pochopili, že frankfurtská jednání by ohrozila český národní projekt, vypiplaný generacemi osvícenců a obrozenců. Proti snahám rakouských a českých Němců, kteří chtěli na území monarchie organizovat volby a frankfurtský sněm obeslat svými delegáty, protestoval například jeden z nejvýraznějších hlasů českého hnutí, redaktor Karel Havlíček Borovský.

Sofistikovanější odpověď sepsal historik, politik a již tehdy známý intelektuál František Palacký, který svým slavným Psaním do Frankfurtu položil základ klíčové strategie české politické reprezentace po celé 19. století. Český národ podle něj musí zůstat v rámci habsburské monarchie, ovšem reformované, ústavní, federalizované. Jako zkušený historik upozornil, že český národ sám sebe nikdy k národu německému nepočítal. Svoje odmítnutí podtrhl slavným: „Kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“

Neschopnost společně vyřešit národní rébus vedla k tomu, že ani jedna strana nakonec nedosáhla svého. Moderní německá říše nevznikla, protože její předpokládaný panovník, pruský král, nemohl snést, že by korunu přijal z rukou lidem voleného parlamentu. Němci si tak na své sjednocení, které se ale odehrálo „shora“a podle konzervativních not železného kancléře Otty von Bismarcka, museli ještě déle než dvacet let počkat. Češi se své federace nedočkali vůbec a v roce 1867 trpce sledovali, jak se monarchie proměňuje nikoli na Rakousko-Česko-Uhersko, ale pouze na Rakousko-Uhersko. Může se proto zdát paradoxní, že Češi svým odmítnutím Frankfurtu vlastně podepřeli otřesenou autoritu monarchie, oslabili společnou česko-německou liberální frontu proti konzervativním Habsburkům a ne zcela bez důvodu získali u Němců (včetně například Karla Marxe, jehož hanlivé poznámky na adresu reakčních Slovanů a Čechů pak komunistický režim musel umně skrývat) nálepku „reakcionářů“. Za svou loajální podporu habsburského domu očekávali čeští politici výrazné ústupky. Místo toho se ale Praha stala prvním místem, kde si Habsburkové úspěšně vyzkoušeli, že při budování hráze proti nečekané revoluční vlně bude nejjistější vsadit na osvědčenou oporu trůnu – armádu. Na začátek června 1848 Češi zorganizovali zmíněný Slovanský sjezd jako demonstrativní protiváhu germánskému sjednocování ve Frankfurtu. Jeho předsedou se stala nová hvězda „austroslavismu“Palacký, nicméně podle Vondry sjezd příliš mocně ovládal radikálně laděný organizační štáb kolem Pavla Josefa Šafaříka, Aloise Pravoslava Trojana a Ľudovíta Štúra, který celkové vyznění akce „posouval k panslavistickému radikalismu“.

Přestože sjezd nakonec nedospěl k žádnému významnému závěru, atmosféra v Praze dosáhla bodu varu a 12. června vypukly pětidenní bouře, vedené českými studenty a radikálně demokratickým spolkem Slavia v čele s Josefem Václavem Fričem a Karlem Sabinou. Vondra popisuje povstání jako „bitvu mezi hrstkou mladíků opásaných šavlemi a bambitkami a po zuby ozbrojenými pluky pravidelného vojska a silnými bateriemi dělostřelectva“. Windischgrätzova úspěšná demonstrace síly, dělostřelecké obléhání centra Prahy z Petřína, Strahova a Letné, dala Habsburkům novou naději v jejich snaze uhájit trůn „z Boží milosti“.

Jejich předchozí pokusy otupit všeobecnou liberální ofenzivu totiž ke konsolidaci otřeseného impéria nevedly. Nejprve na konci dubna 1848 přišel císař s vlastním návrhem ústavy, kterou on sám „dával“lidem – nikoli lid jemu – ke schválení. Poddané říše sice měl reprezentovat dvoukomorový parlament, ale volební právo omezoval vysoký majetkový cenzus, takže by se týkalo jen úzké části většinou šlechtických a velkostatkářských elit. To bylo pro liberály z neurozených vrstev nepřijatelné. Vídeňané vyšli do ulic, postavili barikády a panovník raději opustil metropoli.

Dalším kompromisem se v červnu 1848 mělo stát vypsání nových voleb do Ústavodárného shromáždění, v němž by zástupci z celé monarchie připravili novou ústavu posouvající monarchii do moderní doby. Řádně zvolení poslanci se skutečně sjeli do Vídně a začali jednat, situace se ale opět vyhrotila – tentokrát se rozbuškou stalo uherské království, které mílovými kroky mířilo k úplné samostatnosti. Bez Uher by však monarchie padla a Habsburkové museli mobilizovat. Z jihu proti uherské revoluci vytáhl chorvatský „Windischgrätz“Josip Jelačić. Z Vídně se měl vypravit další vojenský kontingent, jenže rozzuření Vídeňané, v předtuše, že vojenská porážka Uher může znamenat likvidaci revoluce i v Rakousku, se opět postavili proti, ovládli ulice, a ne- 61

(F. Palacký)

Nejsme zbloudilý německý kmen.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.