Reportáž: Případ Ústí připomíná, že soužití s Romy je stále v bodě nula Ivana Svobodová

Případ Ústí připomíná, že soužití s českými Romy je stále v bodě nula

Respekt - - Obsah - Ivana SvoBodová / FoTo maTěJ STRánSKý

Na podlouhlém centrálním náměstí v Ústí nad Labem slibuje z předčasného plakátu ke vzdáleným podzimním volbám usměvavý náměstek primátorky Jiří Madar „bezpečnější Ústí pro všechny“a připomíná, že se svou stranou UFO (Ústecké fórum občanů) už teď „zamezuje přílivu nepřizpůsobivých občanů“a „snižuje počty sociálních ubytoven“. O kousek dál na boční straně domu v těsném sousedství kasina svítí do náměstí obří plakát místní nejsilnější realitní kanceláře CPI – u fotografie rozesmátých rodičů s dvěma dětmi hlásá: „Vy bydlíte, my se staráme.“

Tyhle dva plakátové vjemy v současném Ústí splývají do výbušné reality: politici, kteří v šifře hesla slibují lidem, že je ochrání před sousedstvím Romů, a realitka, která právě zrušila dvě své ubytovny plné romských občanů ve finanční nouzi a v jejíchž běžných bytech po městě i v okolí mohou uspět jen lidé zajištění, tedy vesměs podobně bledí, jako je šťastná rodina na plakátě.

Zrušením dvou ubytoven se tak bez jisté střechy nad hlavou v Ústí od posledního červnového dne ocitá 209 lidí, mezi nimi 82 dětí. A tentokrát je to jiné než v podobných případech z minula. Lidé hledající nové přístřeší žijí ve městě, které nedávno označilo lokality dosud příznivé k bydlení rodin v nouzi za místa, kde nemají nově příchozí nárok na státní doplatek dorovnávající účty za bydlení, takže lidem bez dostatku peněz tato místa fakticky uzavřelo. Bezdoplatkové bydlení hodlá navíc Ústí brzy vyhlásit na celém svém území a chystají se k tomu i ostatní města v okolí – v obavě, že pokud to neudělají, zaměří se zájem sociálně slabých a odjinud vyhnaných českých Romů na ně.

A je to jiné ještě v jednom podstatném ohledu – ve vyhlídkách pro většinovou společnost. K dalším restrikcím v dávkovém systému týkajícím se bydlení se chystá stát. Ještě tento měsíc bude vláda schvalovat nové zákony, které mohou snížit šance českých obyvatel žít v poklidu a bez napětí se svou největší menšinou, protože ta nebude mít kde a za co bydlet. Zmizet ovšem nemá kam.

Začít krást

Před ubytovnou v Klíšské ulici, v níž může už jen do konce měsíce žít 49 dospělých a 40 dětí, nečeká na novináře zrovna

přátelské přijetí. „Chodíte tak za námi všude už 20 let, každý si zapíše, jak žijí Romové, řekne, že je to hrozný, a jde pryč, články se píšou, a co z toho, vy z psaní o nás máte výplatu, my nevíme, co dál,“burácí jeden z obyvatel ubytovny, představující se jako Adam. Pak se rozvine hlučná debata s dalšími dospělými obyvateli ubytovny, kolem pobíhají děti, občas zbystří a pozorují naštvané rodiče a sousedy. Třeba když se slzami v očích vyhrožují, že když je nikde nechtějí, nezbude jim než poslední den zajištěného bydlení vylézt na střechu a skočit. „Nebo co máme dělat? Koupit si stan a jít s dětmi do lesa? Začít krást? K tomu nás nutíte? Abychom dělali, co si o nás stejně už myslíte? Když nás nemůžete strčit do pytle jako tchoře a utopit, máme to udělat za vás?“mračí se Josef Duna, ústecký rodák, mezi sousedy známý tím, že má řidičák skupiny B, takže by případně mohl pracovat jako řidič, ale nepracuje, protože, jak říká, ho jako řidiče nikde nechtěli. „Nepůjdu dělat za deset tisíc, když platím za bydlení 12 tisíc, nic lepšího bych tady nesehnal, raději chodím po brigádách.“

Adamovo strohé shrnutí situace, že český stát už přes 20 let hledá, jak řešit soužití největší české menšiny se zbytkem společnosti, a pořád se nikam neposouvá, je fakt. S nástupem každé vlády přicházejí odborníci a upozorňují, že je třeba výraznější sociální práce, že je třeba vymanit ze stereotypních návyků děti žijící ve vyloučených lokalitách, že je nutné pro klid ve společnosti zřídit fungující systém sociálního bydlení, protože sociálně vyloučené lokality s lidmi žijícími nedůstojně a pod hrozbou exekucí jen vyvolávají napětí mezi menšinou a většinou, rodí extremismus a nepokoje a všechno půjde k horšímu a uvíznou v tom další generace. Odborná varování se postupně přetavují v plán, který se však s odchodem vlády po volbách strčí do šuplíku a koloběh začne nanovo.

Obyvatelé ubytovny v Klíšské mají už nervy napnuté k prasknutí: od chvíle, kdy se od úřadu dozvěděli, že ve své situaci bez peněz a bez úspor musí urychleně pryč a že si to mají nějak zařídit sami, že město jim jiné prostory nenabídne, uplynuly zhruba dva týdny. Stavují se tu za nimi sociální terénní pracovníci a dostali už od nich i seznam ubytoven, na kterých se mají poptat: jsou to adresy vesměs v jiných městech, není u nich telefonní číslo a nejde dopředu určit, zda náhodou už nejsou také v bezdoplatkových zónách, takže by tam na placení za střechu nad hlavou zkrátka nedosáhli. Rezidenti z Klíšské pobírají dnes od státu část peněz na bydlení v podobě doplatku doručovaného rovnou správci ubytovny, bez toho by nezvládli nájem zaplatit. Kromě sociálních pracovníků města za lidmi do rušených ubytoven chodí i lidé z Člověka v tísni, organizace Kleja a Romano jasnica, a všichni půjčují klientům své mobily, případně sami volají ubytovatelům, ale zatím to moc úspěchů nenese – rodiny se čtyřmi, pěti i šesti dětmi útočiště hledají těžko.

U druhé rušené ubytovny v majetku společnosti CPI panuje také truchlivá nálada: je to ubytovna, která podle všech měřítek důstojnosti dávno neměla existovat, lidé zde mají na každém patře jednu kuchyňku, kterou správce v 19 hodin večer zamkne, aby vařením na další den nespotřebovávali energii, teplá voda ve společných sprchách teče jen dvě hodiny dopoledne a dvě večer a návštěvu si sem obyvatel může přivést jen do 17 hodin poté, co se legitimuje vrátnému. Někteří nájemníci tu žijí i deset dvanáct let.

Dana Gorolová je na tom ze všech lidí v domě nejspíš nejlépe – pětatřicetiletá žena má v pěstounské péči svou pětiletou neteř Martinu, její matka někam zmizela, když byla miminko, a otec se o dvouměsíční dcerku neuměl sám postarat. Jako pěstounka má státní plat 13,5 tisíce, bydlení v ubytovně ji přijde na sedm tisíc (větší rodiny platí za jednu místnost a energie až 12 tisíc – respektive úřad, který posílá část peněz rovnou správci ubytovny), takže jí zbývá, jak říká, dost na to, aby zaplatila měsíčně tisícovku na přípravnou třídu – za obědy – před nástupem Martiny do školy a ještě spoří děvčátku 500 korun měsíčně na úrazové pojištění. „Řekli mi ze sociálky, že když hledám byt, mám hned v úvodu říct, že jsem státní zaměstnanec. Obvolala jsem už osm bytů a pořád nic, a to hledám i v Mostě i v Teplicích,“líčí Dana Gorolová. „Vůbec nevím, co budu dělat,“krčí rameny.

Proč právě naše město

V zasedačce magistrátu Ústí nad Labem sedí u stolu Lenka Jaremová, místní odbornice na sociální záležitosti, bývalá politička ODS, dnes kandidující za UFO v komunálních volbách. Pracuje na odboru sociálních služeb a je předsedkyní sociální komise, poradního orgánu radních města.

O tom, že by vystěhovávaní občané nedosáhli na kauci v případném novém bydlení, už město jednalo s úřadem práce, a ten je prý připraven posoudit žádosti lidí o vyplacení mimořádného příspěvku – pokud půjde o kauci ve výši obvyklé v místě, kam se stěhují, a ne o kauci vážící se k nestandardně nastavenému nájmu – trh s byty pro Romy je totiž v česku odlišný od trhu pro většinové občany. Zatímco ti bydlí na ústeckém sídlišti například za sedm tisíc korun za třípokojový byt, ubytovatelé, kteří ubytují sociálně vyloučené lidi, si nastavují nájemné a služby mnohem výš. Za dva pokoje kousek od ubytovny v Purkyňově ulici platí pětičlenná rodina se vším všudy 13 tisíc korun. Těmto poskytovatelům se říká obchodníci s chudobou – vědí totiž, že sociálně slabé Romy nikdo jiný na byt nevezme a že extrémně zvýšený nájem za chudáky doplatí stát. Ten ale právě teď hodlá z takového byznysu vystoupit chystaným zákonem, který zpřísní a zastropuje vyplácení příspěvků na bydlení, stejně jako sníží i doplatky na nouzové bydlení v ubytovnách. Jenže v tuto chvíli nikdo neví, kam lidé vystěhovaní z rušených ubytoven půjdou.

„Jsme tady z toho bezradní. Ale nejsou bezradná jen města, je bezradný i stát, který to měl dávno řešit,“říká Lenka Jaremová. Tím, že město využilo svých pravomocí a vyhlásilo takzvané bezdoplatkové zóny, stejně jako jiná města v Česku, a chystá se to udělat na celém svém území, podle Lenky Jaremové dělá jen jedinou věc, která mu v té bezradnosti zbyla. Politici jsou tu – stejně jako všude tam, kde vznikají sociálně vyloučené lokality – vystaveni hněvu občanů, kteří Romy ve své blízkosti nechtějí. „Dnes a denně posloucháme nářky a stížnosti našich občanů ze sousedství ubytoven a problémových domů, že nemohou spát kvůli hluku, že jim lidé z ubytoven nadávají, že jim ničí majetek. A protože jsme na problémo-

Kde je záškoláctví a přestupky, tam mohou města lidi vyhladovět.

vých místech doložili přítomnost sociálně patologických jevů, jako je záškoláctví a různé přečiny a přestupky, dovolil nám vloni přijatý zákon to opatření vyhlásit,“vysvětluje. „A nic jiného v ruce nemáme.“

To není tak docela pravda – Ústí má i jiné možnosti. Třeba kooperaci se státní Agenturou pro sociální začleňování, která městům s problémy pomáhá; Ústí dosud nemělo o spolupráci zájem, podle Lenky Jaremové se ale radnice konečně rozhodla a už brzy pošle do agentury přihlášku. Zároveň tu v oblasti sociálního bydlení za dlouhá léta nic nevymysleli a nemají žádné sociální byty. Město vloni odmítlo omezit hazard, herny, které v sociálně vyloučených lokalitách stahují lidi na dno, jsou tady vidět na každém kroku. Platí peníze podpůrným sociálním neziskovým společnostem, ty toho však kromě poradenství, sociální práce, doučování dětí mnoho nezmohou, jiný směr musí určit politici.

Lenka Jaremová vysvětluje, že vodění lidí v nouzi za ruku nikam nevede, že se zkrátka musí naučit nějak o sebe postarat sami. Stejně jako v tomto případě – město lidem, kteří nemají kam jít, žádnou pomoc s bydlením nenabídne. Byty jsou tu většinou rozprodané a ty, které patří městu, radnice lidem na dávkách poskytnout nemíní. Ve frontě v pořadníku na ně stojí jiní zájemci a město je nechce předbíhat. „Na ty byty dosáhnou jen lidé s absolutní bezdlužností k obci, což tito občané stoprocentně nejsou. A pokud ta pravidla změkčíme, jak k tomu přijdou ostatní? Máme tu maminku samoživitelku po rozvodu, která žije v drahém nájmu, nikde nedluží, vzorně se stará, a ta se má z novin dozvědět, že ji v pořadníku na normální nájem přeskočil někdo, kdo ani nepracuje?“říká politička. „Navíc jak k tomu přijdeme, že jsme to v Ústeckém kraji takhle odskákali, že tu máme tolik nepřizpůsobivých, to ale musí nějak pomoci řešit stát.“

Podobná argumentace se dnes ozývá od politiků z celé země, kteří mají ve svých městech sociálně vyloučené oblasti. Vědí, že ghetta jsou to nejhorší nejen pro ty, kdo jsou v nich zazděni, ale i pro jejich okolí a celou zemi, řešit to systémem sociálních bytů však nechtějí, protože na ty už v pořadnících čekají jiní. A stejně jako teď dochází ke krizi v Ústí, brzy se ten problém rozlije po celém Česku. Města jedno za druhým se chystají vyhlásit oblasti bez doplatků (pokud v tom nezabrání Ústavní soud, kde už skupina senátorů tuto praxi žaluje), stát připravuje zákony, které zpřísní vyplácení dávek a příspěvků na bydlení, takže lidé se buď ještě hlouběji ponoří do exekucí, nebo zkrátka skončí na ulici, a zákon o sociálním bydlení, jenž měl tomu všemu předcházet, aby lidi v nouzi zachytil v pomocné síti bytů, které je třeba nejen vyčlenit, ale i začít stavět, tu stále chybí.

„Bude to pokračovat jako lavina, to je jasné, chystané zákony to jen zhorší. Co máme v Ústí, může pak potkat celou republiku,“říká Lenka Jaremová. „Ale my teď musíme řešit naše problémy, stali jsme se cílem turistů za dávkami. Sociální bydlení do budoucna budovat chceme bez ohledu na to, jestli vznikl zákon, ale budeme si vybírat, kdo v něm bude bydlet.“

Konec nadužívání

V kanceláři CPI v centru Ústí bylo celý minulý týden zavřeno a na dveřích byl nápis informující o „technických důvodech“, telefony nikdo nebral. Na stránkách společnosti bylo v nabídce mnoho volných bytů z Ústí i okolních měst, v pobočce CPI v Krásné Lípě telefony brali. „Zájemce musí doložit potvrzení, že není v exekuci, pracovní smlouvu, výplatní lístky, a to je samozřejmě pro tyto lidi bariéra,“odpovídá pracovnice CPI z Krásné Lípy na otázku, zda se u nich v bytech mohou uplatnit vystěhovaní lidé z Ústí.

A dosvědčuje, že i jejich ubytovny v Ústí skončily proto, že město zpřísnilo pravidla: pro stávající nájemníky sice vyhlášení bezdoplatkových zón nic neznamená, až pro ty budoucí, jenže lidé z ubytoven často odcházejí zkusit štěstí jinam a zase se vracejí, a při návratu už zůstanou bez doplatků. Do budoucna to pro ubytovnu znamená potíže: nájemníci nemají na zaplacení, chvíli třeba dokážou nějak platit zmizelý doplatek z minima, co jim zbývá na život, ale dlouho ne. Když pak nemají z čeho žít, půjčí si, potom nevědí co dřív platit – a ani pro ubytovnu z toho nic dobrého nekouká. „Tohle se teď bude dít všude, ubytovny budou padat, majitelé to skončí, prodají nebo se zařídí nějak jinak,“říká pracovnice CPI.

Majitelé bytů a ubytoven pečlivě sledují i státní legislativu, nejen aktivity měst, která vzala věci do svých rukou. Zákony připravuje ministerstvo práce a sociálních věcí a ještě během června by se měly dostat na program vlády. Není to poprvé, co se stát rozhodl zatočit s „byznysmeny s chudobou“. Nestandardně vysoké nájmy pro lidi v nouzi, které majitelům dorovnává stát, se rozhodla regulovat už minulá vláda a snížila takzvaný doplatek na bydlení v ubytovnách i nájemních bytech tak, že ho stát vyplácel jen do výše 80 procent. S předpokladem, že nájemce tím donutí zlevnit.

Ukázalo se, že to byla planá naděje – poznatky z terénu od sociálních pracovníků dokazují, že ke snížení cen nedošlo. Zbývající peníze dopláceli nájemníci ze zbylých peněz na živobytí, což je zavádí hlouběji do dluhové pasti, do exekucí, protože něco jíst musí. A když už nedokázali platit, museli se vystěhovat – a ubytovny začaly místo zlevňování pomalu zavírat. Přesto teď na stejném principu připravuje ministerstvo práce a sociálních

Stát hodlá zatočit s obchodníky s chudobou, nikdo jiný ale Romy ubytovat nechce.

věcí novou, ale daleko rozsáhlejší reformu. Doplatek na bydlení se má nově vyplácet jen do výše 60 procent.

A pokud jde o dávky na bydlení pro chudé lidi v nájemních bytech – i tyto příspěvky půjdou dolů, dostanou totiž strop podle výše nájmů v obecních bytech, případně nájmů „v místě obvyklých“– což je často méně, než požadují ubytovatelé ochotní dát české menšině střechu nad hlavou dnes. Zákon opět vzniká z přesvědčení, že to majitele donutí přestat nadsazovat výši nájmů a cen za služby s bydlením spojených, což, jak ukázala zkušenost, se neděje.

Tohle všechno by vypadalo úplně jinak, kdyby tu byl zákon o sociálním bydlení, který v minulém volebním období podle původních proklamací vypadal jako hlavní vládní agenda. Nepodařilo se ho však přijmout a nová vláda připravuje zákon svůj. V jaké je fázi, nelze s určitostí říct – debaty se vedou od začátku, noví politici si představují sociální bydlení docela jinak než odborníci na začleňování menšin a zákon, který by nastavil dostupné bydlení pro chudé lidi a přiměl i obce, aby na bydlení chudých myslely, je v nedohlednu.

„Od těch změn ve vyplácení doplatků je nutné ustoupit, jsou překotné. Je to opačný postup, nejdříve musí být zajištěno sociální bydlení. Vláda slíbila připravit legislativu, která sníží počty lidí v bytové nouzi, a místo toho zvýší jejich počet o desetitisíce,“varuje poslanec a starosta Prahy 7 Jan Čižinský, který na tento týden svolal k tématu mimořádnou schůzi sněmovny.

Nezisková organizace Platforma pro sociální bydlení odhaduje, že postup vlády ohrožuje 13 tisíc lidí na ubytovnách a zhruba 40 tisíc dalších v nájemních bytech. Ministryně sociálních věcí Jaroslava Němcová (ANO), která zákony na škrtání bytových příplatků už poslala do Legislativní rady vlády ČR, považuje tyto odhady za přehnané. „Pokud to někoho ohrozí, půjde o počet, který zvládnou zasanovat kraje v rámci svých sociálních služeb,“říká Němcová.

Odborníci jsou přesvědčeni, že se svou reformou dávek nepočkala na zákon o sociálním bydlení z dílny kolegů na ministerstvu pro místní rozvoj kvůli blížícím se komunálním volbám, v nichž hnutí ANO hodlá vystupovat jako někdo, kdo zatočil s „nadužíváním dávek“. „To není ten důvod, my jsme opravdu zjistili nadužívání dávek a řešíme to,“tvrdí ministryně.

Její zákon by měl k poslancům dorazit ještě tento měsíc. V Ústí nad Labem se mezitím ukáže, zda tam zvládnou těch 200 lidí z ubytoven „zasanovat v rámci sociálních služeb“, zatím to tak ale nevypadá. Město vyčkává, zda si nešťastné rodiny bez peněz poradí nějak samy. Pokud to nedokážou a zůstanou na ulici, město možná otevře přes prázdniny v rámci krizového plánu školní tělocvičny, a co bude dál, to v tuto chvíli nikdo neví.

(Lidé před rušenou ubytovnou Purkyňova)

A třicátého? Děj se vůle boží.

(Lenka Jaremová)

Bude to lavina.

byty se teď hledají všude, i tady v Předlicích, kde lidé žijí na léta navážené skládce.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.