Na školním talíři

Respekt - - Anketa - JULIE URbIŠová

Louisianský školní rok je už v půlce třetího týdne a místo obvyklé třetí hodiny dnes vyzvedávám dceru už v jednu. Odpoledne mají učitelé vyhrazené pro sebevzdělávání. Je to tak každou třetí středu v měsíci. S několika maminkami využíváme volné odpoledne a dáváme si schůzku v dětském centru. Děti jsou nadšené, že se konečně vyblbnou, a my dospělačky se trochu zoufale choulíme k sobě a sdělujeme si první dojmy z první třídy.

Množství domácích úkolů pro šestileté děti už nás ani tak nepřekvapuje, na to už jsme si zvykly. Do naší státní základní školy na předměstí New Orleansu se chodí už od čtyř let a od té doby učitelé buď formou hry, nebo běžného výkladu buší do dětí informace – jak číst, jak psát, jak počítat. Má to výhody i nevýhody. Těžké na tomto způsobu výuky je hlavně to, že děti mají málo času na hraní, na svobodu. Vyučování končí ve tři odpoledne, vyzvedávání ve frontě aut a cesta domů se protáhnou na hodinu a úkoly zaberou někdy stejně dlouho. Kladná stránka se projevuje hlavně po večerech – naše šestiletá už nevyžaduje čtení příběhů na dobrou noc, protože si přečte svou oblíbenou knihu sama.

K čemu se ale nakonec vždy stočí konverzace, je školní jídelna. Když nás v prvních dnech ve škole informovala sympatická ředitelka o možnostech stravování, celkem jsem se těšila. Doposud jsem do školky chystala svačinky i obědy každý den a vymýšlet pořád nové možnosti, co se dá v rychlosti ráno připravit a sbalit do školní tašky, už mě začalo vyčerpávat. Tady jsem žasla nad možností bohatého oběda, výběru ze dvou jídel, teplého a studeného, a složení jídelníčku taky nevypadalo špatně. Pominu-li hamburger, hotdog nebo pizzu, objevuje se tam tradiční neworleanská rýže s červenými fazolemi nebo kuřecí polévka gumbo. Každý den ovoce, zelenina, salát. Dokonce mají děti možnost ve škole snídat! Tak takový luxus ve státní škole? Informace o tom, že stravování je na příští tři roky pro všechny děti zdarma, protože škola získala speciální grant, už byla jen na pěkné americké „wow“!

Ovšem jak praví pořekadlo, není všechno zlato, co se třpytí. Rodiče v naší škole mohou kdykoli za svými dětmi přijít na oběd a je pravda, že tuto možnost často využívají. Takže máme dost přesnou představu o tom, co se v jídelně podává. A věřte – lahůdky to zrovna nejsou. „Nedávno už jsem se opravdu naštvala,“říká Gina, kamarádka, která má na naší škole tři děti. „Vzala jsem ten tác, na kterém byl krůtí sendvič, salát a sušenka, všechno jsem to předtím ochutnala, ale ani ta sušenka se nedala sníst, a zašla jsem do ředitelny.“S ředitelkou se zná víc než deset let a jsou v přátelském vztahu. Zeptala se jí, jestli dnes tenhle oběd ochutnala. Ne, zněla odpověď a Gině dala za pravdu, že ne vždy je jídlo prvotřídní.

Podle ředitelky i dalších hlasů ozývajících se ze státních škol po celých Spojených státech je problém v tom, že federální pro- gram školního stravování je mnohamilionový byznys. Školy už povětšinou nevaří jídlo samy, ale omáčky, maso, vařená zelenina – to všechno se dováží jako polotovar, zmražené.

Přitom když v roce 2010 Michelle Obama prosadila zákon o nových směrnicích pro školní stravování, získala velkou pochvalu. Méně soli, více zeleniny, ovoce, celozrnné obiloviny, méně dezertů. To vše dává smysl. Vypadá to ale, že mnohdy si s těmito regulemi jídelny, respektive cateringové firmy nevědí rady. Zmíněný sendvič skládající se z celozrnné housky a tlustého plátku krutí šunky sice zřejmě splňuje požadavky úřadů, ale zcela jistě nesplňuje představy dětí o chutném obědě.

Jen málokrát jsem zažila, že by někdo z dceřiných spolužáků po obědě odnášel prázdný tác. V koši tak každý den končí kilogramy jídla. Představím-li si všechny státní školy v celé Americe, jímá mě hrůza. Společně s jídlem do koše putují i jednorázové plastové tácy a příbory. Každý den, ráno a v poledne...

Když jiné odpoledne vyzvedávám dceru, nadšeně hopsne do auta a cosi hledá ve školní brašně. „Mami, dneska jsem si dala ve škole snídani, ale nestihla jsem ji sníst, tak jsem si ji vzala s sebou na odpoledne,“natěšeně rozbaluje něco, co se tady jmenuje Pop Tarts. Sladká tenká placka, uvnitř jahodová náplň, nahoře bílá poleva posypaná barevnými kuličkami. Minimální trvanlivost další čtyři roky, cukr, palmový olej, několik éček. Nechci jí kazit radost, tak ji nechávám, ať tuto „mňamku“ochutná. Nerozumím, jak právě tento výrobek splňuje přísné normy. Jasné mi ale je, že boj s obezitou malých Američanů jen tak neskončí, bez ohledu na angažmá manželky amerického exprezidenta. S kamarádkami se shodujeme, že většině rodičů to tak vyhovuje. Mají o starost méně a ušetří. A zbytek nás? Holt budeme i nadále vstávat o půl hodiny dřív a vařit obědy do termosky. Autorka je novinářka, žije v New Orleansu.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.