Krize bez katarze

Respekt - - Téma -

představu, v zimě 2008–2009 přicházelo ve Spojených státech o práci každý měsíc průměrně 800 tisíc lidí, na jihu Evropy byla v nejtěžších chvílích bez zaměstnání i třetina populace, v případě mladších ročníků každý druhý. Byly to těžké časy, nejtěžší od velké hospodářské krize třicátých let minulého století.

Dnes je zase dobře. Ekonomiky rostou, třeba Česku se s jeho růstem ekonomiky i platů daří jako málokdy v historii. Ve Spojených státech jsou bez práce zhruba čtyři procenta populace, což se v tamním kontextu považuje prakticky za plnou zaměstnanost. Evropská unie ani eurozóna se nerozpadly, přestože to v jednu chvíli vypadalo jako reálná možnost. Banky šlapou a ceny akcií dosahují rekordních hodnot. Krizí tvrdě zasažené Irsko dávno nepotřebuje mezinárodní finanční pomoc a je opět šťastnou modernizující se zemí, stejně jako Španělsko, které obdivuhodně ukázněným způsobem překonalo ošklivou několikaletou deziluzi. A dokonce i Řecko, země, jež krizi schytala snad úplně nejvíc, opustilo v uplynulých týdnech záchranný program a stojí opět na vlastních, jakkoli stále ještě vratkých nohou. Vlastně jsme s desetiletým odstupem svědky výsledků ukázkového řešení složitého problému, snad až na pár průběžných škobrtnutí, která si zapíšeme, zapamatujeme a příště je již nebudeme opakovat. Happy end. Až na to, že v pokrizovém světě se cítí spokojeně nejspíš málokdo. Ve Washingtonu vládne Donald Trump, Velká Británie se připravuje na odchod z Evropské unie, v Německu se druhou nejsilnější stranou stala pravicově extremistická AfD, která se původně zformovala okolo kritiky řešení krize v eurozóně, v Itálii vládnou xenofobové a protievropští radikálové. Ve výčtu není třeba pokračovat, populismus, nechuť k elitám a touha po ostřeji vymezených hranicích ovládají Západ od Bílého domu až po Pražský hrad. V klasickém dramatu přichází po krizi katarze, kolektivní uvolnění a šance na nový začátek. Na dnešním Západě vládne naopak značně pochmurná atmosféra a nespokojenost.

Víceméně úspěšné technické řešení krize totiž mělo i své slabé stránky. Asi jen málokdo má například pocit, že náklady finanční krize a po ní následující recese byly na Západě rozděleny férově. Ve Spojených státech byla pochopitelně první instinktivní reakcí snaha zachránit banky, bez jejichž fungování mohla zamrznout veškerá ekonomická aktivita. Ani v této sféře nepanovala úplně spravedlnost, Lehman Brothers nechala vláda nejdříve padnout, a teprve potom se vyděsila z možných systémových důsledků a připravila pro ostatní finanční instituce záchranný program. Ten spolkl 800 miliard dolarů (šlo o půjčku, jež se do státního rozpočtu časem zase vrátila), ale co dál? Na záchranu obyčejných zadlužených Američanů už nedošlo. Zatímco předlužené banky přežily a daly vzniknout dnes již klasické frázi „too big to fail“, tedy „příliš velké na to, aby mohly padnout“, devět milionů domácností nezvládlo splácení hypoték a o své nemovitosti přišlo.

Spolupráce na záchraně nejvyšších pater systému přitom byla pozoruhodně nadstranická a mezinárodní. Když například

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.