Výchova šampionů v Čechách

Co stojí za soužitím trenérů s jejich svěřenci

Respekt - - Fokus Kontext - ANDREA PROCHÁZKOVÁ / FOTO MATĚJ STRÁNSKÝ

Na tenisovém kurtu číslo devět na pražském ostrově Štvanice se v neděli vpodvečer rozpinkává dvojice sportovců. Starší hráč v červeném triku hru průběžně glosuje a drobná blondýnka, ladně směrující míčky na zadní lajnu, na jeho slova reaguje smíchem. Všednost výjevu skončí ve chvíli, kdy si kolemjdoucí prohlédne dvojici zblízka. Na kurtu právě začíná trénink Jiřího Hřebce, legendárního českého tenisty a nyní trenéra nové naděje ženského tenisu Markéty Vondroušové, která se před několika dny vrátila z US Open. Ve svých 19 letech na turnaji postoupila do osmifinále a jako 103. hráčka světa porazila například třináctou nasazenou Nizozemku Kiki Bertensovou.

Hřebec však tuhle senzaci naživo neviděl. „Maky“trénuje pět let, teď v září je mu 68 let a se svou svěřenkyní už několik měsíců kvůli úmornosti cestování na velké vzdálenosti na většinu turnajů nelétá. Kromě zlepšování kondice se tedy Markéta na startu našlápnuté kariéry musí soustředit i na výběr nového trenéra. „Je asi nenahraditelný,“krčí tenistka rameny po dvouletém hledání. Hráčce vyhovuje, že ji Hřebec při koučování bere jako rovnocennou partnerku a nikdy jí nic autoritativně nevnucuje. „Navíc neřešíme jen tenis. Chodím za ním pro radu i s různými problémy,“doplňuje. Od půlky září začíná Vondroušová na zkoušku trénovat s bývalým Hřebcovým svěřencem Janem Hernychem (39), Hřebce si ale ponechává „na doma“. „Když slyším prohlášení různých sportovců, kteří v poslední době končí kvůli přístupu trenérů, tak si říkám, že tohle pečlivé hledání za to vážně stojí,“připomíná Vondroušová téma, které je v Česku v posledních měsících docela aktuální.

O vzájemném soužití trenérů s jejich svěřenci se začalo nahlas mluvit především v souvislosti s koncem kariéry nejúspěšnější české biatlonistky a olympijské medailistky Gabriely Koukalové (28). Ta v dubnu letošního roku oznámila, že při závodění trpěla poruchou příjmu potravy, za což prý mohlo ponižování ze strany některých trenérů. Na konci srpna zase odešla ve svých 25 letech z profesionálního rychlobruslení čerstvá bronzová medailistka z olympiády v Pchjongčchangu Karolína Erbanová. „Nejsem už nadále připravená být obětí manipulativního, ponižujícího a útočného chování trenéra Petra Nováka, jehož lidské a pracovní metody mě nemohou vést k dobrým

výkonům,“uvedla na svém Facebooku bruslařka. Velmi podobně dnes o svých sportovních zážitcích mluví třeba bývalá jednička české moderní gymnastiky Monika Vlčková (dříve Míčková), která kariéru ukončila před dvěma roky v pouhých čtyřiadvaceti letech.

Při pohledu na věk odchodu a úspěchy mladých nadějí se nelze vyhnout znepokojivým otázkám. Jde o náhodné excesy? Nebo je český vrcholový sport zamořen nezvládnutým egem trenérů, které ničí mladé talenty?

Všechno jde stranou

Monika Vlčková se pro gymnastiku nadchla jako šestiletá dívenka, prošla pod rukama několika trenérek a nakonec skončila v nejlepším tuzemském klubu v Brně. „Tady jsem pořád slyšela, že něco nezvládnu, protože jsem úplně blbá nebo jsem vyžraná a neodlepím se s těžkým zadkem od země,“vzpomíná gymnastka na skutečnost, že v jejím oboru je tlak na váhu všudypřítomný. „Čtyřikrát denně nás vážili a přes oběd jsme nesměli přibrat víc než 300 gramů, jinak jsme museli za trest běhat kolem tělocvičny,“dodává. V gymnastice platí s nadsázkou pravidlo, že ideální váha je výška minus hodnota 124. Vizuálním ukazatelem je pak obraz v zrcadle při výskoku: zhubnout by se mělo vše, co se při skoku pohne. Honba za stále nižší váhou se začala brzy podepisovat na gymnastčině zdravotním stavu: přicházely únavové zlomeniny, u důležitých prvků se nedokázala postavit na nohy, často přecházela zranění a nemoci.

Před kvalifikací na letní olympiádu v Riu de Janeiru se snažila – na pokyn trenérů – zhubnout dvě kila. „V den odletu jsem málem zkolabovala. Celou cestu na závody jsem probrečela, nebyla jsem schopná unést ani batoh a šla jsem psychicky ke dnu. Při vystoupení jsem v každé sestavě udělala chybu a pořád si jen opakovala, proč jsem toho tolik vytrpěla, když teď nemůžu předvést, co umím,“popsala před časem pro projekt Bez frází. cz náladu, v níž ukončila vrcholovou kariéru a z klubu odešla. A i když nyní rekreačně trénuje malé gymnastky v Hrušovanech u Brna, na závody se dívat rozhodně nechodí. „Nese to s sebou spoustu negativních pocitů, které nejsem stále schopná řešit. Pořád nechápu, že jsem to mohla tehdy považovat za normální,“říká Monika Vlčková.

„Dnes si uvědomuji, jak velké štěstí jsem při hledání trenéra měla,“říká bývalá běžkyně na lyžích Kateřina Neumannová (45). Ve svých 17 letech přišla jako jedna z deseti lyžařů do Střediska vrcholového sportu na Šumavě, kde trénoval jistý

Stanislav Frühauf. Už po roce se pod jeho vedením na mistrovstvích světa juniorů náctiletá běžkyně pravidelně umísťovala na stupni vítězů, formu v začátcích potvrdila dvěma medailemi i na svých prvních zimních olympijských hrách v roce 1998 v Naganu. S přicházejícími úspěchy se na mladou sportovkyni začali obracet nejrůznější trenéři a v reprezentaci měla možnost krátkodobě vyzkoušet některé další. Nikdo jí ale nesedl víc – a Frühauf se nakonec stal jejím osobním trenérem.

„Špičkový trenér je něco jako špičkový manažer. Nestačí obecně dobrý trenér. Kouč musí ve sportovci vzbuzovat pocit, že ho v krizových momentech, které jsou ve vrcholovém sportu na denním pořádku, vždy podrží,“vysvětluje Neumannová. Olympijské vítězce se to potvrdilo hned několikrát. Například když ji na mistrovství světa v roce 2001 český lyžařský svaz nutil jet štafetu, i když ji po prvním závodě skolila viróza a vysoké horečky. „Standa tehdy řekl, že jedeme domů, že v tomhle stavu závodit prostě nebudu. Umím si představit, že bych jinak tlakům nejspíše podlehla,“vzpomíná dnes Neumannová. Když se rozhodla po krátké přestávce kvůli narození dcery závodní dres znovu obléct, jiná volba ji ani nenapadla. Sama nicméně přiznává, že i přes patnáctiletou spolupráci se během trénování objevily i náročnější momenty. „Stávalo se, že jsem jako mladší po trénincích občas brečela. Jako profesionální sportovec se dostáváte na hranu fyzických i emočních možností a někdy trenér pomyslnou mez překročí. To asi ke sportu patří,“uzavírá Neumannová, která s vrcholovou kariérou skončila ve 34 letech.

Citlivost a čich na psychologický profil sportovců, kteří balancují na hraně, je v současném světě nepochybně jednou ze zásadních věcí. Třeba v basketbalu jsou tyto schopnosti všeobecně přisuzovány Petru Jachanovi, manažerovi a trenérovi juniorů v basketbalovém klubu USK Praha. Jachan vychoval část současné mužské reprezentace. Jedním z jeho prvních svěřenců byl Tomáš Satoranský, hráč americké NBA – a díky spolupráci se Satoranským Jachan před několika lety na pražské Folimance založil program nazvaný Future stars pro basketbalisty od 15 do 19 let.

„Na začátku hráčům a jejich rodičům říkám, že když do klubu vstoupí, sport přestává být jedním z mnoha koníčků, ale stává se životním stylem. Kromě školy jde vše ostatní stranou,“vysvětluje Jachan. Práce se sportovcem v USK obnáší nejen dvoufázové denní trénování, ale také kontrolu životosprávy, volného času nebo výsledků ve škole. Práce s kolektivem je pochopitelně velmi odlišná od individuálních sportů. Trenér musí všechny hráče dobře znát, musí vědět, co na ně funguje, a kromě vztahů s jednotlivci pracovat i s celkovým naladěním družstva. „Tým je nutné udržovat v určitých mantinelech, které nesmí překročit. Možná proto jsem spíš přísnější typ trenéra, který občas křičí,“říká Jachan. „Ale je pravda, že mám i po letech zkušeností občas dilema, jestli zrovna na tohoto hráče mám zařvat, aby předvedl lepší výkon, nebo to bude naopak kontraproduktivní.“

Je evidentní, že najít hranici mezi trenérskou důsledností a přehnaným tlakem na mladé tělo a duši není vůbec jednoduché.

Cesta po hraně

Jedním z těch, kteří dnes zmíněnou rovnováhu hledají na plný úvazek, je hokejový trenér a mentální kouč Marian Jelínek. Podle tohoto spolupracovníka několika tuzemských vrcholových manažerů a sportovců v Česku trenéři v posledních letech až příliš balancovali mezi autoritativním a liberálním pólem. „Byli tu despotové i demokrati. Správný trenér je ale jinde. Potřebuje jedince dostat z konformní zóny. A to i tak, že se to sportovci nemusí líbit,“vysvětluje Jelínek. „Musí ale zároveň najít hranici, za kterou nemůže jít, aby se tlak nepřepálil a oni nedostali sportovce do stresu, který už není snesitelný.“Tomuto stavu se ve sportovní terminologii říká optimální zóna fungování a zjednodušeně znamená, že by trenér měl ve vrcholovém sportu zvolit takové metody, kdy ze sportovce dostane nejlepší možný výsledek, ale zároveň se jeho svěřenec nebude hroutit.

Důvodem, proč v českém vrcholovém sportu občas dochází k hořkým koncům typu gymnastky Míčkové, je – kromě patologických případů – krátkozraké trénování zaměřené na ak-

„Profesionální sportovec se dostává na hranu svých fyzických i emočních možností.“

tuální výkon. „Měli bychom chtít nejprve vychovat hodnotově dobrého člověka. Je nutné se zaměřovat na rozvoj dítěte. My ale tuhle fázi přeskakujeme a chceme z malých dětí okamžitě vrcholové sportovce, kteří budou dávat góly nebo vyhrávat medaile,“říká Jelínek. Výchova českých trenérů a koučů se tak často dostává do stavu, kdy se sice ví, jak má sportovec vypadat po fyzické, technické a dovednostní stránce, ale práce s křehkou psychikou je u trenérů spíše neprobádaný terén. Zároveň nikdo přesně nedokáže říct, co trénování znamená. Na fakultách tělesné výchovy, jako na jediném místě, kde se v Česku můžete stát papírově potvrzeným profesionálním trenérem vrcholových sportovců, dnes studenti dostávají pouze teoretický přehled o tréninkových metodách. Realizace už však záleží na jejich rozhodnutí a následné praxi, případně přeškolování od jednotlivých klubů nebo sportovních svazů.

V České republice navíc rozhodně není sdílená představa o tom, že reprezentační sportovci jsou svého druhu elita a že je nutné, aby jejich kariéra měla ve všech směrech vysokou úroveň, která určitě nesouvisí jen s okamžitým výkonem. „Sport je nejviditelnějším odrazem dnešního pragmatického přístupu. Stejně jako ve společnosti, i ve sportu často chybějí hodnoty, jako je férovost, respekt, udržitelnost nebo pohled do budoucna,“říká Jelínek. Do toho se mísí tlak majitelů klubů a sponzorů, kteří mají v Česku – v zemi bez hor a moře – v otázkách profesionálního sportu mimořádné slovo. „Pak se divíme, že někteří trenéři při snaze splnit požadavky přistoupí ke krajním metodám. Splachují holkám jídlo do záchodu nebo někoho nechají závodit i přes zranění. Tohle v dlouhodobém horizontu nevede k ničemu dobrému,“popisuje problémy české reality Jelínek.

Šance na změnu

Český sport neselhává v tom, co po něm současné sportovní prostředí i společnost žádá – tedy v dosahování výsledků, které dokážou konkurovat zahraničním závodníkům. Problém je v pohledu do budoucna, kdy se kvůli vidině okamžitého úspěchu mnohokrát obětuje talent a budoucí perspektiva nadějných sportovců, kteří by mohli ještě několik let konkurovat zahraničním hvězdám – a poté třeba udělat světovou kariéru jako trenéři.

„Přestali jsme přemýšlet nad tím, co se se sportovci bude dít po ukončení aktivní kariéry. Vlivem negativních zkušeností tak nakonec mohou ze světa sportu vyjít psychicky pošramocení lidé, kteří nebudou chtít mít se špičkovým sportem nic společného,“souhlasí sportovní psycholog a děkan Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci Michal Šafář.

„Dehumanizovali jsme vrcholový sport,“shrnuje skepsi Jelínek. Současný humbuk bychom podle něj ale mohli vzít jako šanci na změnu. „Vedle medailí bychom se měli soustředit i na to, jak v Česku vychovávat silné lidi. Borce, kteří nebudou muset končit v bodě, kdy dosáhli vrcholu svých sil. Nebo dokonce ještě před ním.“

Není to jen o tenise. (markéta Vondroušová s trenéry Janem Hernychem a Jiřím Hřebcem)

(Petr Jachan)

Odteď chci vědět vše.

(marian Jelínek)

Najít optimální zónu fungování.

(monika Vlčková)

Přes oběd jsme nesměli přibrat víc než 300 gramů.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.