Za maskou maskulinity

Britská pětice Idles hraje tvrdou muziku bez tvrďáckých gest

Respekt - - Kultura Hudba - PAVEL TUREK

Jsem skutečný chlap – a, chlape, já pláču. Mám se rád, a proto to chci zkusit,“hřmí drsným chraplavým hlasem zpěvák Joe Talbot v hutné skladbě Samaritans. Celý refrén tu zní jako vzpoura proti tomu, jaké chování se od muže očekává. Vztek a zuřivost jsou přijatelné emoce, které lze dát najevo. Smutek, bezradnost, bolest nebo zoufalství se už tolik netolerují; nejsou dostatečně chlapské.

Obě dosavadní alba bristolské postpunkové kapely Idles – loňský debut Brutalism i novinka Joy as an Act of Resistance – se zrodily ve stínu Talbotových osobních tragédií. I to je možná důvod, proč se pětice pokouší dostat do tvrdé hudby, která bývá přesycená testosteronem, právě velkou porci empatie a přiznání vlastní zranitelnosti. A daří se jim to nadmíru přesvědčivě.

Joy as an Act of Resistance je na jednu stranu deska syrová – v tématech namířená proti xenofobii a strachu z uprchlíků, satiricky si utahující z brexitu, homofobie i toxické maskulinity. Současná politická realita vstupuje do života hrdinů písní a cloumá jimi. Na straně druhé Idles přidávají do palety pocitů nečekanou jemnost, která v žánru není obvyklá a působí jako obrovské obohacení. Vztek a konfrontace tady nejsou finální emoce. Idles chtějí dělat tvrdou hudbu, užít si ji jako ventil napětí – sami však nehodlají zůstávat za tvrdou fasádou, neschopní přiznat si vlastní bezmocnost. Berou do hry posun v pojetí mužských a ženských rolí ve společnosti. Přitom hledají vyjádření soucitu a slabosti, aniž ubrali z divokosti.

Nejlépe to shrnuje sám třiatřicetiletý Talbot v rozhovoru pro server Noisey: „Nenabádám lidi k tomu, aby dělali bordel. Snažím se, aby se ten rozbouřený kotel divočících lidí pod pódiem proměnil v kotel vzájemného objetí.“K tomu by mohlo dojít i 13. listopadu, kdy kapela vystoupí v pražském klubu Futurum.

každej pozér má práci

„Moje matka pracovala 15 hodin pět dní v týdnu. Moje matka pracovala 16 hodin šest dní v týdnu. Moje matka pracovala 17 hodin sedm dní v týdnu,“plive ze sebe Talbot v loňském singlu Mother. Napsal jej bezprostředně po její smrti, která jej zastihla během natáčení debutu kapely.Talbotovi rodiče se rozvedli, když mu bylo půl roku. Matka pracovala na daňovém úřadu, aby syna zabezpečila. Po infarktu odešla do předčasného důchodu, ale dlouho doma nevydržela a vzala práci v Tesku.

Její druhou pracovní kariéru ukončila mrtvice a následná paralýza; Talbotovi bylo šestnáct a začal se o matku starat na plný úvazek. Měl ji rád, ale nechtěl za ni být zodpovědný, a začal se tomu úkolu vyhýbat. Propadl alkoholu a drogám. „Zůstával jsem na večírcích až do konce, protože jsem nechtěl jít spát a vstávat a být zodpovědný ani za matku ani za sebe,“vzpomíná

na pozdní teenagerské roky a dospívání v rozhovoru pro The Guardian.

Neměli snadný vztah, ale při vyrůstání s matkou samoživitelkou z první ruky viděl, jak společnost nedoceňuje postavení žen, a podle jeho vlastních slov to z něj vychovalo feministu. Tato optika proniká i do skladby Mother, kde v další sloce s odkazem na spisovatelku Margaret Atwood zpívá: „Sexuální násilí nezačíná a nekončí znásilněním. Začíná v knihách a ve školních lavicích. Muži se bojí, že se jim ženy vysmějí, a ženy zase, že to bude muž, kdo ukončí jejich život.“

Než se Idles fungující od roku 2011 stali senzací na britské scéně, vystřídal Talbot několik zaměstnání – staral se o matku, pracoval za barem, v call centru i dělal asistenta dospělým s poruchami učení. Všechny ty zkušenosti pak zúročil pro své texty. Pohánění strojovou postpunkovou rytmikou spojenou s kytarovou výbušností se Idles částečně vydali ve stopách angažovaných The Fall, jejichž lídr Mark E. Smith (1957–2018) vykresloval postavy z dělnického prostředí postižené rozkladem a chátráním průmyslových měst na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Přitom Idles podobně jako současná dvojice Sleaford Mods nebo kapela Fat White Family po svém reagují na aktuální politické klima okolo brexitu a politiky škrtů veřejných financí. Všechny zmíněné skupiny dokážou uchopit, čím společnost žije, a přetavit to ve skladby, které jsou buď mrazivě upřímné, nebo kousavě satirické. Například když Idles komentují chudnutí střední třídy a nezaměstnanost: „Jak to, že nemáš práci? Každej pozér má dneska práci. Mary Berry (populární britská autorka kuchařek – pozn. red.) má práci.Tak jak to, že ty nemáš práci?“

Nový druh zármutku

S rostoucí popularitou kapely se Talbot odhodlal skoncovat s alkoholem i drogami, připravoval se na natáčení dalšího alba a čekal se svojí přítelkyní dítě. V tu chvíli však přišla druhá rána, jeho dcera zemřela během porodu. A pokud byl debut Idles v jistém smyslu o pochopení a ocenění ženského údělu, novinka Joy as an Art of Resistance je o přehodnocení mužské role. „Pochopil jsem, že člověk se musí spoléhat i na jiné lidi, aby mohl jít dál; sdílet s nimi své pocity a být otevřený. Byl to zcela nový druh zármutku, musel jsem se spoléhat na své přátele, aby mi s tou tíhou pomohli, protože byla příliš velká na to, abych ji unesl sám,“popsal Talbot změnu, již mu druhá tragédie přinesla.

Tím se ale dostal do rozporu s mnoha klišé, jak se má chovat správný chlap. A právě fráze „pochlap se, nebreč, nefňukej, ukaž, že máš koule“– které se říkají klukům, když se chovají citově – tvoří ústřední sloky písně Samaritans, v níž na konci tohoto výčtu zazní: „Maska maskulinity je maska, která mě vyčerpává.“Mužské stereotypy chování poskytují dost receptů, jak uspět v socioekonomickém prostředí a obstát v konkurenci, ale pokud dojde na sféru emocionální, mnoho vodítek nedávají; už sama žádost o pomoc se bere jako selhání.

Bylo by však omezující vidět Idles jen jako kapelu, která řeší změny v pojetí genderu. Na ploše něco málo přesahující 40 minut toho ve vysokorychlostních nabroušených písních stihnou mnohem víc. Great hledá společnou řeč pro Británii po brexitu, Television a Rottweiler se zase vymezují vůči normativní roli médií a tradovaným ideálům krásy. Idles jsou kapela vzniklá v nejistých časech a pro nejisté časy jako stvořená. Umí popustit vztek a konfrontovat nespravedlnost i nerovnosti, zároveň s tím ale mají kapacitu poskytnout soucit a porozumění těm, kteří jimi jsou postiženi.

Projevuje se to v té asi nejchytlavější skladbě alba nazvané Danny Nedelko. Název dostala podle skutečné postavy, ukrajinského kamaráda kapely, a naplno oslavuje všechny pozitivní aspekty přistěhovalectví, pestrost, která s ním přichází, i přínos komunitě: „Můj pokrevní bratr je imigrant, nádherný imigrant. Můj pokrevní bratr je Freddie Mercury a nigerská matka tří dětí. Je stvořen z masa a kostí, krve a lásky. Je stvořen z tebe i ze mě.“

Je to kapela jako stvořená pro nejisté časy, která umí poskytnout porozumění.

(Joe Talbot)

Chlape, já pláču.

Jednou začas vznikne seriál, který ovlivní na léta televizní produkci. akutálně k nim patří Breaking Bad (v Česku uváděný jako Perníkový táta), z jehož stopy vyrostla řada titulů. nejvýraznější je temný Ozark. V něm obyčejný účetní, otec od rodiny, naviguje nebezpečné vody drogového kartelu. druhá řada je od konce srpna k dispozici na netflixu. JB

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.