Osudový podzim 1938

Co všechno se mohlo stát, kdyby se Československo v roce 1938 postavilo Hitlerovi silou

Respekt - - Obsah - Jan H. Vitvar

Jan H. VITVaR

Je to neustále se opakující otázka novodobých českých dějin. Měli jsme se v roce 1938 bránit? Naposledy ji znovu otevřel šéf nakladatelství Academia a autor několika úspěšných průvodců naší historií Jiří Padevět. „Měli. A to i přesto, že bychom se neubránili. Válka by stála mnoho životů, zřejmě i mezi civilisty, země by utrpěla nemalé materiální škody. Nebyla by ale zlomena páteř tohoto národa. Nezůstaly by tady stovky tisíc mužů, jejichž odhodlání postavit se zlu bylo jedním rozkazem smeteno,“napsal nedávno v Hospodářských novinách a dodal, že podvolení se mnichovské dohodě bylo „kapitulací svědomí“.

Zkusme se tedy vrátit do září 1938 a hypoteticky si představit, co by se dělo, kdyby se československá armáda z hranic po mnichovské konferenci nestáhla bez boje. A jakou cenu bychom asi za toto uchování si svědomí zaplatili. Československou obranyschopnost tehdejších dnů zmapovalo po revoluci nepřeberně publikací věnovaných prvorepublikové armádě. Jednou z posledních je kniha Jiřího Suchánka a Jaroslava Beneše Mobilizace ve fotografii. Dvojice historiků v ní detailně popisuje chvíle největšího vzepětí vojska ve dnech, kdy vrcholila mezinárodní jednání vedoucí ve finále k mnichovské dohodě. Mobilizaci vyhlásil 23. září 1938 ve 22.30 rozhlas během schůzek Adolfa Hitlera s britským premiérem Nevillem Chamberlainem. Pod velením hlavního velitele Ludvíka Krejčího se měli ke svým jednotkám během 48 hodin dostavit záložníci, aby armádní síly navršili na maximální stav.

V zemi se následující dva dny prakticky zastavil vlakový provoz pro civilisty, veškeré spoje byly vyhrazeny pro armádu. Plných 126 tisíc záložáků výzvu k mobilizaci neuposlechlo (šlo převážně o příslušníky jazykových menšin v čele s českými Němci, kteří neměli mnoho důvodů cítit k mladé republice loajalitu až za hrob – a i tak jich drtivá většina narukovala). Přesto mohla 25. září armáda ohlásit, že ji aktuálně tvoří 1 127 000 plně ozbrojených mužů. S onou „plností“to však bylo velmi relativní.

Československá armáda se totiž začala modernizovat pozdě. Její přizpůsobování se Hitlerovým čím dál agresivnějším silám se rozběhlo až zhruba od roku 1937. Tehdy se začal kolem hranic stavět hlavní pilíř obrany, takzvaná betonová hranice. Bezpečnost republiky mělo po vzoru francouzské Maginotovy linie zajistit 1276 těžkých a 15 463 lehkých bunkrů, které měly v prvních dnech úderu zadržet hlavní nápor útočníka, umožnit soustředění sil na Moravě (případně ústup na Slovensko) a poskytnout čas při čekání na příchod spojenců z Velké Británie a Francie.

Společnými silami pak měl být proveden protiútok, který by zahnal nacisty zpátky na jejich území. V plánech se počítalo i s případnou pomocí Sovětského svazu, s jehož podporou by k rozhodujícím bitvám mohlo dojít zhruba měsíc po začátku války někde u břehů německé řeky Rýn.

Dokončení životně důležitého pevnostního pásma však bylo plánováno až na rok 1951. V kritickém září 1938 bylo hotovo pouze 21 procent těžkých objektů, a to ještě bez hlavní výzbroje v podobě dalekonosných houfnic chránících území okolo pevností. Když došlo k mobilizaci, před většinou z pevností, na kterých často ještě ani nestačil zaschnout beton, stála obyčejná polní děla krytá dřevěnými fošnami. Lehkých bunkrů, takzvaných řopíků, byly dokončeny dvě třetiny, čili zhruba deset tisíc.

Armádě navíc chyběly protitankové pušky, které byly nutné ke zpomalení největší německé hrozby, tankového vojska, jež dosahovalo počtu přes tři tisíce lehkých a středních tanků. Čechoslováci měli pouze 300 lehkých tanků, jejichž konstrukce nemohla proti německým strojům obstát. Protiletadlové dělostřelectvo prakticky neexistovalo, s německými stíhačkami a obávanými střemhlavými bombardéry se mohly utkat jen zastaralé dvouplošníky bez jakéhokoli pancéřování (i zde se v případě války počítalo se zahraniční pomocí). Na rozdíl od Němců Čechoslováci nedisponovali ani výsadkáři, ani oddíly pracujícími s chemickými látkami.

Tohle byl ve skutečnosti stav výzbroje, kterou si demonstrující davy vymohly na vládě v předvečer vyhlášení všeobecné mobilizace voláním zoufalých daňových poplatníků: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“

Dílo zdravého rozumu

Československo přijalo mnichovskou deklaraci přesně týden po mobilizaci, 30. září 1938. Během následujících hodin se bez boje stáhlo z hranic. Vojáci tak neměli šanci ukázat, jak dlouho by se svým omezeným zbrojním arzenálem dokázali Německu vzdorovat. Vzhledem k situaci republiky sevřené mezi tři nepřátelské státy (Maďarsko i Polsko byly po vzoru Německa rozhodnuté si též zabrat pohraniční území obývané svými menšinami) a absenci zahraniční pomoci by byl průběh války zřejmě velmi krátký a na československé straně by si vyžádal obrovské oběti.

Jak velké? O tom se historici přou prakticky už od roku 1938. Ve hře byla spousta proměnných, které mohly situaci radikálně změnit na naší i na německé straně. V případě Československa bylo pochopitelně největší otázkou, zda by se Británie, Francie či Sovětský svaz do bojů po vypuknutí války nakonec přece jen nezapojily (následující zkušenost německé invaze do Polska ovšem v případě SSSR vyvolává spor o to, po boku koho by východní mocnost ve válce stála). A v případě Německa se nabízí hned několik hypotéz, jež by jeho šance na úspěch zásadně snížily – například že by se velení jeho armády, která ještě nebyla zcela připravená na boj, mohlo vzepřít svému hlavnímu veliteli (viz text v tomto čísle na str. 59–62).

Pokud by ale zůstaly karty rozdané tak jako v září 1938 i následující dny a týdny, byl by průběh konfliktu jednoznačný

dokončení životně důležitého pevnostního pásma bylo plánováno až na rok 1951.

a nutně by skončil fatální prohrou. Z českých historiků se tuto teorii jako první odvážil publikovat Jan Tesař v roce 1989 v dnes už legendární studii Mnichovský komplex čili Příspěvek k etologii Čechů. Po rozebrání chmurného stavu naší armády v ní došel k přesvědčení, že „rozhodnutí nebojovat bylo dílem zdravého rozumu“a že za tento rozum vděčíme tehdejšímu prezidentovi Edvardu Benešovi. Protože ten měl jako vrchní velitel armády nejlepší přehled o tom, v jaké kondici se nachází. A když si uvědomil, co by nás čekalo, nařídil jí raději složit zbraně.

Co by se stalo, kdyby tak Beneš neučinil, na tom se historici neshodují. A snaží se do teorií ani nepouštět s argumentem, že tohle „co by kdyby“není vědecká disciplína. Jak by tedy průběh války s Německem mohl na podzim 1938 vypadat?

Praha hoří

Když po neúspěšné mnichovské konferenci v západních Čechách nedaleko Chebu padnou v pohraniční přestřelce první vojáci wehrmachtu, kteří v rámci řízené provokace „omylem“vstoupí na naše území, Hitler Československo obžaluje z terorismu vůči svým obyvatelům a německým jednotkám dá povel k útoku. Jeho hlavní síle v Čechách vzdoruje I. armáda, která se opírá o pevnostní pásmo. Klíčovou práci odvádí ale pouze relativně dokončený úsek na Náchodsku: ostatní pevnosti se po ostřelování rychle ocitají v izolaci, Němci po zničení děl stojících před bunkry pevnosti obcházejí a ze západu, severu a jihu se špatně bránitelnými úseky valí do země.

I. armáda se tedy podle plánu rychle stahuje do Povltaví, kde obsazuje připravené malé pevnůstky a umožňuje tak Praze

Neprojdou! (Kulometné hnízdo Československé armády během zářijové mobilizace kdesi v pohraničí – vojáci mají na hlavách přilby zbylé ve skladech ještě po rakousko-uherské armádě)

(Písek připravený při mobilizaci pro hašení náletů na Prahu)

Proti bombardérům.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.