Chvála uniforem

Respekt - - Anketa - aLena damIJo Autorka je zástupkyní ředitele na základní škole v Londýně.

Na počátku školního roku nemusím dětem pořizovat sešity, učebnice, tužky či výtvarné potřeby. To vše jim v Londýně dodá škola. Ale jeden úkol každoročně zbývá: ošatit děti školními uniformami.

Nakupování je o nervy, zvlášť když jste například limitovaní třemi páry černých bot v nabídce. Dcera kvíká, že se jí žádné nelíbí (a tudíž „nesedí“), a ty hezčí černé zase nemají v její velikosti. Ale i tak jsem, stejně jako 67 procent dalších ostrovních rodičů, velkým zastáncem stejnokrojů. Jakmile totiž na konci srpna přetrpím nákup černých bot a seženu potřebné svršky, mám se školním šatníkem na rok víceméně vystaráno.

Počáteční investice – na prvním stupni okolo 100 liber (3000 korun), na druhém klidně přes 250 liber (7500 korun) – sice není úplně malá, zato nemusím pořizovat moc jiného „normálního“oblečení, protože o víkendu se toho tolik neunosí. Takže ve výsledku ušetřím. Navíc pak nemusím každý večer s dítětem diskutovat o tom, co si vezme druhý den na sebe, a poslouchat, že spolužačka Kelly má senzační mikinu z Nextu, Susie nové adidasky a Jane blikající tričko z Disneylandu, a proč já něco takového nemám?

Školní stejnokroje – první zmínka o nich mimochodem pochází z roku 1222 – nejsou ze zákona povinné. Rozhodnutí o jejich přijetí záleží na každé škole. Podle průzkumů je však má víc než 90 procent anglických základek. Na vedení škol pak zůstává i volba barvy uniformy – nejčastější je modrá, zelená a červená. Na prvním stupni se většinou požaduje bílé tričko s límečkem, svetr nebo mikina v příslušné barvě, tmavé kalhoty či šortky a černé boty, dívky mají ještě kostičkované letní šaty. Na druhém stupni už bývají uniformy daleko formálnější a k černým kalhotám a bílé košili přísluší i sako s logem školy a nezřídka též kravata.

Uniformy, jak známo, stírají sociální rozdíly, a to nevítám jen jako matka, ale i jako učitelka na jedné z londýnských škol. Anglická společnost je rozdělena do sociálních tříd způsobem, jaký si v Česku neumíme představit. Ve škole máme děti, které bydlí v milionových apartmánech a jezdí na dovolenou do míst, jejichž názvy nedokážu ani zopakovat. Když chtějí při psaní slohu o prázdninách pomoci se správnou formulací navštívených míst, tak se musím obrátit k příteli Googlovi. Vedle nich usedají do lavic děti, které se tísní s dalšími členy rodiny v malém panelovém sociálním bydlení a prázdniny strávily v lepším případě na hřišti před domem a v horším u televize. V životě neviděly ani Tower Bridge, přestože ho mají patnáct minut pěšky od domu.

O víkendu je možná mezi těmito dětmi rozdíl, ale přes týden ve školních uniformách nikoli. A jak pronesla ředitelka dceřiny „secondary school“(druhého stupně ZŠ): „Právě tehdy, když jsou všichni stejní, tak vynikne, jak je každý jiný.“Má starší dcera mi řekla, že když má na sobě školní sukni, košili a sako s logem školy, cítí se být součástí většího celku, což jí dává pocit jistoty. „Když jedu do školy v MHD v uniformě, tak se chovám líp než o víkendu. Protože spolucestující vidí, z jaké jsem školy, a nechci jí dělat ostudu,“dodala.

Stejnokroje neoceňuji, jen když nacházím zapomenuté a nepopsané mikiny našich žáků. Až do loňského školního roku jsem si myslela, že to je asi jediná nevýhoda uniforem. Pak přišel horký červen, spalující veškeré teplotní i (ne)srážkové rekordy. Ukázalo se při něm, že zatímco na prvních stupních mohou děti chodit v uniformních šatech či šortkách, formálnější druhé stupně letní garderobu nemají. Nebyla jsem jediný rodič, který nechápal, proč mládež musí nosit ve 30 °C dlouhé kalhoty a černé sako, které si nemohou odložit ani ve třídě. Školní řád nařizuje celodenní nošení uniformy – a ten se musí dodržovat. Vždycky. Jen někde pomohly hlasité stížnosti rodičů, nebo dokonce lokálními médii podpořený protest, kdy si chlapci do školy oblékli černé sukně, protože ty součástí uniformy jsou.

Některé školy ale z pravidel neuhnou. V té dceřině platí, že kdo přijde bez saka, nesmí do budovy školy ani vstoupit a musí zpět domů pro sako. Pokud to dítě udělá častěji, dostanete předvolání do ředitelny, případně se do věci může zapojit i sociálka a nejhorší případy končí u soudu. Ne kvůli saku samotnému – ale proto, že vy jako rodiče nedbáte na to, aby dítě dodržovalo řád školy, a tím bráníte jeho povinnému vzdělávání.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.