Odolávat populismu emocemi, ne rozumem

Fareed zakaria

Respekt - - Obsah - FaReed zakaRIa www.ResPekt.cz/audIo Autor je americký politolog a publicista. © 2018, Washington Post Writers Group

když se člověk potýká s obtížným problémem, je někdy užitečné podívat se na věc očima někoho, kdo celou věc vidí úplně jinak. I proto mi přišlo fascinující promluvit si předminulý týden na summitu v Kyjevě o vzestupu populismu a nativismu s Bonem. Irský aktivista, zpěvák a filantrop vidí obzvlášť v Evropě v akci stejné síly jako my všichni, soustředí se ale na něco neuchopitelného, a přesto zásadně důležitého. Podle něj je jedinou možností, jak se vyrovnat s temným a pesimistickým obrazem líčeným nacionalisty a extremisty, nabízet burcující, pozitivní vize. Bono s odkazem na problémy, se kterými se potýká jeho část světa, prohlásil, že „Evropa se musí proměnit z nudného, byrokratického a technicistního projektu v to, čím skutečně je – tedy ve velkou, inspirativní myšlenku“.

Právě proto využili U2, kapela, v níž Bono zpívá, chvíli během svého koncertu k tomu, aby rozvinuli – a teď pozor – vlajku Evropské unie. „Evropa je myšlenka, která se musí proměnit v pocit,“napsal Bono ve svém nedávném komentáři pro německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Sám se takovému pocitu snaží dát obsah. Evropa je pro něj o schopnosti dříve válčících zemí žít spolu v míru, o schopnosti lidí z různých zemí a vládnoucích různými jazyky najít k sobě cestu. „Evropská myšlenka si zaslouží, aby se o ní skládaly písně a mávalo se velkými modrými vlajkami,“napsal.

Bono připouští, že prodávat dnes Evropu není úplně snadné. Kontinent plane populismem. Právě tyto síly si podmanily Maďarsko, Polsko a Itálii a získávají stále pevnější půdu pod nohama v zemích od Německa až po Švédsko. Zdá se, že palivo je všude stejné: nepřátelství k cizincům, ke každému, kdo se nějak liší.

Reportérka americké rozhlasové stanice NPR Joanna Kakissis přinesla v dubnu zprávu o maďarském sociologovi Endrem Sikovi, který se Maďarů ptal na jejich názory na žadatele o azyl. Setkal se s obzvlášť silným odporem ke konkrétním skupinám, jako jsou Rumuni, Číňané nebo Arabové, a pak se rozhodl, že se zeptá také na Pireziánce. Pireziánci jsou fiktivní etnickou skupinou, kterou si Sik vymyslel, Maďaři je ale odhodlaně odmítli vpustit do země. Sik NPR vysvětlil, že „maďarská forma xenofobie je klasická: jsou jiní, neznáme je, a tudíž je nenávidíme. Tak se projevuje zvíře v nás.“

Skuteční vlastenci

Bonovo poselství se dobře rýmuje s pocitem, který mám od chvíle, kdy jsem si přečetl novou knihu Francise Fukuyamy Identity: The Demand for Dignity and the Politics of Resentment (Identita: požadavek důstojnosti a politika nenávisti). Fukuyama tvrdí, že identita vyvěrá z hluboce zakořeněné potřeby být vnímán jako důstojná lidská bytost. V uplynulých desetiletích v pochopitelné snaze o uznání oslavovali svou identitu utlačované skupiny menšin, jako jsou černoši, Hispánci nebo gayové, a dnes se k nim přidali bílí pracující, kteří se cítí zapomenutí a ignorovaní. Odpovědí podle Fukuyamy není odmítnutí identity, ale vytvoření její dostatečně rozmáchlé formy, jež by zahrnula i ostatní a sjednotila různé skupiny.

Tvrdí, že zakladatelé EU strávili příliš mnoho času rozvíjením technických aspektů projektu, různých zákonů, norem, tarifů. Zapomněli ale pěstovat skutečnou evropskou identitu, něco, v co by lidé mohli věřit nikoli z racionálních důvodů, ale emocionálně a idealisticky. V případě Ameriky musí odpůrci populismu místo soustředění na úzké etnické, rasové nebo náboženské identity vytvořit jednu širokou identitu soustředěnou kolem klíčových amerických hodnot a myšlenek. Potřebujeme se tedy mnohem více soustředit na asimilaci, na oslavu americké identity, na věci, kvůli nimž jsme všichni rádi Američany. Musíme se na lidi napojit na emocionální rovině, nejen racionálně.

Může se zdát, že Evropané musí překonat mnohem větší překážky než Američané, nedůvěra k cizincům ale ve skutečnosti nemusí nezbytně znamenat odmítnutí Evropy. Dokonce i v Polsku a Maďarsku, kde prudce bují etno nacionalistické emoce, zůstává podpora EU hodně vysoká. Podle posledních průzkumů Evropské komise říká 71 procent Poláků, že cítí vazbu na EU, vlastně více než v případě Němců nebo Španělů. V Maďarsku cítí vazbu na EU 61 procent obyvatel, více než ve Francii, Švédsku nebo Belgii. Problém je v tom, že se nejedná o hlubokou, emocionální vazbu, Poláci i Maďaři se třikrát až čtyřikrát silněji cítí být poutáni ke svému vlastnímu národu.

Obyvatelé Evropy a Ameriky by přitom měli být hrdí a měli by oslavovat pozoruhodné úspěchy vlastní různorodosti. „Zbožňuji rozdíly,“píše Bono, „naše dialekty, naše tradice, naše zvláštnosti. (…) A věřím, že vedle nich stále zůstává prostor pro to, čemu Churchill říkal ,rozšířené vlastenectví‘: vícesměrnou loajalitu, mnohovrstevnou identitu, schopnost být Irem a zároveň Evropanem, Němcem a Evropanem, nikoli jedním, nebo druhým. Slovo vlastenectví nám ukradli nacionalisté a extremisté, kteří požadují uniformitu. Skuteční vlastenci však nehledají stejnorodost, hledají jednotu. Právě potvrzení takového pohledu je pro mě skutečným evropským projektem.“

A já bych dodal, že i skutečným americkým projektem.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.