Legendární investigativec bob Woodward a Donald Trump

Jiří sobota

Respekt - - Obsah - JIří sobota

Někdy v podvečer v roce 1970 seděl v malém předpokoji před Situační pracovnou v Bílém domě mladý štíhlý muž a na něco čekal. Jak zhruba vypadal, je možné zahlédnout na známé fotografii z redakce deníku The Washington Post, která je o tři roky mladší. Ne, Bob Woodward se ani na začátku kariéry úplně nepodobal Robertu Redfordovi, jenž ho měl zanedlouho ztělesnit v kasovním trháku Všichni prezidentovi muži. Byl menší, nikdy neměl světlé vlasy a dnes, ve svých pětasedmdesáti, je mírně nahrbený, mluví pečlivě a pomalu hlubokým hlasem, působí solidně a usedle, zároveň ale, na rozdíl od své správňácké filmové podoby, trochu prohnaně, ironicky a pobaveně. V posledních týdnech je na roztrhání: televizní studia se o něj přetahují, diváci chtějí vědět, co a jak se dozvěděl během dvou let práce na knize s názvem Fear. Trump in the White House (Strach. Trump v Bílém domě). Národ mu bez velkého přehánění visí na rtech jako svědkovi dění, k němuž nemají běžní lidé přístup. Žádná kniha v amerických dějinách se ostatně neprodávala tak rychle, jenom za první den zmizelo z pultů amerických knihkupectví 750 tisíc exemplářů.

Tehdy, v čekárně před legendární krizovou zasedačkou, byl ale neznámý absolvent Yaleovy univerzity podle vlastních slov ztracený. Do Bílého domu přišel jako armádní poslíček s nákladem jakýchsi lejster, jeho pětiletá služba u amerického námořnictva měla co nevidět skončit, bylo mu sedmadvacet a neměl tušení, co se svým životem dál. Nebýt pekelné náhody, mohla ho místo celoživotní slávy čekat pohodlná, leč nevýrazná kariéra středostavovského úředníka s dobrým vzděláním. Pak se ale z chodeb Bílého domu vynořila, podle typicky přesného popisu samotného Woodwarda, postava „vysokého muže s dokonalým účesem prošedivělých vlasů. (…) Jeho oblek byl tmavý, košile bílá a kravata nenápadná. (…) Byl přibližně o pětadvacet či třicet let starší. (…) Vypadal velmi distingovaně a šířil kolem sebe pečlivě pěstovanou auru sebejistoty a klidu muže, který je zvyklý udílet příkazy, jež jsou okamžitě plněny.“Na scénu a do Woodwardova života tak vstoupil náměstek ředitele FBI Mark Felt, s budoucí hvězdou americké žurnalistiky se během čekání v předpokoji spřátelil, stal se jeho mentorem a rádcem, pomohl mu několika cennými zákulisními tipy s rozjezdem jeho novinářské kariéry a pak se během aféry Watergate proměnil v tajemný zdroj informací o zločinném fungování Nixonovy administrativy.

Trvalo ještě více než třicet let, než se svět dozvěděl, kdo se skrývá za přezdívkou Deep Throat (neboli „Hluboké hrdlo“), kterou neznámému „práskači“zlomyslně přisoudili redakční kolegové dvou elévů, Boba Woodwarda a Carla Bernsteina, inspirováni názvem tehdy oblíbeného pornografického filmu.

Proč přesně byl muž z FBI ochoten Woodwarda postupně navádět od vloupačky do hotelového komplexu Watergate až k abdikaci prezidenta Nixona, nevíme dodnes, jeho motivem byl snad úmysl bránit ctihodnou instituci před zkorumpovanou administrativou, snad zhrzené ambice, když jej v cestě na post ředitele přeskočil prezidentův spojenec. Už tehdy, během divokých měsíců na počátku sedmdesátých let, se ale v základech zrodil styl, který z Woodwarda postupně vytvořil neoficiální instituci americké politické scény. Felt naučil reportéra ctít naprostou anonymitu svých zdrojů a předvedl mu techniky používané v praxi tajných služeb. Woodward (ani Bernstein) už nikdy v kariéře nezopakovali nic, co by se dalo přirovnat k odhalení zločinných praktik Nixonovy vlády. Když ale pozorujete, s jakým hladem dnes Američané hltají aktuální Woodwardovu knihu, aby se ujistili, že Trumpova administrativa funguje skutečně tak, jak se čím dál častěji říká, je jasné, že našel jinou užitečnou stránku reportérské práce.

Moucha na zdi

Bob Woodward má na kontě dvacet investigativních knih. Po sérii věnované Nixonovi začal popisovat chod institucí jako CIA nebo FBI, pokusil se napsat profil oblíbeného komika, jehož život předčasně ukončil heroin, vrhl se na portrét tehdejšího amerického bankéře číslo jedna Alana Greenspana. Ne všechno se mu povedlo, zvláště výlet moralizujícího reportéra do světa showbyznysu sklidil rozporuplné reakce, prodej byl ale i díky filmové proslulosti autora vždy zaručen.

Od éry Billa Clintona se nicméně spolustrůjce Nixonova pádu soustřeďuje na prostředí, v němž se vyzná nejlépe – na Washington a zákulisí Bílého domu. Zabývá se vlastně systematicky něčím, co by bylo možné popsat jako záznam vládnutí v mocenském centru nejdůležitější demokratické země světa. V případě Watergate šlo o odhalení zločineckých praktik, celý příběh ostatně začal jako lokální zpráva o zadržení pětice falešných instalatérů při zdánlivě banálním vloupání do washingtonského sídla Demokratické strany a Woodward s Bernsteinem se k němu dostali proto, že

Jak ale tohle všechno může woodward vědět?

pracovali v místní washingtonské sekci celostátního deníku. Pátrání po nezákonnostech, úkladech či zločinných spiknutích už dnes ale slavný reportér nedělá. V sérii knih mapujících jednotlivé prezidenty – třeba o Bushovi napsal čtyři – se pasoval do role jakéhosi investigativního kronikáře, který se snaží zmapovat proces, jakým se ve Washingtonu dospívá k rozhodnutím s celoplanetárním dosahem. Když píše Woodward třeba o válce v Iráku, nepopisuje vojáky, bitvy ani manévry. Drtivá většina jeho scén se odehrává v místnostech v centru amerického hlavního města, na schůzkách významných politiků a nejvyšších státních úředníků, kteří se různě utkávají, pletichaří nebo řeší problém. Výsledkem mnoha set stran textu je pak konstatování, že následovala invaze.

Někdy je to výsostná nuda a někdy vůbec ne. Woodward ve svých nejlepších chvílích provádí čtenáře světem nejvyšší moci téměř jako románem. Knihy jsou většinou sérií vybraných scén. Většinou víte, kde jste, kdo je v místnosti, kdy se to všechno odehrává. Některé popisy jsou až podezřele přesné, stejně detailní jako třeba náčrt prvního setkání novináře s Markem Feltem.

Čtenář je „u toho“: v místě, kam by se nikdy nedostal, pozoruje aktéry nejvyšší světové politiky, kteří se chovají tak, jako by je nikdo nepovolaný nemohl pozorovat. V poslední „trumpovské“reportáži létají sprostá slova pronášená spolupracovníky na adresu prezidenta, hlavní ekonomický poradce chladnokrevně krade z prezidentova stolu dokument, jehož podpisem by podle něj mohl prezident ohrozit Spojené státy a vlastně celý svět. Čtenář si připadá jako pověstná moucha na zdi, která všechno vidí a slyší, v moderní podobě možná dron nahlížející do oken Bílého domu. Jistý neklid se ho zmocní v okamžiku, kdy si položí otázku, jak tohle všechno vlastně může Woodward vědět.

V kuchyni

Takovou otázku si Woodwardovi čtenáři kladou samozřejmě od počátku. Možná nejslavnější světový reportér totiž používá metodu, která není úplně nenapadnutelná, v novinářském žargonu se jí říká deep background. Vše spočívá v tom, že se dokážete sejít a přesvědčit k dlouhým rozhovorům lidi, kteří v místnosti skutečně byli. Rozhovory si s jejich vědomím nahráváte nebo si o nich v jejich průběhu alespoň děláte podrobné písemné záznamy. Dohoda je otevřená: vše, co bude řečeno, může novinář použít ve své reportáži. Nikdo z lidí, kteří s ním mluví, ale nebude jako zdroj odhalen, pokud si to ovšem sám nepřeje. Jednou, za desítky let, bude možné záznamy třeba zveřejnit a novinářův archiv se promění ve studnici vzájemně se křížících výpovědí. Teď si ale musíme vystačit s výtahem, který nám Woodward nabízí.

Pro čtenáře má věc zjevný háček: čte sice dialog, řekněme, dvou prezidentských poradců, nemá ale nejmenší tušení, kdo ho Woodwardovi popsal. Jeden z účastníků? Někdo třetí? Jak může novinář vědět, jestli to tak opravdu bylo? Jak pozná, jestli si jeden z úředníků nepřihřívá vlastní polívčičku na úkor druhého?

Odpověď zní, že to tak úplně nepozná. Woodward tvrdí, že vše několikanásobně ověřuje. Na popsané situace se vyptává dalších zdrojů, snaží se ze zpovídaných aktérů vymámit nejrůznější písemné záznamy, deníky, dokumenty, prochází účetnictví, oficiální diáře a vůbec vše, co se dá. Rozhovorů absolvuje mnoho, v případě poslední knihy Fear prý hovořil se dvěma stovkami lidí z Trumpova okolí, zhruba polovina byla skutečně klíčová a mluvil s nimi opakovaně – v jednom případě prý devětkrát. Samotný přepis rozhovoru může zabrat stovky stran textu. Woodward přiznává, že žije v jakémsi novinářském luxusu, který si standardní, „bezejmenní“kolegové z deníků nemohou dovolit. „Nikdo z mých kolegů v The New York Times či The Washington Post, i když podle mého názoru odvádějí excelentní práci, si z časových důvodů nemůže dovolit devátou schůzku s tímtéž zdrojem, a teprve potom jít do tisku,“vyprávěl minulý týden v jednom ze série televizních rozhovorů. Jinými slovy, Woodward tvrdí, že se snaží, vše ale stojí na tom, zda mu čtenář důvěřuje. Žádná „nezávislá“možnost ověřit fakticitu nabízených scén neexistuje; jen reportér (a jeho věrná letitá asistentka) ví, odkud která informace pochází a jak moc se ji podařilo ověřit.

Tady možná stojí ještě za zmínku otázka, proč by vůbec se známým novinářem, o jehož nemilosrdném zkoumání hlubin americké politické scény každý ví, někdo ze zúčastněných chtěl mluvit. Woodward pracuje s emocemi a ověřenými praktikami agentů tajných služeb. Se svými „lidmi“se setkává především v soukromí, nejčastěji v jejich vlastní kuchyni či obýváku. Tam se prý lidé cítí v bezpečí. Spouštěcím mechanismem je často ješitnost. „Musíte prostě dávat lidem najevo, že je berete stejně vážně, jako se berou oni sami. A ve Washingtonu není zase tak úplně těžké najít lidi, kteří se berou vážně,“vyprávěl například nedávno zjevně pobavený reportér v jednom z rozhovorů.

Z opačné strany to může vypadat trochu jinak. Bývalý poradce prezidenta Billa Clintona a dnes stálice washingtonské televizní komentátorské scény George Stephanopoulos, který se v devadesátých letech stal sám předmětem reportérova zájmu, tvrdí, že Woodward na schůzkách vlastně trochu blufuje. Na začátku na vás prý vypálí, co všechno už ví i bez vás – a vy si můžete být jisti, že to pro vás, váš úřad a vaše nadřízené nevyznívá dvakrát příznivě. „Stojíte před dilematem, jaké zažívá vězeň,“popisuje Woodwardovu metodu Stephanopoulos. „Budete spolupracovat a vysvětlovat v naději, že z popisu nakonec sám vyjdete lépe? Nebo na hru nepřistoupíte? Kdyby nemluvil nikdo, žádná kniha nebude. Jenže on vždycky někdo mluví.“

Dodejme, že právě snaha vylepšit si vlastní obraz je ve Washingtonu považována za klíčový důvod spolupráce se slavným reportérem. Některé skeptické komentáře přitom naznačují, že možnost vylepšit si vlastní image v knize všeobecně dopředu považované za bestseller je vlastně nevyřčenou nabídkou, kterou Woodward svým „obětem“činí. I v případě poslední knihy si komentátoři například všímají, jak hezky z ní vychází jistý Rob Porter, muž, který ve skutečnosti musel Trumpovu administrativu opustit kvůli prokázanému domácímu násilí. Woodwardovi ovšem vychází jako důvěryhodný úředník. Asi musel hodně mluvit, naznačují kritici. Woodward taková obvinění nekomentuje. A protože nikdy nepotvrdí, že dotyčný XY byl skutečně jedním z jeho zdrojů, prostě nevíte.

Proces

Podobně jako citovaný poradce Stephanopoulos zřejmě kalkulují i samotní prezidenti. George W. Bush například vyzkoušel metodu příkladné spolupráce. Otevřel se Woodwardovi, absolvoval s ním několik rozhovorů, oba muži spolu strávili hodiny. Vyplatilo se to? Woodward napsal o Bushovi čtyři knihy. V prvních dvou vychází Bush a jeho vláda velmi pozitivně, vlastně natolik skvěle, že Republikánský národní výbor měl odkazy na Woodwardovy sympatizující portréty vyvěšené na svých webových stránkách. Woodward, sám bývalý voják, zjevně inklinuje k jestřábímu vidění světa a Bushova rázná odpověď na teroristické útoky se mu podle všeho zamlouvala. Původně dokonce otevřeně věřil tvrzení, že vláda má důkazy o tom, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení. Později se omlouval s tím, „že v tomto případě mi to opravdu uniklo. Měl jsem se snažit více, jít do problému hlouběji.“

Jisté je, že s přibývajícími stranami – a Woodward jich o Bushovi vydal více než dva tisíce – pozitivní hodnocení mizí. Pokud Woodward, jak mu vyčítají někteří kritici, příliš podlehl osobnímu šarmu prezidenta, časem kouzlo zjevně vyprchalo. Poslední dva díly už Bushe příliš nešetří. A Barack Obama, který se do bratříčkování s reportérem nehrnul a strávil s ním podstatně

woodward na schůzkách vlastně trochu blufuje.

méně času než jeho předchůdce, na tom vlastně trochu vydělal – aspoň v tom smyslu, že o něm Woodward napsal knihy jenom dvě, sice kritické třeba k jeho neschopnosti učinit zásadní rozhodnutí v otázce pokračování války v Afghánistánu, ale zároveň relativně nudné a ve srovnání s jinými nijak zvlášť čtené.

Když ale vše shrneme, Woodwardovy knihy jsou považovány za solidní, a proto je lidé také čtou. Detaily a malé skvrny nepřesnosti v nich samozřejmě mohou být, o pravdivé podstatě sdělení se však v Americe příliš nepochybuje. Ostatně Woodward i jeho šéfredaktor z The Washington Post Ben Bradlee navíc vždy trvali na tom, že obraz reality je ve skutečnosti proces, že „pravda se postupně vyjevuje a nakonec se také vyjeví“. Drobnější nedostatky pomůže zpřesnit čas a odstup.

Američané vlastně mají díky systematické práci jednoho novináře již od devadesátých let neobvykle doširoka otevřené dveře do hlubin práce svých vlád. Záznamy jsou považovány za natolik spolehlivé, že část kritiků dokonce Woodwardovy knihy obviňuje ze spoluviny na dnešní deziluzi z politiky. V podstatě každá administrativa totiž vypadá při pohledu do jejích útrob hůře, než jak by si ji občan chtěl představovat.

Těžko říct

Dnes tedy Američané houfně čtou Woodwarda znovu. O Trumpovi a jeho vládě si již mohli přečíst díla jiných autorů, znají hádky a zmatky uvnitř vlády, v uplynulých dnech se díky knize jeho údajné bývalé milenky, pornohvězdy Stormy Daniels, dozvěděli i o neobvyklé podobě jeho intimních partií. Woodward je ale jenom jeden, jeho obraz je považován za seriózní a metodický pokus načrtnout skutečnou podobu dnešního vládnutí a opírá se o desítky let zkušeností a neposkvrněného renomé autora. Woodward tvrdí, že administrativa je ve stavu „nervového zhroucení“– čímž má na mysli situaci, kdy se jednotlivé části těla vymkly kontrole mozku. Podle legendárního autora by měl i přesvědčený stoupenec Donalda Trumpa během četby knihy pocítit neklid při pohledu na chaos, nevědomost a neschopnost, které dnešní rozhodování za zdmi Bílého domu provází. V tomto bodě ovšem síla dvou let pečlivé práce končí a dál je vše v rukou čtenáře, potenciálního voliče. Může kniha přispět k Trumpově pádu nebo prohře v příštích volbách? ptají se v těchto dnech opakovaně američtí moderátoři a Woodward je jako vždy opatrný. „Jestli mě reportérská práce něco naučila, pak je to poznání, že není možné přinášet zprávu o budoucnosti,“odpovídá. „Takže nevím.“

Muž, který vás vpustí až dovnitř. (bob woodward)

Pravda se postupně vyjevuje. (donald trump letos v lednu)

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.