ateLIéR sesteR váLovýcH v kLadně

V kladně se pokoušejí zachránit dům s pozůstalostí legendárních malířek sester Válových

Respekt - - Obsah - JAN H. VITVAR / FOTO MATĚJ STRÁNSKÝ

Skleničky na vodu tu nejsou, holky vodu nepily,“vítá důchodkyně Marie Vydrová s úsměvem novinářskou návštěvu. Procházíme rodinným domem v kladenské ulici Bendlova, kde momentálně bydlí. Ale který je zároveň plný památek na dvě sestry, které tu žily před ní. V roce 1938 se sem nastěhovaly tehdy šestnáctiletá dvojčata Květa a Jitka Válovy. Nerozlučné malířské duo, které se v českém umění stalo legendou už za svého života. Obě dámy dávno nežijí, památky po nich ale v domě najdeme dodnes.

Slunce proudí do kuchyně v přízemí francouzským oknem, které si tu nechaly postavit kvůli fence vlčáka, aby mohla z místnosti rovnou vycházet na zahradu. Koupelnu zdobí dvě mozaiky s motivem orchidejí, na kterých si v roce 1977 zkoušely zakázku pro halu ve Výzkumném ústavu automatizačních prostředků v pražské Michli. A hlavně tu vedou z kuchyně dveře do ateliéru Jitky Válové, ve kterém jsou štětce před malířským stojanem odložené tak, jak je tady před svou smrtí výtvarnice zanechala.

Paní Vydrová byla rodinnou přítelkyní dvojčat, zejména s Jitkou prožila řadu veselých let, kdy se sem za ní stahovaly spřízněné duše, aby se nad lahvemi vína probíraly novými pastely rozloženými po zemi. A kdy se paní Vydrová stala jakousi prodlouženou rukou stárnoucí umělkyně. Dnes už jsou tahle díla dávno ve státních a soukromých sbírkách, z domu zmizely i obrazy, které Jitka s Květou ochraňovaly na půdě. Ono „zvláštní beatnictví zdejšího původu“, jak životní styl umělkyň pojmenovala v roce 2000 při příležitosti jejich retrospektivy v Národní galerii teoretička Eva Petrová, je tu však stále cítit. Z dochovaného ateliéru i kreseb, litografií, fotek, pozvánek, poznámek a korespondence, které tu po „Válovkách“– jak se dvojčatům říká i v seriózních kunsthistorických kruzích – zůstaly v podobě nezpracované pozůstalosti.

Domek i s uměleckým dědictvím zdědila Marie Vydrová, která se o Jitku Válovou na konci života starala. Právě ona se jako první pustila do „kostlivců ve skříni“v podobě stovek neroztříděných kreseb a poznámek na útržcích papírů uchovaných v archivu obou sester. Co chtěla původně výtvarnice vyhodit, to paní Vydrová – přezdívaná všemi Majka – duchaplně rozdělovala do šuplíků podle témat a data vzniku. „Pořád je tady jejich duch. Jitčino přání bylo to udržet, nezbavit se toho. Mně by se líbilo, kdyby sem občas zavítali nějací mladší umělci, kterým to jejich umění něco říká. Aby si otevřeli flašku vína a taky něco udělali,“říká paní Vydrová, která se momentálně snaží, aby dům Jitky a Květy Válových znovu ožil. Příběh těchto dvou umělkyň je v kostce dějepisem místního umění druhé poloviny 20. století. Válku kladenské rodačky strávily v totálním nasazení v nedaleké továrně Poldi. Těžké pracovní prostředí plné řvoucích fréz, hoblovaček a soustruhů předznamenalo jejich tvorbu: zatímco Květu v provozu zaujala hmota zpracovávaného železa, Jitku fascinoval pohyb lopotících se dělníků a dělnic. Tady vznikaly jejich první kresby, s nimiž se po válce úspěšně přihlásily na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Prošly školením u Emila Filly, v roce 1954 se staly členkami skupiny Trasa, kam patřili třeba Olbram Zoubek, Vladimír Preclík či Eva Kmentová.

Obě malovaly „dělnickou třídu“, nikoli ale, jak se malovat měla. Místo heroických výjevů se na plátnech objevovaly zmožené postavy atakované existenciálními úzkostmi. Květa neohrabané figury malovala s neodolatelnou dávkou příslovečné ironie, Jitka protáhlá těla toužící po něčem, co mít nemohou, pojímala skeptičtěji. Nikdo je nechtěl vystavovat, nikdo je nechtěl kupovat. Nikdy se nevdaly ani s nikým jiným nežily. Obě se upínaly jen samy k sobě, malování a k bujarým večírkům, do nichž se pravidelně nořil celý jejich dům.

Párkrát vystavovaly v uvolněnějších šedesátých letech, během normalizace se za svéráznými umělkyněmi pro veřejnost zase na dvacet let zavřela voda. Naprosto odporovaly požadavku na výtvarné umění, ve kterém se bude odrážet šťastný svět budování socialistických zítřků. Scéna o nich ale dobře věděla. Za sestrami do Kladna pravidelně vyjížděli teoretici Jiří a Jana Ševčíkovi nebo zmíněná Eva Petrová, před kterými se otevíral svět nespoutaného umění, jenž pouze čekal na svou příležitost.

Ta přišla po revoluci. Díla sester začali kupovat galerie, nadšení sběratelé i spekulanti. Ti poslední využívali hlavní slabosti obou umělkyň: umění nebraly jako něco, co by se dalo kapitalizovat. Od svých obrazů měly odstup, přišlo jim divné, že by je od nich měl někdo kupovat, natož za vysoké částky. Často od nich proto odcházely za lahev vína nebo za pakatel, aby se ovšem záhy objevily na trhu za ceny, za které by se dal pořídit vinohrad. V ještě zesílenější podobě tento výprodej (doprovázený bohužel i „půjčováním“obrazů, které už se majitelkám nikdy nevrátily) pokračoval po Květině smrti v roce 1998 a následující společné retrospektivě v Národní galerii, jež se projevila na rostoucí tržní hodnotě maleb.

„Své poslední věci dělala tady před oknem na zahradu,“vzpomíná před dveřmi do Jitčina ateliéru paní Vydrová. Dnes v domě zůstala jen dvě plátna: Květin poslední nedokončený autoportrét a Jitčina rovněž nedokončená abstraktní kompozice. Jitka svou sestru následovala o třináct let později – zemřela v roce 2011. V domě každopádně zůstala spousta materiálu, který čeká na zpracování. O jeho obsahu víc nejvíc Dagmar Šubrtová – kladenská sochařka a někdejší kurátorka nedaleké Galerie Důl Mayrau ve Vinařicích. K Jitce Válové pravidelně docházela posled-

ních několik let. Dlouhé hodiny si vyprávěly a společně v archivu hledaly kresby zastrčené mezi knihami, katalogy a nedůležitými papíry, některé se dochovaly až z časů prvních pokusů v Poldovce. Rok před Jitčinou smrtí z nich Šubrtová sestavila knihu Velký svět v malých linkách, kterou doprovodila výstavou Jitčiných závěrečných kreseb vytvářených technikou lití barvy z výšky na papír. „Za normálních okolností by se s tím už kupčilo,“chválí Šubrtová skutečnost, že se paní Vydrová rozhodla dědictví po sestrách Válových nerozprodat. Jejím snem je z domu a jeho obsahu vytvořit muzeum, kde by se mohla veřejnost k sestrám Válovým vracet v prostředí dochovaném téměř v intaktním, tedy nedotčeném stavu. Prvním krokem je zpracování archivu. Do něj se Vydrová letos pustila s vítanou pomocí: Dagmar Šubrtová na tuto práci dostala grant od nadace Agosto Foundation, jež se snaží podporovat projekty spadající do kolonky „kulturní obroda“. Se Šubrtovou stejnou podporu získal i výtvarník Janek Rous.

Teď oba postávají na místě, kde před necelou dekádou vznikaly poslední Jitčiny kresby. „Nejdřív jsme se snažili oslovit s pomocí Kladno, to ale vůbec nereagovalo,“popisuje tradiční problém se zapojováním obyvatel menších měst do „jejich“kultury rodilý Pražák Rous. Letos v březnu nicméně na dům magistrát nechal aspoň umístit pamětní desku, která uvádí, že zde žily „výjimečné a osobité malířky“, „významné osobnosti nejen českého výtvarného umění“. A další události by měly následovat.

Koncem roku je do Kladna naplánována debata, během které by trio Vydrová – Šubrtová – Rous odborníky i místní lidi seznámilo s tím, co by mohlo zpřístupněním domu „Válovek“město získat. Tehdy by také měla být veřejnost seznámena s objevy ukrytými v archivu. V ideálním případě by se časem z domu stalo muzeum s komorní expozicí o životě jeho obyvatelek. A chlívky na zahradě, kde kdysi po vernisáži spával unavený sochař Preclík a na nichž dodnes visí reliéf se vztahujícíma se rukama od jeho kolegyně Kmentové, by se proměnily v galerii.

Trio nadšenců jedná o spolupráci i se státními institucemi. Středočeská GASK chystá na rok 2022 výstavu ke stému výročí narození sester Válových a ve hře je i Národní galerie. Její kurá- torka Anna Pravdová do archivu v domě mohla nahlédnout už za života Jitky Válové. Tehdy z něj pro Národní galerii vybrala na šedesát prací, které dnes patří do zlatého fondu její instituce. Bude na Marii Vydrové a přísných očích členů akviziční komise, jestli se do ní z Kladna jednou dostanou i další artefakty.

V kavárně naproti Valdštejnské jízdárně, pro kterou aktuálně jako spoluautorka připravila retrospektivu Františka Kupky, Anna Pravdová vysvětluje, že detailní ponoření do rozsáhlého archivu zabere kurátorovi minimálně tři roky. Všechen materiál musí zaevidovat a vybrat z něj to, o čem by se měli odborníci a veřejnost dozvědět. Náklady na zpracování materiálů a uložení do depozitáře jsou vysoké, kurátorů orientovaných na druhou půli 20. století je málo. Jako celek proto galerie pozůstalosti zpracovává obvykle ve chvíli, kdy na to sežene grant a kdy je naplánovaná umělcova souhrnná výstava. Jako když Pravdová probádala celou pozůstalost výtvarníka Jana Křížka, ze které její instituce získala zhruba dvě stě artefaktů. Na tom, aby je mohla Národní galerie před pěti lety představit na velké retrospektivě, pracovala Pravdová půl dekády.

Pokud se galerii nepodaří umělce přesvědčit o převzetí jeho díla už za jeho života, vyjednávání s potomky není vždy snadné. To platí i pro soukromé galeristy, pro něž představuje obchod s českým uměním druhé poloviny 20. století hlavní zdroj příjmu. Kde se jednou ocitnou archivy dnes žijících legend Karla Malicha, Stanislava Kolíbala či Milana Grygara, bude spíš v rukou jejich galeristů než kurátorů nezávislých institucí.

Sestry Válovy tento osud nepotkal. Volnomyšlenkářský životní styl je přivedl k bohatství duchovnímu, nikoli finančnímu. O to lepší zprávou je, že přes veškeré rozptýlení jejich díla na ně v Kladně stále zůstala řada unikátních památek. Co se s nimi bude dál dít, zatím není jisté. Postoj jejich současné majitelky Marie Vydrové však vybízí k optimismu. „Samozřejmě že bych to mohla prodat. Ale mně je stejně jako holkám úplně jedno, jestli si dám k večeři biftek nebo kousek chleba. Ony pro komerci nebyly a nejsem pro ni ani já,“uzavírá Marie Vydrová, která v kladenském domě obývá malý pokojík, aby pietně udržela v nedotčené podobě ostatní místnosti tak, jak je zažily sestry Válovy.

(snímky z archivu a ateliéru Jitky válové)

kostlivci ve skříni.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.