cesty goetHova Pomníku v kaRLovýcH vaRecH

Příběh kamene, který je metaforou českých dějin 20. století

Respekt - - Obsah - sILvIe LaudeR / Foto mILan JaRoŠ

Slunečný zářijový den se právě přehoupl do své druhé poloviny a tichá stezka ve stínu vzrostlých javorů na okraji Karlových Varů se zdá být ideálním místem pro výlet na sklonku babího léta. „Tady máme svého skutečného šéfa,“pronese štíhlý třicátník s úsměvem německy a mávne rukou směrem k rozměrné mramorové bustě. Třicítka mužů a žen shromážděných před ním v půlkruhu se srdečně směje a o chvíli později se přesouvá na vyvýšeninu pod stromy, aby se s nadživotně velkou hlavou svého „skutečného šéfa“– Johanna Wolfganga von Goetha – vyfotila. Tenhle šéf už je sice celých 186 let mrtvý, německý Goethe-Institut však stále nese jeho jméno a pečuje mimo další aktivity také o odkaz tohoto spisovatele, považovaného za jednoho z největších německých autorů vůbec. České a německé zaměstnance tuzemské pobočky institutu, jemuž se o PR a kontakt s tiskem stará zmiňovaný třicátník Tomáš Moravec, ovšem do západočeského lázeňského města minulý týden přivedl kus mramoru, který stojí na stezce o pár metrů dál.

Je z prvotřídního carrarského mramoru, z něhož s oblibou sochal třeba Michelangelo, a váží úctyhodných šest tun, ale jinak to není zrovna výstavní kousek. Kámen je otlučený a špinavý, na pár místech jsou patrné stopy po lžíci bagru, na přední straně chybí reliéfní deska, která – jak víme ze starých kreseb – kdysi zobrazovala básníka a jeho múzu s číší vína. Písmena jména Goethe se kdosi pokoušel zcela odstranit, takže jsou jen obtížně čitelná. Jde o podstavec, na němž od konce 19. století stávala zmíněná Goethova busta, než ji místní při poválečné denacifikaci odklidili pryč. Nyní se po více než sedmdesáti letech vrací do karlovarských ulic. A vrací se záměrně bez lesku a oprav.

Jednak proto, že město nemá restauraci pomníku na seznamu priorit ani akutních investic, ale také proto, že lidé, kteří hráli v příběhu ztraceného a zase nalezeného monumentu hlavní roli, si to ani nepřejí. „Mně by se naopak líbilo, kdyby zůstal v tomto stavu, ukazuje to historii i s jejími šrámy,“říká

Berthold Franke, ředitel české pobočky Goethe-Institutu, která před časem oslavila čtvrt století působení v Česku, když o dvě hodiny později sestupujeme lesem od známé karlovarské rozhledny Diana. „Tyto dva pomníky vyprávějí velmi zajímavý příběh nejen o česko-německých vztazích, ale o celé české historii 20. století. A když sokl zůstane prázdný, každý si tam může představit něco jiného.“„Mně se to taky takto líbí,“souhlasí náměstek karlovarského primátora Jiří Klsák, který s Goethe-Institutem spolupracoval. „Chápu to jako dokument změn v pohledu na česko-německé vztahy. Proto by se mi líbilo, kdyby se ten pomník dál proměňoval v čase.“Jedna „konečná podoba“by podle přítomných neměla platit ani pro výklad spletité společné historie. Sobě ztracen hynu Německý literární velikán Karlovy Vary miloval. Byl zde během svého života třináctkrát, kdosi spočítal, že ve městě celkem strávil bezmála tři roky. V řadě jeho návštěv hrály významnou roli ženy. A zejména ta poslední: fakt, že se tehdy čtyřiasedmdesátiletý Goethe neúspěšně dvořil devatenáctileté Ulrice von Levetzow, vstoupil do literárních dějin. Také proto, že po jejím odmítnutí už se do západních Čech nikdy nevrátil a smutek přetavil do Mariánskolázeňských elegií, kde si hořce stěžuje, že „býval bohů miláčkem“, ale nyní už „mně ztracen svět, já sobě ztracen hynu“.

Goetha do Varů nicméně táhla také jeho badatelská vášeň, obdiv k zdejší přírodě (láskou k západním Čechám zahořelo více německých spisovatelů) či touha po vybrané společnosti. Město dokázalo uspokojit rozličné složky jeho osobnosti. Jako amatérský geolog se kupříkladu zapojil do zkoumání malé čtvrtohorní sopky Komorní hůrky na Chebsku nebo sbíral zvláštní neobvyklé horniny (část jeho sbírky je stále k vidění v karlovarském muzeu). „V době, kdy sem Goethe jezdil, lázně nabyly na důležitosti a postupně se staly centrem evropského společenského života,“říká náměstek karlovarského primátora, profesí archeolog Jiří Klsák. „Goethe měl možnost se zde setkávat s lidmi intelektuálně na výši, se šlechtou. A byly mezi nimi samozřejmě i krásné ženy.“

Lásku k západočeským lázním spisovatel rád zmiňoval, známý je jeho výrok, že by rád žil jen na třech místech na světě a vedle Říma a německého Výmaru do této trojice zařadil Karlovy Vary. Zejména za toto skvělé celoevropské PR cítili karlovarští radní vůči svému proslulému hostu závazek, který se rozhodli na počátku osmdesátých let 19. století, tedy půl sto-

„normální goethův pomník by mě tolik nezajímal.“

letí po jeho smrti, splatit mramorovou bustou, již v roce 1883 vztyčili na prestižním místě před hotelem Pupp. Nebýt turbulentního 20. století, zřejmě by dodnes stála nepovšimnuta v karlovarských ulicích. Nepovšimnuta také proto, že se nijak zvlášť nápaditým zpracováním neliší od běžných „uctivých“pomníků velikánům.

Jenže němečtí velikáni to neměli po druhé světové válce úplně jednoduché. Mramorový Goethe sice konflikt přežil bez úhony a konec války ve městě proběhl v klidu (jediným zádrhelem se ukázala být nechuť německého starosty symbolicky předat klíče od města Čechům, lázně tedy „převzala“dvojice amerických důstojníků, kteří za tímto účelem přijeli z kopců za městem, kde čekali na příchod Rudé armády). Následně ale byla socha zabedněna a rok po válce o jejím odstranění z karlovarských ulic rozhodl v rámci pečlivé „denacifikace kultury“orgán jménem Místní osvětová rada, jemuž předsedal místní sochař Ladislav Kozák. Šlo o jednu z mnoha institucí ustavených půl roku po válce prezidentem Benešem, aby vykonávaly „soustavnou kulturní a státně-politickou výchovu lidu“.

Ve zprávě z ledna 1946 sice tato rada uznává Goethovu genialitu, světovou slávu i význam v dějinách Karlových Varů, zároveň ale byl prý „typickým představitelem němectví“, přičemž zejména vynikal „úctou, až servilností vůči aristokracii a panovnickým rodům“. „Ačkoli byl velikánem literatury, jako člověk byl malý,“píše se v posudku. Podle náměstka Klsáka tuto servilitu pováleční denacifikátoři dokládali historkou, podle níž šel jednou Goethe s hudebním skladatelem Ludwigem van Beethovenem, a když potkali jakési šlechtice, tak podle legendy vzpurný hudebník neuhnul a odmítl se uklonit, kdežto šlechtu obdivující Goethe udělal přesně to, co se po něm chtělo. „Jedno z největších kulturních barbarství, které se tu po válce stalo, bylo označit Goetha za šosáka,“říká Klsák.

Autor Fausta se nicméně neocitl v takové nelibosti jako jiné karlovarské sochy, třeba kovová skulptura bezejmenného turisty, kterou na jednu z vyhlídek nad městem umístil během první světové války místní německý turistický klub a již po druhé světové válce ji kdosi rozbil kladivem a zbytky sochy zakopal do země, nebo zcela zničený památník vojákům bojujícím za Rakousko-Uhersko v první světové válce. Busta byla umístěna do místního muzea a mramorový sokl se někam ztratil. Hlavu z muzea vytáhli v roce 1952 – zatímco jména „kulturních čističů“známe, jména částečných rehabilitátorů jsou zapomenuta – a umístili

„Jedno z největších kulturních barbarství bylo označit goetha za šosáka.“

ji na nový sokl do stísněnějšího prostoru na břehu říčky Teplé, na odlehlejší místo na stezce, která tehdy nesla jméno Goethova ruského básnického kolegy Puškina. Tedy básníka, který ve Varech nikdy nebyl.

Génius na bagru

Novou kapitolu pomníku pak před třemi lety začal psát bagrista, který hloubil zem pro připravované parkoviště v karlovarské čtvrti Tuhnice a z hlíny na pozemku obklopeném paneláky na něj vykoukl desítky let ztracený podstavec. Jak se ocitl pod zemí, nevíme, podle jedné teorie jím byl „vyplněn“jeden z kráterů po spojeneckém bombardování. Bagrista mohutný kus mramoru odvezl svému příteli sochaři, který rozpoznal nápis se spisovatelovým jménem a oslovil karlovarskou radnici. Zpráva o zázračně nalezeném podstavci v Praze zaujala ředitele Goethe-Institutu Bertholda Franka, jehož nadchla natolik, že společně s kolegy požádal Karlovy Vary o zapůjčení soklu. „Zaujalo mě, že byl takto náhodou a po tak dlouhé době objeven a vyzvednut ze země,“říká Franke. „Normální Goethův pomník by mě tolik nezajímal.“

Memento komplikovaných česko-německých vztahů bylo po pár měsících postaveno před výstavní pražské sídlo Goethe-Institutu na Masarykově nábřeží. V jednu dobu pomník „dokončil“podobně symbolicky výtvarník Jiří David, který na vrchol podstavce umístil stavební kolečka naplněná vedle Goethových knih také sutí, kousky cihel, nedopalky cigaret, vlasy či částmi počítačů. Institut plánoval, že sokl poskytne dalším umělcům pro jejich nápady, a to nejen ve fyzickém světě, ale i v tom virtuálním. Třeba skrze QR kódy umístěné na pomník by se mohl kdokoli, kdo by šel právě kolem, seznámit s nejrůznějšími výtvarnými nápady.

Smělé plány překazily přísné pražské úřady, které nepovolily umístění pomníku na Masarykově nábřeží. Loni v prosinci se tedy podstavec vrátil zpět domů a minulý týden po více než sedmdesáti letech do karlovarských ulic. A jak už jsme zmínili – zůstává otlučený a plný šrámů. Podobně jako současnost česko-německých vztahů – a to i ve Varech. Ještě nedávno tu byl jasně patrný strach z masivního návratu po válce vyhnaných Němců. Nakonec je ovšem ve spleti národnostních vztahů zastoupili Rusové a vztah k civilizovanějším západním sousedům se proměnil k lepšímu. Nicméně protiněmecké sentimenty přetrvávají. Velkou kritiku třeba vyvolal před časem krok místního podnikatele, který po přestavbě staré továrny, kde se vyráběla becherovka, na pivovar nové místo pojmenoval Becherplatz. Kritiky rozpálilo, že „to je německy“. Bouře ovšem za chvíli utichla a místu zůstal jeho německý název.

(dům u tří mouřenínů)

Tady bydlel celkem devětkrát.

(zde stávala socha turisty)

Rozbitý a zahrabaný.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.