Lidka s velkým „L“

Čokoláda lidka patřila k nejlepším: vyvážela se do celého světa a vyhrávala zlaté medaile na mezinárodních soutěžích. Před sedmdesáti lety se v Kutné hoře vyrobila poslední tabulka, ale nyní se majitelce muzea kutnohorské čokolády ladě bartošové podařilo

Respekt - - Od Věci - TEXT / FOTO LUCIE RÖMER KAVANOVÁ Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Jste původně divadelní historička, váš manžel je ekonom. Jak vás napadlo otevřít si muzeum čokolády?

Když jsem psala dizertaci, hledala jsem podklady v kutnohorském archivu.Ten se nachází v budově bývalé továrny Lidka – a já zjistila, že v místnosti, v níž jsem sedávala, se dřív vyráběly čokoládové bonbony. To mě nadchlo a přišlo mi líto, že dnes o tak slavné čokoládovně nikdo neví.

Vrátili jsme se v té době z Prahy na Kutnohorsko, byla jsem na mateřské a přemýšlela, co dál. Věděla jsem, že místní sběratelka kuriozit Lenka Choutková má rozsáhlou sbírku předmětů spojených s Lidkou.Tak jsem před třemi lety s velkou podporou Lenky, svého muže a sestry založila muzeum.

Čím byla čokoláda Lidka výjimečná?

Továrna Lidka fungovala od roku 1918 a její výrobky byly výborné hned z několika důvodů – kladli ohromný důraz na kvalitu a čerstvost surovin, dvakrát vyhráli celosvětovou soutěž.

Zakladatel továrny Zdeněk Koukol byl také velmi zdatný obchodník, který se vypracoval z chudých poměrů. Měl třináct sourozenců a jeden z nich vzpomínal, že jejich bratr chodil brzy ráno do pekárny, tam kupoval preclíky a pak je za vyšší cenu prodával po městě. Vypracoval se z nuly hodně vysoko – a po osmačtyřicátém zase hodně hluboko spadl.

To by se dalo říci o řadě předválečných podnikatelů.

Ano, ale Zdeněk Koukol měl i výjimečný vztah k zaměstnancům. Platil jim relativně vysoké mzdy a nabízel kurzy k osobnímu rozvoji. K narozeninám, ke svátkům a na Vánoce dostávali dárky. Zisky z čokoládovny investoval do výroby či je dával na dobročinné účely, téměř nic si nenechával. Odebíral suroviny od místních zemědělců a v létě, když bylo v továrně méně práce, chodili lidé z Lidky pomáhat do okolí na statky. Byl aktivní v Jednotě českobratrské a velká část jeho zaměstnanců byla jejími členy. Díky církvi měl výborné zahraniční kontakty, takže obchodní značka Lidka s typickým počátečním velkým „L“se rozšířila po celém světě a měla přístup k exotickým surovinám – vyráběli přes pěti tisíc druhů cukrovinek. Vyhlášenou specialitou byla například pomerančová kůra obalená v čokoládě.

Proč tak skvěle prosperující továrna zanikla?

Do roku 1948 fungovala Lidka v Kutné Hoře naplno, po znárodnění firmy došlo nejprve k útlumu – v jednu dobu se v budově továrny třeba dělalo zároveň dražé a podvozky na auta. Zdeněk Koukol, který nejprve působil ve své továrně jako národní správce, tušil další vývoj situace a emigroval. V zámoří se mu ale bohužel podnikatelský úspěch nepodařilo znovu nastartovat a zemřel v roce 1953 v chudobě. Po revoluci ochrannou známku získala společnost Nestlé a poté firma z Panenských ostrovů.

Jak se ochrannou známku podařilo získat vám?

Měli jsme zájem dlouho. Kontaktovali jsme majitele přes jeho právní zastoupení, ale neodpověděl. Věděli jsme nicméně, že registrace ochranné známky má omezenou platnost – a doufali jsme, že si ji majitel nestihne prodloužit. To se také stalo, takže jsme v ten samý den zažádali o ochrannou známku Lidka a před nedávnem ji opravdu získali.

Vyrábíte Lidku v původní receptuře?

Značku lze zaregistrovat včetně receptury, nebo bez ní, což je případ Lidky. Nikdo původní receptury přesně nezná, řadu věcí ale víme z archivu či od pamětníků. U některých výrobků se toho snažíme držet, částečně chceme experimentovat. Nicméně u všech čokolád dodržujeme obdobné technologické postupy jako za první republiky, třeba čokoládu mísíme téměř sto hodin.

Co bylo na odchodu z velkoměsta a rozjezdu podnikání nejnáročnější?

S muzeem je spojena i prodejna čokolády. Od začátku dáváme hostům ochutnat cokoli, co chtějí. Jenže první měsíce lidé ochutnávali, říkali, že je to dobré, ale že si za devadesát korun tabulku čokolády nekoupí. A my si nevydělali ani na nájem. Časem se ale tenhle přístup vyplatil, zákazníci se začali vracet. Dnes jsme nezávislí na turistech, tři čtvrtiny zboží prodáme místním a těm, kdo sem jezdí pravidelně na výlety. Teď snad i za námi.

(lada bartošová)

Čokoládu mísit, mísit a mísit. Až sto hodin.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.