Češi a odpor ke svobodě?

Respekt - - Editorial - Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje ERik TAbERy

V souvislosti s připomínáním vzniku republiky se objevují stále častěji hlasy, že Češi vlastně nikdy svobodu nechtěli. Ani v roce 1918, a už vůbec ne v roce 1989. Před devětadvaceti lety prý jen hledali změnu, která jim umožní lepší ekonomický prospěch. A vše, co se dnes děje, se prý děje v důsledku našeho nezájmu.

Pavel Kosatík v rozhovoru pro Respekt přišel s řadou naprosto brilantních postřehů o naší minulosti a současnosti. S jednou pasáží bych ale polemizoval, a to když hovořil o událostech z roku 1989: „Havel tehdy Čechům, unaveným komunismem a zoufalým z toho, jak ubohou budoucnost jim narýsoval Jakeš v Červeném Hrádku, vnutil něco, o čem předtím mnozí neměli tušení a co někteří dodnes nepotřebují. Potom byla plná náměstí a lidé volali ‚svobodu, svobodu‘. Ale ve skutečnosti mysleli při zemi: ‚Už nevěříme, že dosáhneme prosperity s Jakešem, chceme to zkusit s někým jiným.‘“

V roce 1989 velká část společnosti toužila po lepší životní úrovni. Na tom není nic špatného. Ale stejně tak lidé toužili po svobodě, a to v té nejpřirozenější podobě. Nešlo jen o cestování a právo volit, ale například i to, aby jeden zakomplexovaný kádrovák nemohl rozhodovat o vašem životě. Nepochybně má Pavel Kosatík pravdu, že svobodu „někteří dodnes nepotřebují“, ale tím se od západních zemí nelišíme. Stále je tu většina, která svobodu přes všechny těžkosti vítá a hájí.

Náš problém není ve zkratce řečeno malá touha po svobodomyslnosti, ale spíše malá sebedůvěra, že svobodu zvládneme. Nicméně ačkoli stav nejvyšších pater politiky svědčí o rozpadu hodnot, na té nejnižší úrovni naopak dochází k probouzení, které tu možná nebylo ani v devadesátých letech.Tím nemá být řečeno, že vše dobře dopadne, tím má být řečeno jen to, že to ani nemusí dopadnout špatně.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.