Příběh legionáře Josefa Švece na prknech Národního divadla silvie lauder

Příběh muže, který svou smrtí probudil spolubojovníky z letargie

Respekt - - Obsah - SILVIE LAUDER / KRESBA PAVEL REISENAUER www.ResPekt.cz/audIo

Statný muž v bělostné uniformě a v bílé beranici s trikolorou čelí se skloněnou hlavou přívalu sněhu. Vločky, které mu dopadají na ramena, jsou ovšem z plastu a za chvíli se mu k nohám spustí za potlesku diváků opona. Slova, jež před chvílí na Nové scéně pražského Národního divadla pronesl herec Filip Kaňkovský, nevznikla pro divadelní jeviště. Josef Jiří Švec si je zapsal do deníku těsně před tím, než se 25. října 1918 nad ránem zastřelil ve štábním vagoně, který jako plukovník československých legií v Rusku a velitel jejich 1. divize obýval. Je to naléhavé varování, že „zlu se neustupuje“a že nelze být pasivní. Že zkrátka neplatí, že „svoboda nám přiznaná dává nám právo složiti ruce v klín“.

Švecova slova znovu zazněla minulý čtvrtek (přesně sto let po jeho smrti) v premiéře nového nastudování divadelní hry z roku 1928. Režisér Jiří Havelka po desítkách let přitáhl pozornost nejen ke kusu, který o Švecovi deset let po jeho smrti napsal jeho přítel z legií Rudolf Medek, ale i k příběhu aktéra samotného. Nejprve nacistům a posléze komunistům se jej podařilo téměř vymazat z obecného povědomí. Po sto letech lze slova legionářského velitele naplnit zcela aktuálním obsahem.

Povaha citlivá, letora vznětlivá

Jeho život spíše než k tragickému konci směřoval k poklidné dráze maloměstského učitele. Narodil se v roce 1883 do rolnické rodiny ve vesnici Čenkov u Třeště a po gymnáziu a učitelské škole strávil osm let jako kantor na základní (tehdy obecné) škole v Třebíči. Coby učitel tělocviku, zapálený Sokol a rovněž rusofil byl vyslán tři roky před začátkem první světové války do Ruska, kde pomáhal zavádět na školách sokolskou cvičební metodu, již do tamního vzdělávacího systému zařadil car Mikuláš.

Když se ale začteme do deníku, který si Josef Švec vedl od vstupu do České družiny (skupiny zejména českých dobrovolníků, předchůdkyně československých legií) v roce 1914, do jeho dopisů rodičům a dívce či do slov, jimiž ho charakterizovali jeho spolubojovníci, tak dává jeho pozdější dramatický osud dokonalý smysl. Vystupuje z nich vážná povaha se silným smyslem pro čest a povinnost. Do České družiny vstupuje proto, že „nemůže zůstat stranou“, a proto, že by se – jak píše rodičům – „nemohl podívat do očí“jak lidem doma, kterým by prohra ve světové válce přinesla další útisk, tak těm v Rusku, k nimž cítil podobnou náklonnost. Jak o něm napsal další známý legionář Josef Kudela: „Švec byl povaha velmi citlivá, letory vznětlivé. Jeho druhové a vojáci zpravidla vypravují o naprostém klidu, jejž u něj pozorovali při plnění velitelských úkolů, zejména na frontě. Byl to plod dvojí kázně – sokolské a vojenské.“„Z dnešního hlediska se to může jevit přepjaté,“říká Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu. „Ale oni to považovali za normální. Většina legionářů si psala deníky a to, co psal Švec, je srovnatelné s tím, co psali ostatní. Jako voják se dokonale osvědčil, ale podobně kvalitních důstojníků legie měly celou řadu.“

Švece tak od jeho legionářských druhů odlišily zejména okolnosti jeho smrti a to, co následovalo po ní. V říjnu 1918 se po sérii slavných vítězství (od Zborova po Kazaň) se svými vojáky ocitne u města Belebej na Urale v tísnivé situaci. Vlivem komunistického agitátora (a později komunistického poslance) Jana Vodičky se mezi jeho vyčerpanými muži rozšíří rebelská a poraženecká nálada a odmítnou uposlechnout Švecův rozkaz nastoupit na pozice a zastavit nápor bolševiků. „Švec ví, že když ho neposlechnou, tak že je bolševici smetou a všichni zahynou,“říká historik Jakl. „Tak se rozhodl obětovat sebe, aby se vojáci vzpamatovali.“Švec si zapíše: „Nemohu přežít hanby stihnuvší naše vojsko vlivem mnohých nezřízených fanatiků-demagogů, kteří ubili v sobě i v nás všech ubíjejí to nejcennější – čest.“Jeho oběť „zafungovala“a vojáci rozkaz nakonec splnili. Symbolika byla dovršena Švecovým pohřbem, který se v Čeljabinsku konal přesně v den vyhlášení samostatnosti Československa.

U příležitosti desátého výročí Švecovy smrti i založení republiky pak jeho přítel a spolutvůrce legendy o legiích Rudolf Medek sepíše divadelní hru Plukovník Švec, která se stane velkým diváckým hitem i předmětem ostrých polemik první republiky. Příchodem nacistů se však jméno Švec – společně s celými legiemi – přesouvá na černou listinu, kde ho po krátké poválečné přestávce ponechají i komunisté. Výmluvně to ilustruje osud bronzové Švecovy sochy, která stávala nedaleko Hradu: nacisté ji poslali do Německa na roztavení (k němuž nakonec nedošlo), a když se po válce zase vrátila do Prahy, definitivně ji roztavili komunisté. Po revoluci se jméno Švec znovu vynořilo, nicméně se zdá, že až teď v době kulatého výročí vzniku samostatného státu jeho slova rezonují s mimořádnou silou. „O svobodu je třeba bojovat, nestačí ji jen vydobýt, to jsou – volně parafrázováno – dnes výjimečně platná Švecova slova,“říká šéfdramaturgyně Národního divadla Marta Ljubková. „Naši předkové za vznik samostatné republiky opravdu bojovali, nejen slovem, ale hlavně skutkem.“Ljubková připomíná základní otázku, zda jsou Češi něco takového ochotni udělat dnes. „Dokážeme znovu používat slova ,národ‘ a ,vlast‘? Nebo si je necháme ukrást těmi, kdo je chtějí vyčistit a zavěsit na ně svoje vlastní prapory?“

„Byl to plod dvojí kázně – sokolské a vojenské.“

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.