S dánskou filmařkou M. M. Stensgaard Jindřiška Bláhová

Respekt - - Obsah - www.ResPekt.cz/audIo

několik let dávala v dánském filmovém institutu zelenou novým filmům a od letoška má na starosti vývoj seriálů pro veřejnoprávní televizi dR, kde zkouší navázat na nedávnou vlnu mezinárodně úspěšných dánských seriálů. zároveň je nejbližší spolupracovnicí zřejmě nejznámějšího evropského režiséra současnosti larse von triera. s molly malene stensgaard o radosti z provokace, správných tlačítkách a o tom, proč jí dal tolik zabrat nejnovější von trierův film. JIndřIŠka BláHoVá / Foto matěJ stRánský

Co to vlastně znamená být pravou rukou Larse von Triera?

Čtu jeho scénáře a jsem hlavní střihačkou. Ve střižně trávíme spoustu času. Třeba Nymfomanku jsme stříhali osm měsíců. Zároveň mám na starosti projekce nových filmů, během nichž testujeme, jak působí na diváka. On sedí vzadu, mě pošle doprostřed mezi diváky a často je to hodně trapné. Všechno, co je příliš dlouhé, není vtipné nebo nemá zamýšlený efekt, je bolestivá zkušenost. Můžete fyzicky uprostřed diváků cítit, jestli to funguje, či ne.

To zní trochu sadisticky.

Ze začátku jsme promítali filmy starším, zavedeným kolegům, kteří nebyli dost velkorysí, aby na nich viděli nejdřív to pozitivní, a pak teprve začali kritizovat. Podle mě ale zároveň hodně záviděli. V jednu chvíli Larse napadlo, že bych tohle měla mít na starosti já. Pak na mě přešli i diváci.

Vaše spolupráce začala v roce 1994 a myslím, že jsme právě narazily na jeden zásadní důvod, proč trvá dodnes. Fungujete jako nárazník mezi známým egocentrikem a vnějším světem?

Je to pro mě lehčí, protože ten film není můj. Během let jsme si vytvořili systém vzájemné podpory. Vím, jak mu případně pomoci v kreativně těžkých situacích.

Nedocenitelné dogma Nedávno jste prohlásila, že von Trier je přesvědčen o tom, že je nejlepší režisér na světě. Pokud najdete nějakou slabinu ve scénáři „nejlepšího režiséra na světě“, jak mu to vlastně sdělíte? Váš kolega zcela jistě není člověk, který by lehce nesl kritiku.

Je tvrdohlavý. Musíte vědět, jak nezmáčknout špatné tlačítko, protože pak se zasekne. Když jsem začala pracovat v Dánském filmovém institutu, všichni mi říkali, že bych měla hodnotit všechny scénáře tak, jak hodnotím ty Larsovy. Tedy uctivě. Vždycky je dobré začít pozitivně a konstruktivně. Zvýraznit, co funguje, a pak mluvit o tom, jak tomu, co funguje, podřídit i vše ostatní, co třeba funguje méně. Být pozitivní je důležité. Myslím, že panuje obecná představa, že být z něčeho nadšený je tak trochu přihlouplé. Že nejste dostatečný intelektuál. Tohle se snažím popírat. Není důvod někoho nepochválit, pokud se mi něco líbí.

Jakou musí mít člověk povahu, aby mohl pracovat s přebujelým režisérským egem?

Jsou dva důvody, proč si sedneme. Máme stejný smysl pro humor. A naprosto identický názor na to, jak vypadá dobrý herecký výkon. Když sledujeme ve střižně natočený materiál, máme systém, kdy jeden z nás zvedne prst nebo vyznačí místo na filmovém páse, kde nám scéna přijde nejsilnější – a téměř vždy se shodneme. Líbí se mu, jak pracuji s rytmem, s tempem. Máme stejný pohled na to, jak pracovat. Nedohadujeme se o tom, jak co dělat.

Nikdy?

Velmi zřídka. Oba jsme se naučili, že pokud ten druhý něčemu skutečně věří, měli bychom to vyzkoušet. Proto stříháme tak dlouho. Neustále zkoušíme nové nápady a nikdy neřekneme „ne“. To automaticky eliminuje obrovské množství pnutí a dohadování. Nediskutujeme hodiny nad tím, jestli něco udělat, nebo ne. Prostě to uděláme a uvidíme. Očekává, že budu jako střihačka dělat často hodně divné věci.

Co to znamená „dělat hodně divné věci“?

Že se vydám nečekaným směrem. Hledám řešení stranou a nejdu cestou nejmenšího odporu. Nejdůležitější je, že ze všech režisérů, s nimiž jsem pracovala, mi tenhle dává největší svobodu.

Jak taková svoboda vypadá?

Je otevřený nápadům a očekává, že půjdete do hloubky – a všemi směry. To čeká od každého člena svého úzkého týmu: touhu ničit a hledat. Scházíme se tak trochu jako klub, který se snaží vymyslet, jak na další Larsův film. Nesnáší zvyk. Neustále klade spolupracovníkům překážky. Ztěžuje jim práci. Není to ale nabubřelý pozér. Má rád hravost a zároveň pracuje podle pravidel. Je extrémně dogmatický.

Měla jsem za to, že od přísných pravidel pro natáčení upustil na sklonku devadesátých let s koncem hnutí Dogma 95, jímž se skupina dánských filmařů přihlásila ke slibu čistoty a hlásala přísný návrat k jednoduchosti. Je to jinak?

Dělá to pořád, na každém filmu. S jediným rozdílem, že Dogma byla pravidla vytištěná na papíře. To teď nejsou. Ale každý film je má.

Jaká byla pravidla pro poslední film Jack staví dům o sériovém vrahovi?

Nic nepřikrášlovat. Chtěli jsme, aby film vypadal drsně, téměř fyzicky nepříjemně. Pokaždé když jsem navrhla střih, který by to trochu uhladil, zamítl jej. Chtěl zneklidňující pohyby jako skákavý střih, které narušují plynulost obrazu. Chtěl, abych stříhala ledabyle, nevěnovala tomu příliš velkou pozornost.

To vypadá jako práce snů.

I takový zdánlivě flákačský přístup vyžaduje přemýšlení. Jde o to, jak docílit určitého estetického dojmu.

Dogma 95 bylo bezesporu nejvýraznějším filmovým hnutím v Evropě za uplynulé čtvrtstoletí. Stříhala jste dnes legendární von Trierovy Idioty, kteří jej odstartovali. Jak vidíte Dogma z odstupu?

Jako cvičení nejde Dogma vůbec docenit. Prvních pět filmů bylo skutečně důležitých. Udělaly zásadní službu pro dánský film, který byl najednou současný a relevantní i pro život, nejen pro akademiky. Sice trvalo déle, než mělo, ale to už nešlo ovlivnit. Jako impulz dánskému filmu a filmovému prostředí je Dogma zcela nepostradatelné. Bez něj bychom byli někde jinde.

Někteří kritici to vidí méně vzletně: podle nich šlo o marketingový tah, díky němuž se skupinka režisérů zviditelnila něčím, co vlastně není nijak zásadně radikální.

To je nesmysl. Dogma změnilo nejen to, co se v Dánsku točí, ale i naši představu, co můžeme v malé zemi s pěti miliony obyvatel dělat. Že můžeme dělat něco, co může mít

molly malene stensgaaRd (52) narodila se v kodani, kde vystudovala střih na dánské filmové škole. Hned poté začala pracovat s režisérem larsem von trierem (zlatá palma z cannes za Prolomit vlny) na jeho seriálu Království z roku 1994. Vyjma snímků

Antikrist a Prolomit vlny stříhala všechny von trierovy filmy – od Idiotů přes Tanec v temnotách, Melancholii, Nymfomanku až po nejnovější snímek Jack staví dům, který byl uveden v cannes a měl nedávno českou premiéru. od letošního roku vede oddělení vývoje seriálů v dánské veřejnoprávní televizi dR. česko navštívila v rámci vzdělávacího projektu pro filmové dramaturgy a vývoj scénářů Inkubátor organizovaný státním fondem kinematografie. smysl i mimo Dánsko. Vedlejší nezamýšlený efekt byl, že se zvedl počet natočených filmů, protože snímky podle Dogma byly levné. Mezinárodní úspěch zvýšil státní dotaci do filmu na dvojnásobek. Obratem vznikalo více filmů, které země jako Dánsko potřebují, aby se mohly filmově rozvíjet.

Pochopit zlo Od letoška máte na starosti vývoj seriálů ve veřejnoprávní televizi DR, díky níž Dánsko zažilo seriálový boom s mezinárodně úspěšnými projekty jako Zločin, Most nebo Vláda. Vaše spolupráce s von Trierem začala také na seriálu, dnes slavném Království. Jaký mělo toto dílo vliv na vývoj seriálové tvorby v Dánsku?

Království bylo nesmírně populární, masově sledované. Mám na něm ráda, že je progresivní filmařsky, dívá se dopředu, ale zároveň je to zábava, vtipná i strašidelná najednou. Něco s energií, která lidi evidentně bavila. Království změnilo uvažování o tom, jak má vypadat televizní seriál – že nemusí být vážný a prkenně zahraný. Vývoj dánské televize ve skutečnosti vnímám jako vývoj od Království dál.

Probíráte s von Trierem nápady na nové televizní série?

Ne. Probírám s ním leccos jiného, ale tohle ne.

Význam vašeho kolegy pro dánskou kinematografii je neoddiskutovatelný. Je dodnes součástí tamního filmového průmyslu, nebo se už spíš drží stranou jako solitér?

To první. Funguje jako mentor pro řadu filmařů, kteří s ním konzultují projekty. Předává kolegům zkušenosti, jak nakládat s uměním. Neustále připomíná, že člověk nesmí ustrnout. Podporuje lidi kreativně tím, že je drží ve střehu. Podílí se na veškerých debatách o kinematografii a filmovém průmyslu v Dánsku. Je to paradox vzhledem k faktu, že mimo tuto zemi se všeobecně ujala představa, že je to agresivní a divný muž.

A není snad?

Je divný. Ale je to také velkorysý, vtipný a vřelý člověk.

Lars von Trier je považován i za manipulátora, který občas nezvládá své komplikované ego.

Každý režisér je manipulátor.

Ano, každý film je do jisté míry manipulace. V jeho filmech ale jako by bylo někdy přítomné cosi zjevně negativního, toužícího po prosté nadvládě nad publikem.

To si nemyslím. Nechce šokovat pro nic za nic. Šokem chce diváka přimět, aby pochopil, co se mu snaží říct. Provokovat je pro něj naprosto zásadní. Ve filmu i na veřejnosti. Obraz, který kolem sebe vytváří, je záměrně provokativní. Byl by smutný, kdyby jeho filmy nikdo neviděl, a ještě smutnější, kdyby nikdo neodešel ze sálu. Osobně mám ráda, že provokuje, jinak bych s ním tak dlouho nepracovala.

Témata jeho filmů jsou kontroverzní a je fakt, že on sám kontroverzi aktivně přiživuje už od začátku osmdesátých let. Říká se o něm leccos – že nenávidí ženy, že je šovinista a šarlatán. Před pár lety ho během premiéry Melancholie na festivalu v Cannes málem odrovnala kauza „sympatizování s Hitlerem“. která věc, co jste o něm kdy slyšela, je podle vás nejdál pravdě?

Právě to, že je nacista. Řekla bych, že je salonním socialistou. Má velmi přísnou představu o sdílení majetku. Pokud bych měla tipovat jeho politickou inklinaci, pak má nejblíž k sociální demokracii. Toleruje naprosto všechny. Dlouho si myslel, že je Žid. Nařčení, že je nacista, jej skoro zabilo.

Co se vlastně přesně na té neslavné tiskové konferenci z vašeho pohledu stalo? Jak je možné, že se do tématu okouzlení Hitlerem tak zamotal?

Seběhlo se několik věcí naráz a k tomu hodně špatný moderátor, který ho nezastavil a nepožádal o vysvětlení. V Melancho-

lii, stejně jako v řadě jiných Larsových filmů, je přítomný silný názor, že pokud se nedíváme na zlo, které je uvnitř každého člověka, a jednoduše schvalujeme vinu na nějaké skupiny, jako jsou třeba „nacisté“, vyvlékáme se z toho, že každý z nás je zla schopný. Lars věří ve zlo a chce jej pochopit. Pokud chce rozumět Hitlerovi, tak právě v tomhle smyslu. Stejně tak chce rozumět sériovému vrahovi ve filmu Jack staví dům. Neznamená to, že sympatizuje s jejich činy. Největší omyl je, že sympatizuje se zlem. Zkoumá jej, protože si myslí, že je to jeho povinnost jako režiséra. K tomu má ale navíc skoro jakýsi Tourettův syndrom. Když zmáčkne čudlík a vidí, že to vyvolává nějaký efekt, mačká ho znovu a znovu a není schopen přestat. Nevidí a neslyší, že se to ubírá špatným směrem. Neustále je na stopě provokaci a ve svém snažení je nezastavitelný.

Tahle provokace se však tehdy v Cannes vrátila jako bumerang. Ovlivnil „vyhazov“von Triera z festivalu situaci ve štábu, schopnost normálně pracovat na dalším filmu?

Práci to nijak neovlivnilo. Nikdo z blízkých Larsových spolupracovníků si nemyslel ani na moment, že se stal přes noc nacistou nebo že před nimi léta něco skrýval. Byla to ale smutná premiéra, protože se nemluvilo o ničem jiném. Lars se uzavřel do sebe, ale mělo to i pozitivní dopad. Aspoň na chvíli se plně soustředil jen na filmy. Z tohoto dobrovolného mlčení byla šťastná nejvíc jeho producentka, která chvíli nemusela hasit nějaký další požár.

Vůbec netuším Souhlasíte s názorem, že je jedno, co umělec dělá veřejně i v soukromí, co říká a jak se chová? Že jediné, co je důležité, jsou filmy, které točí?

Ano, do té doby, pokud to, co dělá, není zločin. Jinak umění stojí samo o sobě.

Čistě hypoteticky – pokud by se zjistilo, že slavný režisér někoho zneužil, změnilo by to váš názor na jeho filmy?

Ano.

Přestala byste se na ně dívat?

Doufám, že ano. Protože by to byla jen jakási morbidní zvědavost. Rozhodně by takový člověk neměl dostávat žádné další peníze a příležitosti.

Co ale s filmy, které už jste jednou viděla a nemůžete ten zážitek smazat?

Dejte mi nějaký příklad.

Třeba Zamilovaný Shakespeare nebo Pulp Fiction, za nimiž jako producent stojí Harvey Weinstein, aktuálně souzený za sexuální napadení.

Omlouvám se, ale já nepovažuji producenta za součást uměleckého týmu. Takže bych se na ty filmy klidně dívala, protože v tomhle případě producent nehraje roli.

Tak tedy Woody Allen, u něhož je ve hře podezření ze sexuálního obtěžování dítěte.

Jeho filmy miluju. Kdyby se ukázalo, že je kriminálník, pak je nutné z toho vyvodit důsledky, ale bylo by mi to strašně líto. Zatím se ale nic nepotvrdilo. Na druhou stranu chápu silnou reakci Američanů. Zdá se, že jejich mediální prostředí je výrazně infikované sexismem a mají důvod být přísní. Podle mé vlastní zkušenosti je složité někdy vůbec pochopit, co se děje. Něco se zdá být příliš hysterické. Já však nejsem součástí jejich reality, takže mohu jen těžko soudit.

i na Larse von Triera padlo podezření ze sexuálního obtěžování. Obvinila ho islandská zpěvačka björk, s níž natočil Tanec v temnotách. Co si myslíte o tomto případu?

Je to směšné. A není to proto, že bych slepě bránila blízkého kolegu. Znám ho a vím, že byť jen flirtování, natožpak obtěžování není v jeho povaze. Osobně jsem tehdy na natáčení nebyla, ale můj názor je podepřen názory lidí, kteří s ním úzce na place spolupracovali. Hodně z nich bylo šokováno, protože podle nich to byla právě Björk, kdo chtěl sedět každému na klíně. Můžete von Triera obvinit z mnoha věcí, ale ne ze sexismu.

Takže björk si to celé vymyslela? Proč by to dělala?

Vůbec netuším.

Říkáte, že není sexista. Jeho vztah k ženám a zejména k matce je ale evidentně komplikovaný. Zároveň dokáže napsat postavu blbé paničky, která si svým agresivním štěbetáním vysloveně řekne o rozbití hlavy heverem. Nebo v Antikristovi vystavuje svou hrdinku utrpení a ponížení. Překážky tak staví nejen pravidly, ale i svými tématy, která mohou být často nepříjemná právě ženám. Jaký film pro vás bylo nejtěžší dělat?

Jack staví dům.

Proč?

Doteď považuji kapitolu s dívkou, kterou drží v pokoji sériový vrah, za téměř nesnesitelnou. Extrémně obtížnou na „koukání“, velmi blízko k fyzickému pocitu marnosti oběti. Možná je to i proto, že mám dceru. Viděla jsem tu scénu tolikrát a pořád se mi na ni těžko dívá. Přesto jsem ji sestříhala.

Je něco, co byste pro Larse von Triera odmítla stříhat?

Měla bych problém stříhat podobně násilnou scénu pro někoho, jako je Quentin Tarantino, který to všechno bere s nadsázkou. Mám problém s tím, když někdo zastřelí ve filmu padesát lidí a všichni v kině se smějí. Nemám ale problém s věcmi, které vycházejí ze skutečného světa, jakkoli jsou nepříjemné. Dokud není zločinec hrdina a skvělý chlápek, dokážu to pochopit. A to není případ Jacka. Je to psychopat, který propadne peklu a zemře. Moje hranice je idealizování násilí nebo zneužívání. Jack byl blízko. Nakonec to ale pro mě dávalo smysl, protože se takové věci dějí. Role střihače je pomáhat na svět režisérově vizi, ptát se a snažit se pochopit. Doufám, že se nikdy neocitnu v situaci, která by moji hranici překročila.

Co když se to stane na příštím filmu?

Příští film bude, myslím, příjemný. X

RozHoVoR s FIlmařkou molly malene stensgaaRd 44

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.