Češi si připomínají Františka kupku Jan H. Vitvar

Několik akcí najednou přibližuje, jak komplikovanou osobností byl malíř František kupka

Respekt - - Obsah - Jan H. VItVaR

Dvě velké výstavy, tři knihy, několik desítek zápůjček děl svezených z celého světa a spousta nových objevů o životě umělecké legendy. Přestože s Františkem Kupkou (1871–1957) letos není spojené žádné kulaté výročí, malíři se u nás aktuálně dostává pozornosti, jaké se nedočkal za svého života – a dosud ani po něm. Byly to ale právě jeho práce, které před sto lety doprovázely vznik Československa. A v tuzemské kultuře nenajdeme jiného výtvarníka, který svůj život tak rovnoměrně rozdělil mezi péči o vlastní umělecký rozvoj a službu pro stát.

Když si dnes návštěvník aktuální velké retrospektivy v pražské Valdštejnské jízdárně stoupne na galerijní ochoz a podívá se pod sebe, má před sebou záplavu Kupkových obrazů z majetku pořádající Národní galerie, newyorského Guggenheimova muzea či pařížského Centre Pompidou. Rozdělené jsou chronologicky a tematicky do jakýchsi malých hnízd, která obklopují centrální plátno výstavy, k němuž se stáčejí všechny cesty expozice jak k hlavnímu oltáři.

Obraz se jmenuje Amorfa. Dvoubarevná fuga a je všeobecně uctíván proto, že je to vůbec první abstraktní malba na světě, kterou si někdo dovolil veřejně prezentovat. Kupka to udělal v roce 1912 v Paříži. Než si ale za to stačil vysloužit uměleckou nesmrtelnost, vypukla první světová válka. Kupkova schopnost odložit ze dne na den štětec renomovaného autora a na několik let se zcela oddat všední práci pro svůj národ je možnou odpovědí na otázku, proč mu v dějinách světového umění nepatří viditelnější pozice.

Obětovat se rozkvětu

Co předcházelo Amorfě, je dnes poměrně známo. Nejlépe to před šesti lety zmapovala výstava Národní galerie s lakonickým názvem Cesta k Amorfě. Kdo by si chtěl Kupkův radikální obrat od tradiční malby znovu připomenout, má čerstvě k dispozici knihu od jednoho z jeho hlavních vykladačů, kunsthistorika Karla Srpa. V novince Sujet dans l ’objet Srp popisuje, jak bylo i pro samotného Kupku obtížné popsat, co v kompozici zachycující tanec rudé a červené barvy kroužících v piruetě před černobílým pozadím vlastně namaloval. Nechtěl tomu říkat „abstraktní“nebo „nepředmětná“malba, protože „co dělám a co jsem od začátku dělal, byla snaha vytvořit něco z ničeho“.

Než se výtvarná scéna shodla na termínu abstraktní (podle Srpa toto označení Kupka „přijal spíše jako nezbytné zlo“), vstoupil malíř do armády. Rodák z Opočna od konce 19. století žil a pracoval v milované Paříži (také se tam oženil) a s domovinou udržoval víceméně jen korespondenční styk. Přesto byl jedním z tří set Čechů, kteří se v pařížské Invalidovně hned po vyhlášení mobilizace přihlásili do cizinecké legie. Z ní se zformovala rota Nazdar, první útvar bojující pod českým praporem za naši samostatnost.

Tuto málo známou kapitolu Kupkova života nyní podrobně zpracovala historička Eliška Havlová. Nejen pro doprovodnou monografii ke zmíněné retrospektivě, ale i pro výstavu v nedalekém Museu Kampa František Kupka: Legionář a vlastenec. Havlová vypátrala, že Kupka byl okamžitě po narukování v domovině označen za velezrádce a vyškrtnut z České akademie věd a umění. A že ačkoli absolvoval náročný výcvik, jeho třiačtyřicetileté tělo zvyklé na klidnou práci v ateliéru sužovaly tak intenzivní žlučníkové záchvaty a jaterní koliky, že byl rychle z fronty evakuován do týla.

„Nebylo mi popřáno zůstati v řadách bojovníků na frontě. Proto se chápu příležitosti, která se mi skýtá, abych se pilně obětoval rozkvětu, zesílení a vedení České kolonie ve Francii na nejvyšší stupeň dokonalosti,“poznamenal v jednom z dopisů coby předseda jmenovaného úřadu, který zaštiťoval náš odboj ve Francii. Už v kanceláři nakreslil dramatický výjev smrti praporečníka Bezdíčka v zákopech u Arrasu. Je to realisticky precizní práce,

jako by se v tvorbě vrátil o dvacet let zpátky, kdy ještě neměl o abstrakci ponětí. Stejně pracoval následující čtyři válečné roky.

V úzké spolupráci s Masarykem, Benešem a Štefánikem psal a kreslil do odbojového bulletinu. Vytvořil prapor pro 21. československý střelecký pluk, dokumentoval život našich legionářů ve Francii, mezi které znovu bojově vstoupil v září 1918. Tehdy jako poručík narukoval k jednotkám hájícím pozice u Terronu. Nakreslil polního lékaře s rukama po lokty od krve spolubojovníků, kterých jen ve dnech kolem vzniku republiky padlo na dvě stě. Originály těchto Kupkových prací dnes visí na komorní výstavě Generál Pellé a čeští umělci ve Velké válce v dejvické Galerii Villa Pellé.

„Účel těchto obrázků jest především v popisnosti a tato jest pro výtvarníka více než olověná koule.Tedy prosím o shovívavost jak za sebe, tak i za své spolupracovníky,“prosil Kupka krátce po válce české obecenstvo v obavě, že by si snad mohlo myslet, že ilustrováním bojových scén rezignoval na jím objevené nové výtvarné postupy. To už měl hodnost kapitána nové Československé armády, pro kterou vytvořil i návrhy prvních uniforem – a pro stát neprosazenou verzi vlajky s vertikálním bílým a červeným pruhem, mezi něž vtěsnal menší modrý pruh.

Už na podzim 1919 se však vrátil do Paříže. Ona „popisnost“tvorby ve službách republiky průkopníka abstrakce vyčerpávala. Se slovy, že za války pro vlast pracoval jako „národní mezek“, se pokusil vrátit k čistě umělecké kariéře: „V Praze jsem dovlastenčil a dovojákoval, teď již také té české vlasti mám dost. Válka je skončena, konec všech kolektivních bláznovství, ať žijou silné individuality.“

Mezi Paříží a Prahou

Sám takovou individualitou bezesporu byl. Svědčí o tom i jeho meziválečné osudy ve Francii, na které se nyní zaměřila spoluautorka jeho retrospektivy Anna Pravdová. V textu Duševní lékárna v Puteaux se v katalogu vrací do období, které se pro Kupku neukázalo být jako příliš šťastné. Jako výraz díků za odbojovou činnost mu československý stát nabídl profesorské místo na pražské Akademii výtvarných umění. Úřední formality však nástup natolik protahovaly, že to Kupku znechutilo. „Do Prahy se nevracím ne proto, že bych tam nechtěl. Chtěl jsem, a chtěl jsem se věnovati vývinu českého umění. Ale mě tam nechtějí. Ať mi nikdo nevyčítá, že tam nejdu,“vysvětloval z Paříže přátelům do vlasti.

Autor měl vždy ve zvyku pojmenovávat věci pravými jmény a byl si dobře vědom své výjimečnosti. Z toho, co mohl během jednání na konzervativní akademii vidět, vyvodil, že ve vlasti panuje v umění „barbarské prostředí“plné „řemeslníků a plagiátorů“. Kopírování se ostatně bál i ve Francii. Proto v tomto období, které pro něj mohlo být do budoucna klíčové, nerad ukazoval své abstraktní experimenty. Zatímco ti odvážnější (a mladší) se pouštěli do bojů o směřování moderního umění, Kupka se uzavíral do sebe v ateliéru na okraji Paříže.

Nebyl v něm docela sám. Ještě před odjezdem z Československa totiž prosadil u ministerstva školství a národní osvěty, aby mohl profesorskou misi vykonávat na dálku v Paříži. Jednou týdně tak za ním docházeli výtvarní stipendisté. Josef Šíma, Jan Zrzavý, František Muzika, Milada Marešová, Alén Diviš, ale i skladatel Bohuslav Martinů a filozof Jan Patočka. Vyprávěl jim o francouzském umění, navštěvoval s nimi galerie, vysvětloval jim svou teorii o zachycování vnitřních psychických pochodů na plátno.

„Byl rozpolcen mezi dvěma kulturami, už ne Čech a nikdy úplně Francouz. V této dvojdomosti ale zároveň spočívala jeho jedinečnost. Pohyboval se zcela suverénně mezi dvěma myšlenkovými světy, které se ve své roli profesora českých stipendistů snažil propojit,“shrnuje jeho pedagogickou éru historička Pravdová. Znovu do Prahy psal, jak ho unavuje taktika mladých českých autorů „jen přijímati, nabývati a odnášeti si“. Přesto je učil celých dvacet let až do března 1939, kdy nuceně odešel do důchodu.

Alespoň posmrtně

Kupku se československé ministerstvo snažilo z Paříže stáhnout do Prahy už krátce po podpisu mnichovské dohody. Malíř však nereagoval a po okupaci se místo do protektorátu uchýlil na francouzský venkov. Po dvacetileté odmlce, kdy se v tvorbě věnoval jen abstraktní a geometrické malbě, se opět vrátil k realismu. Namaloval československého vyslance v Paříži, jak vzdoruje 16. března 1939 německé delegaci snažící se zabrat jeho úřad. Znovu kreslil ilustrace burcující národ do zbraně, od exilové vlády v Londýně na to dostal k dobrému deset tisíc franků. Konce války se dožil v bezpečí, ještě stačil navrhnout prapor pro československou samostatnou obrněnou brigádu osvobozující Dunkerk.

Když se opět dostal do svobodného Československa, v pražském Mánesu mu v roce 1946 uspořádali do té doby největší výstavu. Amorfu. Dvoubarevnou fugu z ní koupila pro stát Benešova prezidentská kancelář. Kunsthistorik Jan Skřivánek v aktuálním čísle časopisu Art+Antiques přichází s pozoruhodnou hypotézou, co by se stalo, kdyby Kupka s prodejem počkal. Pět let poté totiž angažoval svého vůbec prvního galeristu, pařížského obchodníka Louise Carrého, který tehdy zastupoval kupříkladu nezaměnitelného génia abstrakce Paula Kleea. Právě přes Carrého se konečně dostala Kupkova plátna do světových muzeí a galerií. Chyběla mezi nimi ovšem už ta nejzásadnější.

Jejich autorovi bylo přes osmdesát let, k větší globální známosti jeho průkopnického díla mohlo zařazením takové Amorfy třeba do sbírek newyorského MoMA dojít alespoň posmrtně. Když se nicméně nyní člověk prochází Kupkovými výstavami, speciálně retrospektivou ve Valdštejnské jízdárně, dojde mu, že ke Kupkovi tenhle stínový úděl prostě sedí. Byl stejným vizionářem jako zmíněný Klee. Na rozdíl od něj to ovšem neuměl s lidmi, nedokázal navazovat dobré kontakty, i k malířským kolegům se choval přezíravě, k práci teoretiků byl nedůvěřivý a raději o sobě psal sám, než by nechal psát jiné.

Socializovat se vlastně uměl jen ve chvíli, kdy cítil, že to od něj vyžaduje zkoušená rodná země. Jí dokázal se sebezapřením obětovat čas, zdraví i kariéru. A přesto tahle komplikovaná osobnost vytvořila tak ohromující nadčasové dílo, že kupkovské projekty patří bez nadsázky k tomu nejzajímavějšímu, co lze momentálně v evropských galeriích vidět. X

VIzIonář FRantIŠek kuPka

49

(návrhy stejnokrojů pro čs. armádu)

Malíř kapitán.

(amorfa. dvoubarevná fuga)

Tanec barev.

(návrh čs. pohlednice)

Pro stát.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.