Ještě jednu sto, a bez drncání marek Švehla

Připomněli jsme si, jaké to bylo. teď je třeba víc mluvit o tom, jaké to bude

Respekt - - Obsah - maRek ŠVeHla

Oslavy sto let vzniku státnosti jsou velkou událostí, na kterou se bude vzpomínat. Chtě nechtě nás proto bude provázet i vzpomínka, jak se předseda dolní komory parlamentu musel neúspěšně v dopisu dožadovat, aby prezident republiky pozval na oficiální uctění masarykovských hodnot na Pražský hrad všechny zákonodárce, tedy i ty, kteří mluví o současné hlavě státu kriticky.

Ani to ale není hlavní potíž. Zatímco poslanci mohou své vyloučení z oslav zužitkovat, a dokonce na něm politicky vydělat, nepozvání a tím i ostrakizace nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana za vyšetřování kriminálních aktivit zaměstnanců prezidentské kanceláře je třeba vnímat jako prezidentův promyšlený útok na nezávislou justici, tedy jeden z výdobytků republiky, jejíž narozeniny se slavily. Takový je paradox, který byl do těchto oslav vetkán.

Nakonec však chování prezidenta, který si zjevně usmyslel být po vzoru svých komunistických předchůdců hlavou státu jen pro někoho, nemusí být tím nejdominantnějším momentem oslav, pokud budeme chtít. Symbolem sta let republiky jistě zůstane i opravená budova Národního muzea, kterou stojí za to vidět. Celkově ale oslavy neovládl festival neotřelé kreativity, spíš tradiční akce včetně vojenské přehlídky. Po uzávěrce Respektu došlo i na mítink té části veřejnosti, jež se nechce smířit s volbou prezidenta Miloše Zemana, ostatně stejně jako se on odmítá smířit s tím, že ho někdo nevolil.

Vzpomínání na minulost a vyřizování si účtů poněkud vytěsnilo jinou důležitou součást podobných událostí. Debatu, jaký stát chceme do budoucna. I v tom je první republika jistou inspirací. Nevznikla náhodně nebo darem, ale díky úsilí Masaryka a jeho spojenců. Později však lidé jako Ferdinand Peroutka, Jan Patočka či Petr Pithart kritizovali politické reprezentanty první republiky i její veřejnost jako příliš sebestředné a často bezradné. Politické vedení dělalo chyby, když si nevytvořilo spolehlivější spojenecké závazky a přehlíželo názory velké německé menšiny. Právě nutnost kultivace vztahu vůči prostoru, kde se republika nachází, by mělo patřit do jakési české DNA vytvářené dějinami.

Jaké vize tedy existují dnes? Jak udržet svobodnou a bezpečnou republiku dalších sto let? Dominující vize je svázaná se členstvím v Evropské unii. V jejím rámci český stát usiluje o zachování životaschopné silné EU, která dokáže prosazovat naše zájmy v podobě svobody, vlády práva a tržní ekonomiky. Konkurenční vizí, minimálně v rozpracované, naplno prosazované podobě, se Česko nezabývá. Existují zde politické síly, které prosazují vystoupení z Unie a výrazně jinou podobu českého státu, ty jsou však – přinejmenším v této chvíli – mlhavé a slabé.

Je tu ovšem problém. Začlenění do Západu jako jediná dostupná a reálná vize státu naráží na nechuť české společnosti přijmout ji za svou a odpovědně ji prosazovat. Česko vykazuje nejnižší veřejnou podporu členství v EU, tedy nejlépe fungujícímu institucionálnímu příslušenství k Západu, a politici se až na výjimky nechovají, jako by to chtěli změnit. Opět málo kultivují spojenecké vazby, vysmívají se pojmům, jako je unijní solidarita, na níž přitom naše jediná vize státu stojí. Prezident otevřeně demonstruje svůj obdiv k autoritářským režimům v Číně a v Rusku a snaží se dělat kroky, které by nás k těmto zemím připoutaly.

Český stát v tuto chvíli do značné míry těží z kinetické energie, kterou mu udělili političtí vůdci po revoluci 1989 a před čtrnácti lety během vstupu do EU. Málo přibývá energie nové, jež by směřování Česka držela pevně v nastoleném kurzu. Nemusí to vadit, pokud nenastanou kolem nás vážné otřesy. Nastat však mohou, jako se to stalo i Masarykově republice. Neméně důležitá je vnitřní kultivace státu vyznačující se péčí o demokratické instituce, které jsou stejně důležité jako svo-

bodné volby. Republika potřebuje reformy, jež reagují na demografický vývoj nebo moderní trendy v podobě nových technologií, globalizace a ekologických výzev.

Součástí vize republiky je i jiné než materiální zajištění obyvatel, to znamená umožnit přístup ke kvalitnímu vzdělání, zdravotní péči, bezpečnosti. Musí se řešit jevy, jako je začarovaný kruh masově rozšířených exekucí. Politici mají vytvářet stát, který v tomto směru na občany myslí, aniž by jim bral svobodu a prostor k individuální aktivitě.

To všechno je součástí jediné reálné vize českého státu, jež ale naráží na neochotu vzít ji skutečně za svou a důsledně ji naplňovat. Nebyla lepší příležitost si to uvědomit než sté výročí republiky, která sama kdysi doplatila na své vlastní chyby a nevyzpytatelnost středoevropského prostoru. Je naivní si namlouvat, že už jsme se ze všech chyb poučili a že vůči Evropě stejně nemáme alternativu. Bohužel máme, stejně jako jsme ji měli kdysi. Snaha dostat Česko na trajektorii protizápadní, Rusku tak či onak podřízené země, trajektorii, která nese úzké elitě velký prospěch a zbytku společnosti mizerii, tady pořád je. Její promotéři si už šest let udělují medaile „Za zásluhy“na Pražském hradě.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.