Góly nad městem Pabla Escobara

Respekt - - Anketa - TOMÁŠ NÍDR Autor je novinář, dlouhodobě pobývá v Latinské Americe.

Třicítka chlapců kolem deseti let honí merunu na nerovném hřišti. Balon odskakuje od hluboce vyjetých kolejí, které vytvořila obracející se auta. Početné kravince na levé straně hřiště připomínají, že se sem často zatoulá dobytek. Místo autové čáry na pravé straně hřiště tu mají navršené do metrové výšky pytle s pískem. Za nimi se otevírá prudký sráz do údolí, kde se nachází centrum kolumbijského Medellínu.

Malé hráče cepuje čtyřicetiletý Camilo Andrés Castañeda, který to bere jako svaté poslání. Chlapík v černé baseballové čepici a s píšťalkou na krku každý trénink zahajuje a zakončuje dlouhou modlitbou. Založil zde neziskovku Sembrando paz y esperanza (Zasíváme mír a naději) pro hochy ze zločinem proslulé čtvrti Comuna 13, která je rozlezlá po horních partiích medellínských kopců. „Chci tyhle kluky někam dotáhnout. Ne fotbalově, to může být sen jen pro ty výjimečně nadané. Ale vždy během tréninků, které máme třikrát týdně, jim mluvím do duše, aby studovali a hlavně, aby se nedávali k žádné ozbrojené bandě,“říká mi při posezení na plastových židlích v krámku, kam jeho svěřenci chodí po skončeném fotbálku utrácet kapesné za sladkosti.

Varování od něj má svou váhu, protože Castañeda s nimi mluví o svých zkušenostech, kdy on sám jako dvacátník po tři roky patřil k městským jednotkám pravicových paramilitares. Jejich ideologie mu byla ukradená. Jen se chtěl pomstít levicovým revolucionářům z organizace FARC, kteří mu zabili dva bratry. Jako tisíce mladých mužů a žen před ním svým hněvem roztáčel nikdy nekončící kolo násilí v nejneklidnější zemi Jižní Ameriky.

Tu kromě ideologických střetů sužovaly ještě boje mezi drogovými mafiemi a státem. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se policie a armáda snažily vypořádat s kokainovým králem Pablem Escobarem, byl Medellín nejnebezpečnějším městem planety. Šéfa kolumbijského podsvětí, který měl v dobách největší slávy monopol nad vývozem kokainu do světa, policisté rozstříleli před čtvrtstoletím, 2. prosince 1993. Ale trvalo další roky, než se kriminalita v Medellínu snížila na snesitelnější (byť z evropského hlediska stále šílenou) úroveň.

„Chudé čtvrti jako moje Comuna 13 tím trpěly nejvíce. Teď je to sice lepší než za mého dětství, ale stále tu probíhají boje o teritorium mezi gangy náctiletých smrkáčů,“vypráví. „Neodsuzuji je. Někteří si v nich hledají náhradu za své rozvrácené rodiny, další to vidí jako únik z chudoby, jiní si myslí, že kvůli zbrani na ně budou holky více letět. Ať už mají důvod jakýkoli, dvacítky se dožije jen minimum z nich. A to svým klukům z družstva stále opakuji,“vrací se ke své osobní misi.

Medellín se v posledním desetiletí usilovně snaží zbavit vražedné pověsti tím, že se prezentuje jako latinskoamerické ohnisko inovací. Tou hlavní je nasazení lanovek do hromadné dopravy. Obyvatele zanedbaných čtvrtí narychlo „zflikovaných“přistěhovalci z venkova ve strmých kopcích spojují rychle, levně a pohodlně s metrem, ke kterému se dříve museli plížit přískoky v narvaných minibusech po věčně ucpaných serpentinách. Jedna taková vzdušná linka integrované dopravy vede i do Comuny 13.

Lanovkami to však nekončí. Medellín ze sebe setřásá Escobarův stín, který se opět zvýraznil s globálním úspěchem seriálu Narcos, i pomocí moderních prostorných knihoven. Architektonicky odvážné stavby buduje uvnitř rajonů, kde se soustřeďují všechny problémy latinskoamerických měst: chudoba, přelidněnost, nezaměstnanost, fetování, kriminalita. Kromě knížek jsou v nich k dispozici i počítače s rychlým internetem, promítají se tu filmy, pořádají kulturní akce. Castañeda je k této „inovaci“skeptičtější. „Nic proti tomu nemám. Ale než začneš krmit hlavu, potřebuješ mít plný žaludek. A ten v Comuně 13 mnoha dětem jede naprázdno.“

„Aby město definitivně zastavilo ten násilný kolotoč, mělo by více investovat do vytváření pracovních příležitostí: proč třeba neplatit lidem za sbírání odpadků? Medellín potřebuje pořádně vyčistit,“navrhuje muž, který v poslední době pracuje jako předák na stavbě. „A další dobrá investice by bylo více fotbalových hřišť,“zasní se. Pak mě táhne na nakupené pytle vedle jejich ubohoučkého plácku. Padla už tma a před námi se otevírá úchvatný pohled na rozsvícený Medellín, který z obou stran do úzké nudle svírají příkré svahy údolí.

„Tady v kopcích není ani jedno pořádné. S mojí exmanželkou, která v neziskovce dělá administrativní úkony, jsme si sehnání prostředků dali jako hlavní úkol,“vykládá. Když si všimne mého lehce překvapeného výrazu při zmínce o spolupráci s bývalou ženou, reaguje pohotově jako trénovaný politik: „My dva jsme příklad dobře vyřešené postkonfliktní situace, Medellín by se od nás mohl učit, jak se smířit a jít dál.“

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.