Debutující klavírista Tomáš Kačo a jeho neobvyklá cesta k úspěchu

Klavírista Tomáš Kačo vydává debutové album

Respekt - - Obsah - Pavel Turek

Kdykoli se ve svém životě pro něco rozhodl, první věta, kterou slyšel, byla: „To nedáš.“Mohlo to být něco tak zdánlivě samozřejmého jako podat si přihlášku na konzervatoř i něco tak nedosažitelného jako zkusit se dostat na světově vyhlášenou hudební školu Berklee v Bostonu. Učitelé a často ani rodiče nevěřili, že by jakýkoli z těchto plánů mohl dopadnout dobře, a dopředu ho odrazovali. Jenže Tomáš Kačo se této malomyslnosti nepoddal a zatím to vždycky „dal“.

Životní cesta Tomáše Kača není obvyklým příběhem virtuosa, který od útlého věku driluje klasické kusy, jde o příběh talentu, který si dokázal najít nečekanou a osobitou cestu navzdory podmínkám. Z klavírního samouka, který v dětství lovil tóny po sluchu u kazeťáku podle romských písniček a do jedenácti let neznal noty, se vyloupl přirozený a nespoutaný talent, který má za sebou studia na zmíněné Berklee College of Music.

V únoru si zahrál na sólovém recitálu v newyorské Carnegie Hall a v těchto dnech vydává debutové album My Home, které kombinuje všechny jeho lásky: hudbu klasickou a jazzovou, české a romské písně. Na desce se potkávají vlivy, které utvářely jeho hudební cítění: je tu Chopin vedle Ach, synku, synku i cajdáku bratří Nedvědů. A všechny spojuje emocionálně barevné podání jeho klavíru. Tak vypadají i jeho koncerty: Bacha i Chopina si hraje podle svých aranží, ne věrně podle not.

„Beru to tak, že to jsou všechno prostě písničky,“říká jednatřicetiletý Kačo s nadhledem o svém přístupu. Ani u Chopina se nebojí svatokrádežně ignorovat partituru a volně kolem ní pluje, táborákovému hitu Podraz zase dodá nečekanou vážnost. Album představí živě na koncertech 12. a 13. listopadu v pražském Anežském klášteře v rámci koncertního cyklu Hybatelé rezonance. „Podle mě žádné dítě nechce hodiny hrát. Cvičil jsem, jen když mě otec seřval,“vzpomíná s úsměvem Kačo na okamžik, kdy ho otec v pěti letech poprvé posadil k rozladěnému pianinu v jednopokojovém bytě v Novém Jičíně a naučil ho tři akordy – tedy maximum, co on sám uměl. Kačo senior netoužil vychovat koncertního mistra, miloval romské písničky a pouze chtěl, aby jeho syn dokázal na rodinných oslavách bavit společnost.

Hodiny seděl s kazeťákem u klaviatury, přetáčel kazetu sem a tam a zkoušel přijít na to, jak se ty písně hrají. Nevěděl nic o správné technice, o tom, jak držet ruce, ale nakonec tomu nějak přišel na kloub a stal se ozdobou mejdanů. Přitom ho víc táhlo karate, chodil do kurzů a hltal filmy s Brucem Leem, Jackiem Chanem a Jeanem-Claudem Van Dammem. Teprve později začal navštěvovat místní základní uměleckou školu. To už se doma museli pianina zbavit, Kačo pochází z dvanácti sourozenců a také cvičení v bytě bývalo problém. Nikdy nebyl klid. Chodil tak do ZUŠ o dvacet minut dřív a tam se vše naučil, zatímco si lektoři dávali kávu v kabinetu.

Následovaly první přijímačky na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě – ostatní střední školy ho už předem odpuzovaly přísným režimem – a zcela na nich pohořel. Neznal klasický repertoár, hrál z listu, jediné, čím opravdu zapůsobil, byla lidovka Černé oči jděte spát, na jejíž motiv zaimprovizoval. Zpochybňování autorit se projevovalo i tak, že notové zápisy bral jako formu inspirace, ne jako něco, čemu je třeba se podřídit, což je přístup, který při svém hraní uplatňuje dodnes. Vše si přizpůsobuje na míru a učinil z toho svůj rukopis, který si uchránil i v celém procesu hudebního školství. Zaujal tím profesora Pavla Motlocha, který se rozhodl, že chlapci začne dávat hodiny a na další přijímačky ho připraví.

„Do té doby jsem hrál jen dětský repertoár, ale on mi pustil Chopina. Valčík cis moll. A to byl mazec, objevil mi celoživotní

v americe se na mě každý usmíval. To jsem z česka vůbec neznal.

lásku,“popisuje Kačo, který do té doby nikdy nenavštívil koncert klasické hudby, setkání s romantickým skladatelem, který ho oslnil melancholickými melodiemi. Tady opravdu odstartoval jeho zájem o klavír a napříště už se na konzervatoř dostal z prvního místa.

Pokud jeho učitelé ze zušky nevěřili, že by se mohl na konzervatoř dostat, rodiče i prarodiče byli proti z jiných důvodů: „Říkali mi, že jsem se zbláznil, že se v Ostravě chytnu špatné party, budu kouřit, brát drogy a na školu se vykašlu. Mě to ale motivovalo, chtěl jsem jim ukázat, že to dokážu. Všem natruc,“popisuje Kačo motor, který ho dovedl na konzervatoř, následně na pražskou HAMU a ve finále i do Bostonu na Berklee.

Měl čerstvě po studiích HAMU a poohlížel se, co bude dělat. Perspektiva stát se učitelem klavíru ho nelákala. Shodou okolností ale právě zvítězil v soutěži mladých skladatelů a místo aby si za peněžitou výhru pořídil smartphone, rozhodl se ji použít na troufalý nápad. Zaplatí si cestu do Paříže na evropské přijímačky na Berklee, americkou školu, kam se hlásí muzikanti z celého světa a o níž básnilo jako o vysněné metě mnoho jeho jazzových spoluhráčů.

S vyplněním anglického formuláře mu pomohl kamarád a Kačo si připravil desetiminutovou emotivní verzi balady Čajori romani. Vsadil na schopnost vnímat barvy klavíru, malovat jeho prostřednictvím a vytvářet atmosféru. U přijímacího řízení v Paříži však místo klavíru byly klávesy a s nimi se moc „malovat“nedá. Po pár minutách to vzdal a odjížděl domů zklamaný. Přesto komise rozeznala jeho talent a Kačovi po pár týdnech přišel e-mail, že je přijat.

Miliony hráčů

„V Americe se na mě každý usmíval. Prodavačka v krámě mi říkala: Honey. To jsem z Česka vůbec neznal,“popisuje Kačo, co ho po příjezdu do Bostonu nejvíc zaskočilo. Z Nového Jičína byl kvůli romskému původu zvyklý spíše na podezřívavé pohledy, tady najednou nebyl ničím nápadný.

Výuka oboru soudobá skladba a produkce sice byla drsná, ale opět se projevila jeho vůle nepoddat se překážkám.Tou první vůbec bylo zaplatit školné, rodina si něco takového vůbec nemohla dovolit. Se sháněním sponzorů mu pak výrazně pomohla profe- sorka HAMU Noemi Zárubová (mezi Kačovy mecenáše patří mimo jiné i Bakala Foundation, vlastněná stejně jako vydavatelství Economia Zdeňkem Bakalou).

Schopnost zabrat a dotáhnout věci do konce se projevovala i v takových detailech, že si nahrával celé přednášky na telefon a večer si pak doma se slovníkem překládal muzikologické termíny, kterým nerozuměl. Když dostane otázku, co jej táhne vpřed, chvíli se zamyslí a pak se vrátí úplně na začátek. „Když jsem viděl, jak moji rodiče válčili s rasismem na malém městě, věděl jsem, že takhle žít nechci,“říká pevně.

„Vnímal jsem, že nejsme jako Romové respektováni, a došlo mi, že jediný způsob, jak to prorazit, je vzdělání. Že jediné, čím si zjednám respekt, je, že něco dokážu a nebudu pro nikoho nepřizpůsobivý cikán,“popisuje Kačo postoj, při němž musel překonávat předsudky české většiny i nízké sebevědomí vlastní komunity, které z denně slýchaných nálepek vyplývá.

Smazání hranic a předsudků je tak de facto i leitmotivem alba My Home, kde se v harmonickém sousedství nachází nedůvěru budící mix vlivů evropské romantické tradice, hudby lidové, populární i jazzové – v jedné skladbě hostuje John Patitucci, kontrabasista hrající s Chickem Coreou nebo Waynem Shorterem. Převažující nálada tu je procítěná melancholie, pocit někoho daleko od domova. Ale i někoho, kdo si svůj domov a kořeny vlastně potřebuje dobře definovat. „Všechny ty písně ve mně vytvářejí pocit bezpečí,“shrnuje Kačo a zároveň si hýčká svoji nezařaditelnost. „Nehraji klasiku, nehraji jazz, nehraji ani romskou hudbu. V každém z těch žánrů jsou miliony lepších hráčů. Svůj hlas jsem našel tak, že jsem všechny přístupy zkombinoval.“

Poslední rok žije v Los Angeles a pokouší se prorazit i jako skladatel filmové nebo reklamní hudby. „Když se mě lidé ptají, jaký je můj sen, tak vždycky odpovídám tím největším: Změnit svět. Odstranit předsudky pomocí hudby,“říká nadšeně a se stejným úsměvem dodá: „Jasně, nejspíš to nedám. Ale lepší je mít velký sen než se spokojit s málem. Dává mi to pocit, že jsem naživu.“

(Tomáš Kačo v Carnegie Hall, únor 2018)

Pro mě to jsou písničky.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.