Pravda v čase lži a proč tolerujeme výmysly

Proč západní civilizace začala tolerovat výmysly a dezinformace

Respekt - - Obsah - Jiří Sobota

Zhloupla západní civilizace? Takovému dojmu je těžké se ubránit. Veřejný prostor je zahlcen množstvím lží a naprostých nesmyslů. Barack Obama není Američan. Británie na brexitu ušetří každý týden 350 milionů liber a pošle je do zdravotnictví. Po podpisu Istanbulské úmluvy budou homosexuálové prohlášeni za nadřazenou rasu, a kdo s tím nebude souhlasit, bude odeslán do vyhlazovacích koncentračních táborů. Pokračovat můžeme donekonečna; novináři deníku The Washington Post například spočítali, že Donald Trump je za prvních 12 měsíců v prezidentském úřadu autorem 2140 lží nebo zavádějících výroků. To je téměř šest denně.

Do očí bijící pitomosti zároveň nepůsobí jejich šiřitelům nejmenší újmu, spíše naopak. Donald Trump od lži o Obamovi odrazil svoji nečekaně úspěšnou politickou kariéru. Boris Johnson, mnohokrát vyfotografovaný před autobusem s největší lží předbrexitové kampaně v Británii, právě krouží kolem kymácejícího se postu britského premiéra. Páter Piťha dál moudře káže s podporou nejvyšších míst české katolické církve, byť v tomto případě alespoň čelí obvinění z šíření poplašné zprávy.

V západní civilizaci se něco otřásá v základech. Lhalo se samozřejmě vždy, dnešní otázka ale zní, proč se zdá, že významná část populace přestala pravdu vyžadovat. Klasický lhář zatlouká, ví, že za odhalení zaplatí trestem, ztrátou důvěryhodnosti, že se stane nepřijatelným. Takový přístup se ovšem dnes jeví téměř dětinsky naivní. Přeborník dnešní doby, které se již někdy přezdívá „postpravdivá“, hrdě buduje pravdu vlastní, alternativní – a nijak se tím netají. Když nedávno senátor Kubera prohlásil, že statistiky sexuálního násilí v Česku jsou nadsazené, zeptala se ho redaktorka Respektu, z jakých faktických informací vychází. „Já můžu mít ten pocit, já nemusím mít relevantní data,“vysvětlil jí bez zaváhání politický matador. „Mám nějaký názor a ten nemusí být podložen fakty.“Vůbec se nezdá, že by voliči měli úspěšnému politikovi takový přístup za zlé.

Proměnlivá realita

Debaty o tom, co vlastně je pravda a jak se v lidské kultuře vytváří, jsou staré jako lidské přemýšlení o sobě samém (a také

v šedesátých letech si Západ začal hrát s myšlenkou, že veškerá pravda je jenom politický konstrukt.

naprosto mimo rozsah časopiseckého textu). Jedna věc je ale jistá: lidský přístup k „pravdě“je, mírně řečeno, rozporuplná záležitost. Nikdo z nás si nebuduje obraz světa „poctivě“na základě vlastních experimentů, důkazů a bádání. Voda se vaří při 100 °C, protože jste se to učili ve škole, a Praha je hlavním městem České republiky protože… protože prostě je. Jestli jste si opravdu ověřili, jak vysoký je Praděd nebo zda je Česko v celkovém součtu příjemcem, či donátorem evropských peněz, klobouk dolů.

Takto defenzivní pojetí neznamená nutně stádní pasivitu. Za normálních okolností do sebe jednotlivá fakta a jejich interpretace zapadají, vytvářejí jakýsi obecnější systém, dennodenně je ověřujeme praxí. Kdyby přijatá interpretace světa nefungovala v náš prospěch, hledali bychom jinou. Vlastně to i děláme. Lékař může pacientovi sdělit natolik nepřijatelnou diagnózu, že ten raději rychle spěchá za „pravdou“nabízenou alternativním léčitelem. Ještě včera, když mu vrtali bolestivou šestku vlevo dole, plně důvěřoval výdobytkům západní vědy. Dnes, když mu tatáž věda nedokáže nabídnout více než pár měsíců života, má ovšem o establishmentu v bílých pláštích zásadní pochybnosti.

Pravdu či poznání, jež přesahuje jednoduchou smyslovou zkušenost, musí zkrátka někdo garantovat. Naše běžná interpretace světa závisí na systému všeobecně uznávaných autorit. Jejich struktura se v průběhu dějin mění, od šamanů přes mudrce či církev po vědecké či vzdělávací instituce a média. Autority mají ovšem vždy jednu zásadní smůlu: garantují poznání, od kterého si všichni slibují mnohé, ve své podstatě je ale neúplné a nepostačující. Lidmi osahávaná realita se navíc neustále proměňuje. Když se lidstvo definitivně smířilo s tím, že žije na kulaté planetě, mnohé představy se musely změnit. Autoritám tak dříve nebo později dojde dech a i s „jejich“pravdou se jim propadne půda pod nohama.

Tady je potřeba doříct ještě jednu podstatnou věc. Po tisících let zkušeností se umíme ohlédnout a vidíme, že naše poznávání světa se nevyvíjí plynule od zabedněné tmy ke světlu absolutního poznání. Místo toho se zdá, že lidé kolektivně vytvářejí jakési provizorní systémy výkladu světa, paradigmata. Ta vyrůstají vždy na troskách systému předchozího, doplňují se, zrají, pak stárnou, ztratí schopnost dostatečně reagovat na realitu nebo vysvětlovat vlastní nedostatky a nakonec se zhroutí. Ve vědeckém kontextu tento proces popsal již v šedesátých letech minulého století fyzik a historik vědy Thomas Kuhn ve své kultovní práci Struktura vědeckých revolucí.

Proces se však netýká striktně vědy, jednotlivé éry vnímaly a „viděly“svět často zásadně odlišně. Stačí se podívat na středověký obraz a následně na jeho renesanční protějšek. Tam, kde středověký umělec chápal svět kolem sebe „přirozeně“– ale v našich moderních očích zcela „nerealisticky“– jako objekty, jejichž velikost odpovídá jejich významu v očích Boha (teoreticky nejzazšího garanta pravdy zastoupeného církví), maloval o pár desetiletí později Giotto svět, v němž velikost jednotlivých předmětů nebo lidí závisí čistě subjektivně na jejich vzdálenosti od očí pozorovatele. Střed světa jako by se posunul odněkud z absolutna mezi dvě oči každého z nás. Těžko říct, na jakých „pravdách“by se oba malíři spolu dokázali dohodnout – tedy až na ten nešťastný bolestivý zubní kaz.

Opravdu věříme vědě?

O potížích pravdy na dnešním Západě pochopitelně vychází řada knih a čtenář nemusí mít obavy, že by z nich lži trousící Donald Trump či Miloš Zeman vycházeli jako věrozvěstové nové éry lidského vědomí. Texty se spíše shodují na tom, že dotyční a jejich kejkle jsou příznakem sil, jež bublaly pod povrchem běžného života již dlouho. Dnešní svět alternativních faktů je výsledkem dlouhodobého trendu oslabování autorit, jejž zkrátka někteří vycítili lépe a dříve než ostatní a dokázali ho patřičně využít.

Nástup nynějšího relativismu autoři posouvají přinejmenším do šedesátých let minulého století. Vidí ho v takzvané Nové levici podporované postmoderními filozofy a v tehdejší kontrakultuře. Tehdy si začal Západ pohrávat s myšlenkou, že celá oficiální struktura je „cinknutá“ve prospěch byznysu, vojenské moci, patriarchální společnosti, bělošské dominance. Postmoderní filozofie posunula tradiční západní skepsi k tvrzení, že veškerá pravda je vlastně politickým konstruktem, neboť vědění má vždy formu příběhu, který formulují mocenské instituce. Přišla éra dekonstrukce textů, aby z nich byly vypreparovány zabudované předsudky. Časem se došlo až k názoru, že samotný jazyk je vlastně zkreslující, dokonce „fašistický“a již svou strukturou nutí mluvčího myslet určitým způsobem. V univerzitních kabinetech a posluchárnách zní taková myšlenková hra jistě zajímavě, pokud se jí ale chopí zdatný demagog podporovaný novými technologiemi, jež umožňují obcházet tradiční média, otevírají se alternativním pravdám netušené možnosti.

V postkomunistické části Evropy znějí tyhle vzpomínky na počátek trochu cizokrajně. Každý dnešní padesátník vyrůstal ve světě, v němž oficiální pravda neměla nic společného s realitou, ale fungovala jako kolektivní projev loajality k režimu. Kvůli pochopení, že s pravdou si lze hrát a různě ji alternativně vytvářet, ve střední a východní Evropě nemusí nikdo číst složité traktáty.

Pozoruhodné je také sledovat náš vztah k vědě jako nejzazšímu garantu racionálního uvažování. Typický čtenář Respektu asi stále těžko chápe, jak může část populace nerespektovat skutečnost, že prožíváme globální změnu klimatu, jejímž spouštěčem je významnou měrou člověk. „Tvrdí to 95 procent vědců,“dodáváme téměř automaticky a tím je vše jasné.

Problém nastává v okamžiku, kdy se řeč stočí na geneticky upravené plodiny. Tady se také většina vědců shoduje – na tom, že neexistuje pádný důkaz o jejich škodlivosti. Postoj je navíc podpořen několika desítkami let praxe ve Spojených státech. V tomto případě lze ovšem s velkou dávkou jistoty tvrdit, že běžný čtenář tohoto týdeníku zůstává k závěrům vědců skeptický. A nebude to nejspíš tím, že je v biologii kovanější než v klimatologii.

(giotto, výřez obrazu)

Setkání Jáchyma s Annou u Zlaté brány.

(donald Trump a jeho příznivci, Kapitol, 2015)

Alternativní pravda šestkrát denně.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.