Novinář, jenž sloužil Hitlerovi
Čtvrtek 18. září 1941. V úřadovně předsednictva ministerské rady v Kolovratském paláci přijímá předseda protektorátní vlády Alois Eliáš sedm představitelů kolaborujícího tisku. Sami si říkají aktivisté: aktivně a iniciativně píší pronacistické články a úkolují v tomto smyslu i své podřízené. V polovině září 1941 mají ale starosti: londýnský odboj vyzval prostřednictvím BBC Čechy k bojkotu protektorátního tisku v týdnu od výročí Masarykovy smrti. Přestože se poslech britského rozhlasu trestá smrtí, má bojkot velký úspěch: prodeje novin klesnou o sedmdesát procent. Němci zuří a vyhrožují, že velkou část českého tisku zruší. A tím by samozřejmě existenčně ohrozili nejvíce právě aktivisty, kteří jsou za své perfidní pronacistické články královsky placeni.
Aktivisté vytýkají premiérovi, že je protektorátní vláda dostatečně nepodporuje. „Dosud dělali vlastně aktivistickou práci jen aktivističtí novináři, takže v národu vzniká dojem, že jsou zaprodanci Němců a zrádci národa,“stěžuje si šéfredaktor Českého slova Karel Lažnovský. Šéfredaktor Večera Vladimír Krychtálek vyzývá premiéra, aby vláda učinila veřejné prohlášení na podporu aktivistických novinářů.
Předseda vlády Alois Eliáš, který je sám součástí odboje, za což bude za deset dní zatčen a v krátkém procesu odsouzen k smrti, kličkuje a odvádí pozornost od tématu. Novinářům nabízí pohoštění: chlebíčky a víno – a nemusí je pobízet dvakrát.
Příslib veřejné podpory aktivisté od Eliáše nezískají, a tak se rozhodnou obrátit přímo na prezidenta Háchu. Plánovaná audience se však už neuskuteční, protože čtyři z nich, šéfredaktor A-Zetu Jaroslav Křemen, šéfredaktor Večerníku Českého slova Emanuel Vajtauer, Vladimír Krychtálek a Karel Lažnovský, záhy po návštěvě u předsedy vlády záhadně onemocní. Karel Lažnovský chorobě 11. října 1941 v lazaretu SS v Podolí podlehne. Nacistická propaganda učinila z Lažnovského mučedníka, který byl otráven. Prokázat otravu premiéru Eliášovi nebo někomu z jeho blízkých, se však gestapu nepodařilo. Podle některých současných historiků šlo skutečně o odbojový čin: chlebíčky Eliáš s pomocí známého lékaře, urologa Miloše Kliky infikoval bakteriemi tyfu, tuberkulózy a botulotoxinem.
Ze sedmi kolaborantských novinářů, kteří se účastnili schůzky u Eliáše, šest neušlo trestu: Lažnovský byl otráven. Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen a šéfredaktor Poledního listu Karel Werner byli po válce odsouzeni Národním soudem k trestu smrti, který byl u Krychtálka a Wernera v roce 1947 vykonán, u Křemena změněn na doživotí. Tentýž soud odsoudil šéfredaktora Národní politiky Václava Crhu na doživotí a šéfredaktora Národní práce Vladimíra Rybu na deset let vězení. Uniknout spravedlnosti se podařilo jedinému: Emanuelu Vajtauerovi.
Životní příběh Emanuela Vaj- tauera by mohl sloužit jako doklad
dvou pouček: že levicové a pravicové extrémy mají k sobě blízko a že vyšinuté doby přinášejí příležitosti zejména vyšinutým jedincům. Narodil se jako Emanuel Štěpán Vaitauer 23. prosince 1892 v Táboře v početné rodině poštovního zřízence (své jméno si svévolně počeštil až za první světové války). Vystudoval měšťanskou školu a gymnázium v Jindřichově Hradci. Po maturitě v roce 1912 začal studovat pražskou filozofickou fakultu, o rok později odjel na rok na Sorbonnu, po vypuknutí války pokračoval ve studiích ve Štýrském Hradci a ve Vídni.
Válka do jeho života zasáhla jen zprostředkovaně: nebyl odveden, protože měl jednu nohu kratší (celý život kulhal) a trpěl také epileptickými záchvaty. V dubnu 1917 byl na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity promován doktorem filozofie na základě šedesátistránkové disertace nazvané „Pohyb a jeho zákony ve spánku“. Podle Bořivoje Čelovského, autora jediného Vajtauerova životopisu, z něhož tento článek čerpá, jde o „jednu z nejneobvyklejších disertací na štelářích Karlovy univerzity“. Práce nesplňuje elementární vědecké nároky a to, že prošla, se dá vysvětlit jen altruismem profesorů Františka Drtiny a Františka Čády v těžké válečné době. Sám Vajtauer ale svou práci za slabou nepovažoval, protože ji v rozšířené podobě v roce 1922 vydal knižně s titulem Lidská duše.
O politických názorech Emanuela Vajtauera před vznikem republiky nic nevíme. Od roku 1919 se však profiluje jako levicový radikál. Publikuje na stránkách Neumannova časopisu Červen. Své názory vykládá v několika brožurách, přičemž první z nich, nazvaná Kališníky a českými bratry socialismu (1920), svědčí o tom, že byl dost vzdálen klasickému socialistickému kánonu. „Má cesta k socialismu nebyla obvyklou cestou většiny stoupenců. Nedostalo se mi do ruky žádné brožury ani knihy socialistické, nestal jsem se socialistou ani z lítosti nad bídou lidskou, ani z nenávisti třídní. Stál jsem stranou politického života, oddán plně jen své vědě, experimentální psychologii. (…) Zastavil jsem se před otázkou úspory energie, před problémem vědeckého vedení práce a došel jsem k důsledkům, že nutno už z vědeckého hlediska změnit šosácké poměry pracovní.“Vajtauer tu nečerpá z Karla Marxe, ale z amerického inženýra Fredericka Taylora, který je považován za zakladatele vědeckého managementu.
Vajtauera značně ovlivnil pobyt v sovětském Rusku, kam odjel v únoru 1920 se spisovatelem Ivanem Olbrachtem. V Petrohradě se účastnil kongresu III. Internacionály a v Moskvě napsal brožuru Revoluce a diktatura proletariátu.
Odjezd do Ameriky
V prosinci 1920 se účastnil v Mostě generální stávky, která podle představ českých bolševiků měla přerůst v komunistickou revoluci. Následně byl za své aktivity dva měsíce vězněn. V letech 1921–1923 byl redaktorem několika komunistických tiskovin v Hodoníně a Ostravě. Ve vznikající komunistické straně patřil k radikálům nespojeným s vedením. Tyto neshody vedly k tomu, že koncem roku 1923 odjel do Ameriky.
Ani ve Spojených státech se Vajtauer neuchytil. Začal pracovat v Chicagu jako redaktor krajanského časopisu Spravedlnost, ale brzy byl propuštěn pro komunistickou agitaci. Vzápětí byl americkými úřady internován na Ellis Islandu, odkud byl na počátku roku 1927 deportován zpět do Československa.
Nejprve pracoval jako redaktor Rudého práva, ale ve straně byl v opozici. Poté, co KSČ v roce 1929 ovládli „karlínští kluci“v čele s Klementem Gottwaldem, stranu opustil. O rok později se znovu oženil, s druhou ženou měl dvě děti. Jeho názorový obrat dokonal vstup do tisku koncernu Melantrich, který byl součástí národně-socialistické strany. Až do druhé poloviny 30. let však své články mohl podepisovat jen šifrou.
K 80. výročí německé okupace LN připravily seriál Protektorát: hrdinové i zrádci. Dnešní závěrečný díl je věnován kolaborantu a novináři Emanuelu Vajtauerovi (1892–?).
Hákový kříž jako Napoleon
Až do Mnichova byly Vajtauerovy články zcela konformní s psaním melantrišského tisku, který plně podporoval zahraniční politiku Edvarda Beneše. Například 9. srpna 1938 publikoval v Českém slově úvodník, v němž bez obalu píše, že „hákový kříž usiluje jako kdysi Napoleon o světovou nadvládu.“
Za druhé republiky a po nacistické okupaci udělal Vajtauer další názorový veletoč: začal adorovat Hitlera a jeho armádu, německou rasu a její projekt „Nové Evropy“a plivat na „emigranty“, bolševiky a Ameriku. Svým bezskrupulózním aktivismem se brzy zařadil mezi přední kolaboranty v řadách novinářů. Stal se šéfredaktorem
Večerníku Českého slova a v této funkci se zúčastnil i různých propagandistických akcí, které okupanti připravovali pro zástupce českého tisku. V roce 1940 tak navštívil dobytou Paříž, o rok později byl ve Slezsku.
V roce 1942 jeho kariéru poněkud zbrzdila aféra s básní Přísaha českého dělníka, která byla jinotajným akrostichem. První slova veršů zdánlivě kolaborantské rýmovačky dávala dohromady odbojovou výzvu: „Vám, vrahové dětí i žen, všechno, až náš čas bude, splatit krví nezapomenem, nezapomenem!“Čtyři zaměstnanci tiskárny, kteří o dvojsmyslu věděli, byli popraveni, šéfredaktor Vajtauer propuštěn. Protože byl ale chráněncem Emanuela Moravce, stal se brzy šéfredaktorem Přítomnosti,
kterou nacisté obnovili s cílem působit na českou inteligenci.
V úkolu přesvědčit českou inteligenci o pozitivech nacionálního socialismu a německé dobyvačné války Vajtauer moc neuspěl. Jeho
Přítomnost se od počátku do konce potýkala s problémem nedostatku přispěvatelů, většina autorů se do ní zdráhala psát i nepolitické články. Sám však publikoval řadu článků, které patří mezi nejodpornější texty česky psané nacistické propagandy. Například v roce 1943 vydal článek, v němž Heydricha přirovnával ke Karlu IV. „Karla IV. Nazýváme Otcem vlasti. Heydricha budeme jednou ve svých dějinách jmenovat Synem Čech a Moravy.“
Podle poválečných výpovědí lidí, kteří se s ním stýkali, dospěl i Vajtauer v roce 1944 k názoru, že Říše válku prohraje. Svým čtenářům to ale nedal nijak najevo. Do poslední chvíle psal kolaborantské texty, například k 6. výročí vzniku protektorátu v březnu 1945 si liboval, jak díky němu Češi dobře přežili válku.
Na konci dubna 1945 Emanuel Vajtauer zmizel. Jeho žena vypověděla, že 30. dubna ráno odjel za otcem do Jindřichova Hradce. Jeho otec nicméně při výslechu tvrdil, že ho naposled viděl na podzim 1944, několik jiných svědků ale uvedlo, že ho v Jindřichově Hradci na konci války skutečně zahlédlo. Jeho další osud zůstává nejasný. Podle jedné spekulace byl agentem britské tajné služby, která mu pomohla uniknout ze země. Mohl také zahynout někde v davech uprchlíků, které se valily střední Evropou. Doma byl v roce 1947 odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti.
Od příštího pondělí bude na tomto místě vycházet seriál o lidech roku 1989.