Nejspíš to nebylo jednání v afektu, míní odborník
„Střelby na školách jsou často výsledky chování těžce mentálně narušených jedinců. Útok na konkrétní osobu obvykle znamená, že si s ním jdu
Způsob útoku na učitele pražského učiliště, kterého mačetou zabil jeho student, podle psychologa a psychoterapeuta Radka Ptáčka napovídá, že nejspíš nešlo o jednání v afektu. „Útok na konkrétní osobu obvykle znamená, že si s ním jdu vyřizovat účtu. Jde o určitou formu pomsty,“říká odborník.
V jakém psychickém stavu byl podle vás student, který napadl mačetou svého učitele? Co mu probíhalo hlavou?
To je velice těžká otázka. Existují dvě skupiny motivů. Ten první, který je méně pravděpodobný, je takzvaná motivace impulzivní. To znamená, že v tašce nosím pro jistotu mačetu, učitel mě naštve, mně se udělá rudo před očima a trochu ztratím kontrolu nad svým chováním, protože se rozjedou procesy, které zodpovídají za afekt.
Jaký je druhý možný motiv k útoku?
Jde o motivaci instrumentální. To znamená, že dlouho připravuji z nějakého důvodu – například pomsty – to, že toho člověka zlikviduju. Mačetu si přinesu záměrně a záměrně toho člověka zlikviduju.
Když posuzujeme motivaci k činu, vždy se pohybujeme v těchto dvou kategoriích. Do jaké míry to bylo impulzivní, zda existovaly nějaké situační spouštěče, udělalo se mi rudo před očima a dostal jsem amok. Nebo jestli se na akt člověk dlouhodobě připravoval.
Dokud se nedozvíme, jak to proběhlo, kolik ran mačetou to bylo, jaký měl žák s tím učitelem vztah, nedokážeme říct, jaká ta motivace byla.
Dá se něco usuzovat o psychologickém profilu pachatele na základě toho, že utekl z místa činu?
Na základě zmíněných motivací existují dva možné scénáře. V prvním člověk šokuje sám sebe a obvykle zůstává na místě, protože afekt je tak silný, že naprosto odpojí racionální složky mozku. Není neobvyklé, že člověk se najde na místě činu, kde stojí s nožem v ruce a pod ním je krvácející mrtvola. To se může stát jak v impulzivním, což je častější, tak instrumentálním pojetí.
V tom případě se člověk sice na čin připravuje, ale pak natolik překvapí sám sebe, že mozek neví, co dělá. To, že člověk uteče, napovídá tomu, že k činu došlo s rozmyslem a mozek měl akci naplánovanou.
Je možné, že student napadl učitele jen kvůli tomu, co se mu dělo ve škole, nebo jde o více faktorů dohromady?
Žádná motivace nevzniká sama o sobě. Chování je vždycky průnikem osobnostních dispozic a situačních faktorů. Je možné, že situační faktory vznikly ve školním prostředí, ale musely nasednout na nějakou osobnostní charakteristiku.
V našich geografických podmínkách není běžné, že si děti berou mačetu a vraždí učitele. I když o případu mnoho nevím, přikláněl bych se k variantě, že ten chlapec to velice laicky řečeno neměl v hlavě úplně v pořádku. To znamená, že mohl mít nějakou poruchu chování, dostal se pod tlak učitele, se kterým si chtěl vyřídit účty.
Ve fázích takzvané prekontemplace, kdy pachatel uvažuje, jak čin spáchá, už trochu dochází k odtržení od reality a člověka ovládají nízké struktury mozku a on cítí silné puzení, dokud čin nevykoná. Není tam zapojena prefrontální kůra, to znamená, že nevnímá následky.
Mohlo se stát, že jeden den učitel žákovi něco řekl a to byla poslední kapka, kdy se student rozhodl, že
ho zničí. Pak se jeho mozek automaticky nastartoval a vzhledem k tomu, že to byl nějakým způsobem odchýlený jedinec, už nebyl možný odklon od toho chování bez toho, že by se to někdo dopředu dozvěděl.
Zmiňoval jste, že si pachatel nemusí uvědomovat důsledky toho, co dělá. Stává se, že si je uvědomí později a třeba se dobrovolně přihlásí na policii?
Takové případy se stávají. Závisí to na úrovni osobnostních vlastností pachatele. V mozku si to můžeme zjednodušeně představit jako dvě části, z nichž jedna je zodpovědná za pudové, emocionální chování a druhá za racionální řešení, zpětnou vazbu, svědomí.
Většina vražd je z impulzivní motivace. To znamená, že člověk v silných emocích a za situačních okolností zavraždí jinou osobu, ale pak vychladne. Po několika hodinách nebo třeba dnech si uvědomí závažnost svého jednání a přihlásí se k zodpovědnosti. Nejde o výjimečné případy, děje se to. Každého z nás mohou pod vlivem situačních okolností napadnout různé věci, ale normální člověk si to uvědomí. Když máme unikající pachatele, víme, že jsou to lidé schopní prakticky všeho.
Řekl jste, že je možné, že to student neměl v hlavě úplně v pořádku. Policie jej už dopadla – bude probíhat nějaké psychologické zhodnocení jeho osobnosti?
Ve zvláště závažných zločinech se vždycky realizuje psychiatrický nebo psychologický posudek. Má vždy dva úkoly.
Jedním je posoudit rozpoznávací schopnosti a druhým ovládací. Ptáme se tedy, jestli byl pachatel v danou chvíli schopný rozpoznat nebezpečnost svého chování a zda byl schopný se ovládat. Pokud by měl například mentální retardaci, nebyl by schopen odhadnout důsledky svého chování.
Nejčastější příčinou, kdy je člověk zcela vyviněn, je třeba schizofrenie a případy, kdy je zcela pod vlivem závažné duševní nemoci.
Ve chvíli, kdy najdeme třeba jen patologickou strukturu osobnosti, to znamená někoho, kdo odlišně reaguje a smýšlí, není to důvodem pro zbavení viny. Protože jeho nebo její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zachovány. V tom případě člověk nese za své chování plnou zodpovědnost.
NEJSPÍŠ SI UČITELE VYHLÉDL Dá se usuzovat něco o motivu vraždy na základě toho, že student napadl jen jednoho učitele a nezranil žádné další lidi jako třeba střelci na školách v USA, kteří střílí i do spolužáků?
Vypovídá to o instrumentální motivaci pachatele. Střelby na školách jsou většinou výsledky chování těžce mentálně narušených jedinců. Útok na konkrétní osobu obvykle znamená, že si s ním jdu vyřizovat účty. Jde o určitou formu pomsty.
Je otázkou, jaký měl student intelekt, jestli se psychiatricky léčil, co se stalo. Ze zatím dostupných kusých informací to vypadá, že si učitele vyhlídl a vykonal to, co vykonal.
Mohl učitel udělat něco, aby útok odvrátil?
Všichni si dovedeme představit situaci, kdy si učitel zasedne na konkrétního žáka a vyloženě si to vychutnává. My nemůžeme soudit, jestli byl v tomto případě učitel na žáka zvláště přísný nebo mu jinak negativně stranil. Ve většině případů, kdy se lidem rozjede ten program v mozku, je to velmi obtížně odklonitelné.
Je tedy nepravděpodobné, že by učitel nevěděl o tom, že má k němu žák negativní vztah?
O tom můžeme jen spekulovat. Mohlo to tak být. Logicky dává smysl, že si budu vyřizovat účty s člověkem, který mi něco udělal. Mohlo se stát, že měl strašnou zlost na školu, vzal si mačetu a že v průběhu vyučování si rozmyslel, na kom se pomstí.
V tento moment jsou to všechno spekulace, musíme se dozvědět více. Jediné, co si k případu můžeme říct, že spíše než afektivní to bylo instrumentální. Mačetu si musel do školy přinést, jít za učitelem a to vše spíše vylučuje afekt.