Nejdřív je postříleli, pakje přejeli tankem
Reportáž Denníku N: Ukrajinská média teď píšou hlavně dobré zprávy. Hodinujízdy od Kyjeva jsou však pořád místa, která okupují ruští vojáci.
Legenda praví, že v tom městě kdysi vařili dobré pivo. Proto se jmenuje Brovari, což v ukrajinštině i angličtině připomíná slovo pivovar. Jenže dnes je přibližně stotisícové město hned za Kyjevem (stačí přejet most na levý břeh Dnipra a projet četnými blokposty a několika zácpami) jedním z terčů, které ostřeluje Putinova armáda.
A za jeho hranicemi jsou, ačkoli o tom ukrajinská média tolik nemluví, vesnice obsazené ruskými okupanty.
STRAŠIDELNÉ PŘÍBĚHY O RUSKÝCH VOJÁCÍCH
O tom, jak je obsadili, nám před brovarskou radnicí vyprávějí dvě důchodkyně – Raisa z Bobryku a Lena z Velyké Dymerky. Vesnic, které leží za rohem, ale teď je nemožné se tam dostat. Dál za kontrolní stanoviště vás ukrajinští vojáci nepustí. Jen zdálky je slyšet dělostřelecké rány.
Nejtěžší boje se momentálně svádějí o Donbas. Přesto nelze říci, že za Kyjevem panuje klid zbraní.
Příběhy, které nám Lena a Raisa vyprávějí, jsou jen pro silné povahy.
„Když jsme slyšeli, že přijeli, vyšli jsme ven. Prý je to nejlepší, to by prý neměli střílet,“popisuje Raisa, jak do její vesnice vstoupilo Putinovo vojsko. Vojáci, tanky, obrněné transportéry, raketové systémy.
„Hned obsadili naše dvorky a začali po nás chtít jídlo. V tom lepším případě. Pak začali rabovat obchody. Šli hlavně po alkoholu, brali mobily a cennosti. Prostě zloději,“říká Raisa.
Ve vsi přestala fungovat elektřina, vypadl internet, problém byl i s vodou. Někdy vojáci začali jen tak střílet, když nic nenašli. Raisa odešla z vesnice hned, jakmile vznikl humanitární koridor. Má podezření, že mezi ruskými vojáky byli i Bělorusové. „Měli černé uniformy,“líčí.
Běloruský diktátor Lukašenko tvrdí, že jeho armáda se do války proti Ukrajině zatím nezapojila. Přes Bělorusko prý jen prochází ta ruská, té ale pro invazi do sousední země poskytl veškerý logistický komfort.
Po chvíli váhání se rozpovídá také Lena. A vzápětí jí oči plavou v slzách. „Všechno, co mělo nějakou hodnotu, sebrali. Že prý máme být rádi, že přišli oni, protože po nich přijdou ještě horší,“vzpomíná na příchod ruských vojáků do Velyké Dymerky.
„Hrozně jsme se báli,“pokračuje a vypráví, jak v její vsi zastřelili první oběti, které pak nedovolili pochovat na hřbitově. „Museli jsme je pohřbít na dvorku,“utírá si slzy.
Raisa líčí, jak u nich Putinovi vojáci přejeli své oběti tankem. (Slova obou žen znějí důveryhodně, ale nemáme možnost je ověřit.)
Obě důchodkyně teď přespávají u svých známých v Brovarech a pryč z Ukrajiny se nechystají. „Tady jsme se narodily a tady zůstaneme. Jsme Ukrajinky,“říkají unaveným hlasem.
MIROSLAVA, VÁLEČNÁ HOLČIČKA
Tutéž frázi si vyslechneme ještě jednou. V nemocnici v Brovarech, kam poslední dny přivážejí raněné vojáky z nedaleké fronty. „Teď je to ale klidnější, dnes jsme poslední vojáky poslali pryč,“říká traumatolog Sergej.
V části, kde se nachází porodnice, je veselo. I ve válečných podmínkách a někdy přímo v protibombových krytech se rodí nové děti. Oleně se v těchto dnech narodila holčička.
„Pojmenovala jsem ji Miroslava na oslavu míru,“vypráví čtyřiadvacetiletá Olena. Pracuje jako kadeřnice a její muž je voják. Když začala válka, těhotná Olena doslova utíkala před bombami z asi 370tisícové Vinnycje, která leží ve střední Ukrajině.
„Do bezpečí mě vyvezli vojáci,“říká. Usmívá se při pohledu na miminko, které vedle ní klidně spí v pokoji v prvním patře. „Zdá se, že to bude milovnice spánku,“směje se matka. Na to, jak bouřlivé týdny má za sebou, vypadá spokojeně.
Podobně je na tom také Valentina, která má termín porodu už zítra. Če
Hned obsadili naše dvorky a začali po nás chtít jídlo. V tom lepším případě. Pak začali rabovat obchody. Šli hlavně po alkoholu, brali mobily a cennosti. Prostě zloději.
ká chlapečka a má pro něj připravené jméno David.
Když začala válka, v porodnici, původně rozložené v pěti patrech, se vše změnilo. „Kvůli raketovým útokům jsme museli všechno stáhnout do přízemí,“popisuje primářka Marija, když nám ukazuje uklizené pokoje pro páry. Jsou ale prázdné.
V podzemní části nemocnice jsou připravené postele i porodní lůžka. „Už jsme tu rodili i během leteckého poplachu. Zní to strašně, ale bereme to jako fakt,“říká Marija. I ona se směje a hladí kočku, která se usadila na posteli mezi ošuntělými stěnami.
„Tady jsem se narodila a tady zůstanu, jsem Ukrajinka,“zopakuje větu, kterou jsme už slyšeli – a vzápětí se v Brovarech rozezní sirény.
MEDIK: BYLO TO PEKLO
Ukrajinská média teď zdůrazňují hlavně ukrajinské vojenské úspěchy.
V týž den, kdy se narodila malá Mirka, osvobodili Ukrajinci Irpiň, kde se odehrály strašlivé věci. Ale klidně spát domácí pořád ještě nedokážou. Stále hrozí nebezpečí, ruské jednotky by na ně mohly zaútočit znovu.
Tvrdí to aspoň oficiální ukrajinské zdroje.
O tom, co se na začátku odehrálo na jedné z vojenských základen nedaleko Kyjeva, se moc nemluví. Místem nás provází voják-zdravotník. „Říkejte mi medik,“odtuší, když se ptáme, jak se jmenuje. Vede nás zkázou, kterou napáchaly ruské rakety.
Procházíme vyhořelými vybombardovanými budovami, které přišly o několik poschodí; kráčíme kolem ohořelých zbytků aut a ani si netroufáme odhadovat, kolik obětí tento útok měl. Ukrajinci každý den zveřejnují počty obětí na ruské straně, o těch svých však tak podrobně neinformují.
„Bylo to peklo,“říká medik. Na hrudi má nášivku s oblíbeným sloganem této války: „Ruská vojenská lodi, táhni do pr**le.“
Po Brovarech nás provází Andrij. „Dobré zprávy jsou pravdivé. O těch špatných se nemluví,“pronese.
Ukrajinská armáda má po měsíci války dobré jméno. Zatím svému Goliášovi odolává.
Některé věci však podle Andrije fungují zvláštně. „Když jsem se hlásil do války s tím, že jako bývalý policista umím zacházet se zbraní, nevzali mě. Staršího člověka, který zbraň v ruce nedržel už dlouho, ale vzali. Nechápu, jaký v tom je systém,“diví se Andrij, který tento týden znovu nastupuje do policejní služby.
Začne patrolovat v Kyjevě, ale postupně by se chtěl dostat tam, kde je to nejhorší – Irpiň, Hostomel nebo Buča. „Tam to dobře znám,“říká a nepřehání. Teď sice žije u rodičů v Brovarech, ale svůj dům má v Hostomelu. Tedy měl. Podle fotografií, které nám ukazuje na telefonu, je dům po bojích o blízké letiště komplet vyhořelý.
V brovarské školce potkáváme děti uprchlíků z okolních vesnic, které obsadili ruští vojáci. Mezi nimi také jedenáctiletou Káťu.
„Náš dům shořel,“říká klidným hlasem. „Válka mi sebrala dům,“napsal zas sedmiletý Igor na obrázku, který visí v blízké nemocnici.
Divíme se, s jakým klidem berou tyto děti válku, která jim tak radikálně vtrhla do životů.
O děti se ve školce stará učitelka. A na dětském hřišti si ty nejmladší hrají u houpačky. Ptáme se, jak se jmenují, jak se mají, kolik jim je let. Všechny odpovídají vesele.
Jen asi čtyřleté děvčátko mlčí a tváří se smutně. A poprvé za celý ten den máme pocit, že tomu rozumíme.
Všechno, co mělo nějakou hodnotu, sebrali. Že prý máme být rádi, že přišli oni, protože po nich přijdou ještě horší.