Básník a jeho lid.
Kvalitu společnosti podstatně
Narodil se do rozporu. Jeho otec byl přesvědčený žižkovský demokrat, matka praktikující katolička. Syn tedy do sebe nabíral jak prostředí předměstských hospod, kde se často zpívalo do rána, tak betlémy v pražských kostelích, na které se chodil s matkou dívat. Divoké smíseno s pokojným a mírným: nejenom bezpočet veršů, ale také Všecky krásy světa, asi nejvydávanější knihu české memoárové literatury nové doby, Jaroslav Seifert celý život nenasytně plnil evokacemi svého šťastného dětství.
Do básní promítal něhu, která se některým občas zdála až příliš sladká, zároveň však uměl seknout nečekaným výsměchem nebo i krutostí, dosvědčující, že nenahlížel svět jenom z růžové strany. „Bezruči, Bezruči, ty starý blázne!“oslovil žijícího tvůrce v básni, která se zabývala postavením slezských horníků, za něž Bezruč kdysi plédoval. V až cynicky pointovaném dílku se zjistilo, že za celá desetiletí slezských písní se v jejich životě nezměnilo skoro nic.
O svých prvních dvou mladických sbírkách, Městu v slzách a Samé lásce, později mluvil bez respektu. Být po jeho, byl by je snad i úplně vyřadil ze svého díla. O revoluci se blouzní tím snáz, čím méně toho člověk prožil, a Seifert začal publikovat už na gymnáziu. Co tehdy napsal pod strohým ideovým dohledem S. K. Neumanna a později Karla Teiga, přišlo mu už o dva tři roky později plakátově naivní – nebo, jak uznal i sám Neumann, „zkurvené tendencí“. Ideoví otcové proletářské poezie žádali zamračené verše plné vzývání revoluční odvety. Ale Seifert, který na rozdíl od nich dělnické prostředí znal, protože z něho vyšel, věděl, že dělník chce něco jiného.
OSUDOVÉ SETKÁNÍ S TEIGEM
Měl štěstí, že brzy po válce potkal zběsilce Teiga, který kromě toho, že tehdy „řezal do linolea, až třísky lítaly“(odkaz na Teigovu linorytovou tvorbu, pozn. ed.), nejenže nechtěl na proletářské poezii ulpět, ale rovnou se rozhodl profilovat celou mladou uměleckou generaci. Právě vznikla první ČSR a lidé z Teigova okruhu v ní měli jménem mladých udat tón: věc, kterou jim jen o pár let starší Čapkové a Peroutka (kteří se cítili politicky povolanější, ale začali naneštěstí už před válkou) nepřestali závidět.
Umělecký spolek Devětsil, založený v roce 1920, čerpal personálně ze dvou hlavních zdrojů: Karel Teige, Vladislav Vančura, Jiří Voskovec, Jan Werich a spol. přišli z gymnázia v pražské Křemencově uliby ci, Seifert byl členem básnické trojky z gymnázia žižkovského. Nápad spojit síly vznikl ve Vančurově hlavě; byl nejstarší a nosil nápady (třeba aby členové psali texty kolektivně, stejně jako herci tvoří kolektivně divadlo). Uměl také řídit své zatím nevycválané mužstvo pevnou rukou; Karla Schulze, pozdějšího slavného romanopisce, vyloučil poté, co zjistil, že Schulz opsal jednu ze svých povídek od R. L. Stevensona. Když převzal velení Teige, pootočil skupinovým hledím; svět už neměl být smeten, ale stal se naopak zdrojem permanentního úžasu, daného technickými vynálezy.
Mladí se k hnutí přidávali jeden za druhým: Vítězslav Nezval, Jiří Wolker nebo Konstantin Biebl psali každý jinak, všichni ale byli silné osobnosti. Celkem brzy měli třeba jasno o své budoucnosti. Nezval na Seiferta vzpomínal: „Přiznal se mi jednou, že není pro něho lepší pocit než uvědomit si v létě na nábřeží, že je básníkem.“Ale jinde také: „Když byl doprovodil Wolkera svým proslovem na jeho poslední cestě (JW zemřel v roce 1924), projevil přání promluvit nám všem nad hrobem a tvářil se vážně při této své představě.“Nezval Seifertovu černému humoru rozuměl, zároveň však nešlo jenom o vtip. Bylo to i proroctví: Seifert nakonec nejenže všechny své generační druhy přežil, ale symbolicky, také jménem jich všech, převzal v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu.
Někomu se to zdálo zvláštní, ale tento tělem i duchem proletář si vůbec neliboval v sociální poezii. Právě proto, že přicházel zdola, věděl, že dělníci touží po úplně jiných věcech, než o jakých vizionářsky psal Jiří Wolker, vrstevník z prostějovské patricijské rodiny. To Seifert psal verše o tom, že člověk se chce po tvrdé práci bavit, že chce dobře jíst atd. – a že i v takové životní próze lze rozpoznat spoustu poezie. Zdola se rodil také jeho jazyk prostý póz, který čtenáři instinktivně přijímali za svůj. Cítili, že i když je tato řeč hezčí, než by sami dokázali zformulovat, také je vystihuje. Je i jejich řečí.
Když v roce 1925 vyšla Seifertova sbírka Na vlnách TSF, kritika zjistila, že ideologické lešení prvních dvou knih je pryč. Básník objevil nedozírné bohatství světa smyslů, které mu jako zdroj psaní vydrželo až do konce. Už nepsal jenom pro jedny a proti druhým, ale pro všechny dohromady – pokud tedy byli schopni následovat ho do omamného a zároveň žižkovsky drzého jazyka jeho veršů. Byly to verše třeba o počítání nahých prsů básníkovy milé, no kdo kdy něco podobného slyšel? A všechno se to řídilo mottem „Na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích“: byl to Mácha narua zároveň životní pocit generace; Voskovec a Werich to viděli a hráli stejně.
ROZCHOD S KOMUNISTY
Dvacátá léta, doba manifestačních výzev a rozchodů, pro něj skončila v roce 1929. Od vzniku KSČ byl jejím členem a živil se jako redaktor stranického tisku. To všechno se zkomplikovalo po V. sjezdu strany, kdy vedení převzal Klement Gottwald se svými karlínskými „kluky“. Pro Seiferta a spol. tím popřel šmeralovskou tradici, na níž podle nich strana stála.
Výsledkem byl tzv. Manifest sedmi, ve kterém skupina předních spisovatelů, členů KSČ, v čele s Ivanem Olbrachtem, S. K. Neumannem a Vladislavem Vančurou a včetně Seiferta, nové vedení odsoudila; a ono je za to s bolševickou rázností hned druhý den ze strany vyloučilo. Většina se jich časem vrátila, Olbracht, iniciátor, mezi prvními; jediní, kdo rozchod dovedli do všech důsledků, byli Josef Hora a Jaroslav Seifert. Ten vzápětí nastoupil do redakce Práva lidu, deníku sociální demokracie, a v roce 1930 dokonce do této strany vstoupil. Z pohledu gottwaldovců to byla horší zrada, než kdyby se usadil třeba na krajní pravici. Nikdy mu ji nezapomněli.