Jaroslav Seifert (1901–1986)
Určuje kvalita jejích elit, jednou více, jindy méně schopných nebo odpovědných.
Ve třicátých letech už plně žil vlastní poetikou. Nikomu za ni nedlužil, sám si ji vynalezl. Žil jako bohém. Přes den seděl v novinách, pro které skoro obden psal článek nebo báseň, další texty redigoval. Po uzávěrce vyrážel na bohémské tahy s přáteli básníky po pražských vinárnách: pohovořil a popil, pak si na chvíli přímo na stole zdříml a pokračoval dál. Údajně to vydržel i tři dny v kuse, to však bylo výjimečné; jeho rodina ho i v těžkých válečných dobách vnímala jako toho, kdo se vždycky stará a postará. Jak při tom všem zvládal ještě své milostné avantýry, ze kterých se pak tak rozkošatěla jeho milostná poezie, je otázka. Zůstával diskrétní, své zdroje neprozrazoval.
Působil celým svým habitem měkce; pohledem upřímných, jasně modrých očí fascinoval ženy i muže. Jeho poezie postupně získávala přívlastky „růžová“, „konejšivá“a podobně. Ani trochu nehrotil básnické obrazy do kakofonie tak jako František Halas nebo Vladimír Holan, jeho pozitivní obrazy přesto nebyly pozvánkami do idyly, v níž na životní pravdě nezáleží. O zlých věcech mluví každý, koho něco štve. V takovém přívalu pak může smysl neidylických, ale pozitivních obrazů světa spočívat v tom, že něco z oné pozitivity se přenese i na čtenáře. Slova začnou přivolávat lepší svět, který by se, nebýt jich, jinak mohl opožďovat.
Od sbírky Jablko z klína přes Ruce Venušiny, Jaro, sbohem až k fenomenálním Světlem oděné a Kamennému mostu vedla tato Seifertova cesta k ovládnutí jak básnické imaginace, tak jazyka, které ho postavily na roveň s největšími vzory Janem Nerudou a Jaroslavem Vrchlickým. Zejména Seifertova milostná poezie se vyvinula do někdy až hymnické podoby, v níž se potom po celé generace opisovala (a dodnes opisuje) z památníku do památníku: „Ty, lásko, pozdravena buď, / buď věčná, skutečností jsi-li. / A jsi-li snem, jen neprobuď / mé oči, i když den je bílý. / Člověk je šťasten, třeba šílí, / ty, lásko, pozdravena buď!“
OČITÝ SVĚDEK DĚJINNÝCH ZLOMŮ
Že Seifert o českých lidech nejen psal, ale i jejich život doopravdy žil, svědčí, kolika historických událostí byl svědkem. V listopadu 1918 byl u toho, když dav revolucionářů strhl na Staroměstském náměstí mariánský sloup; kamenná hlava Panny Marie se mu tehdy dokutálela až k nohám, nepřestal o tom psát do konce života. O dva roky později, při prosincových bojích o Lidový dům, stál před parlamentem vedle dělníka Josefa Kuldy, kterého zastřelila policie. O pětadvacet let později, na konci druhé světové války, ho od smrti opět dělil jen okamžik, když nacisté likvidující Pražské povstání postavili na Masarykově nádraží ke zdi osazenstvo Lidového domu – a mezi nimi také Seiferta, který tam pracoval. Zabíjení skončilo těsně předtím, než na něj přišla řada.
Protože s českými lidmi všechno žil, mohl se stát i jejich mluvčím. V čase, kdy rostlo nacistické ohrožení, už byl představitelem celého národa. Psal proti frankistům ve Španělsku i proti moskevským stalinským procesům; to druhé tehdy mezi levicovými tvůrci vůbec nebylo běžné. S karikaturistou Františkem Bidlem vytvořil tvůrčí dvojici, která pěstovala tu nejsurovější politickou satiru, jaká se do té doby v českých zemích dělala. Jako jasný ideový odpůrce nacismu prožil potom celou válku v ohrožení života; neopustil však hlavní město tak jako mnozí jeho umělečtí vrstevníci. Když zatkli a brzy nato zabili Vančuru a jiné, mohl mít právem pocit, že přichází na řadu. Strach, pokud ho cítil, však na papír nikdy nedal. Žižkovská povaha pro to neměla důvod.
Po roce 1945 se vrátil do novin. Psal do odborářské Práce, řídil vlastní měsíčník Kytice a edici poezie Klín. Situace se zkomplikovala po roce 1948, kdy KSČ začala v kultuře prosazovat své zvláštní stalinsko-ždanovovské pojetí. Jeho hlavní hlasatelé u nás, Ladislav Štoll a Jiří Taufer, odmítli celou dosavadní tradici české poezie a pokusili se založit novou, podle níž měla být literatura kompletně ve službách politiky. Všechna slavná vítězství avantgardy přestala platit, pokud se člověk, jako třeba Vítězslav Nezval Zpěvem míru, navždy nezhanobil.
Seifert nebyl ten typ. Z minulosti měl řadu vroubků a na nové si nyní zadělával, když se před „přáteli“u vína například nechal slyšet, že má raději Francouze, který zvrací, než Rusa, který zpívá. Na udání se o něj začali zajímat lidé z aparátu KSČ; Rudolf Slánský žádal „čestný soud“a veřejné postavení básníka na pranýř, z čehož sešlo jen proto, že sám Slánský byl odsouzen a popraven.
Jiní, jako básník Ivan Skála, se však ve stejné době postarali o ideovou skandalizaci Seifertovy nové básnické knihy Píseň o Viktorce a podařilo se jim jejího autora na šest let skoro umlčet. Až do roku 1956 Seifert vydával buď reedice, nebo bibliofilie, občas verše pro děti. Na těžší perzekuci nedošlo jen kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu, od roku 1949 byl v invalidním důchodu. Jeho štěstím také zřejmě bylo, že ve svazovém nakladatelství Československý spisovatel působili ve vlivných funkcích jeho dlouholetí přátelé Ladislav Fikar, A. M. Píša a Jaroslav Pilz, kteří se snažili, aby měl aspoň minimální příjem.
DĚLÁTE TO ŠPATNĚ. VŠECHNO. OD ZAČÁTKU
Na II. sjezdu spisovatelů v roce 1956, pár týdnů po XX. sjezdu KSSS, a tedy v poměrech na čas nečekaně uvolněných, původně vystoupit neměl. Hlavní buřičský projev byl očekáván od Františka Hrubína, který ho také s Václavem Černým a dalšími dlouho dopředu piloval. Hrubín tuto svou řeč sice pronesl, později však její hlavní teze pod tlakem zase odvolal.
Vystoupení Jaroslava Seiferta, který se sám nečekaně přihlásil o slovo, stejně jako to Hrubínovo plédovalo za to, aby se o umění přestalo rozhodovat na stranických sekretariátech. Na rozdíl od Hrubína se však Seifert opřel do politiků nikoli jako prosebník, ale jako člověk jim sebevědomě rovný, svou vlastní politickou rétorikou: Křivdy musí být odčiněny, umlčovaní spisovatelé musí být vráceni do oběhu, věznění musí být propuštěni na svobodu. Poprvé od roku 1948 se doma v Československu stalo, že spisovatel řekl směrem k mocným: Děláte to špatně. Všechno. Od začátku.
Nejpozději tímto svým vystoupením, nikdy neodvolaným, se Seifert stal neformální celonárodní autoritou. Přijal roli, kterou pak účinně a důstojně hrál až do konce svého života. Při neexistenci spolehlivých autorit ve veřejném životě přijal a dál nesl roli náhradního otce, morálního majáku, jehož verše se četly nikoli jen jako výjimečná poezie, ale také jako zpráva o tom, že nezávislý a svobodný duch v českých zemích dosud úplně nevyhynul.
Unesl tuto roli i během srpnové okupace v roce 1968 a po ní, za palachiády a za Husákova nástupu. Mimo jiné v roli předsedy na režimu tehdy nezávislého Svazu českých spisovatelů, jako signatář mnoha důležitých petic a také jako jeden z prvních signatářů Charty 77. A nesl tuto roli dál, když mu bylo osudem souzeno zažívat stále nové obstrukce s vydáváním knih, jimž tentokrát alespoň zčásti pomáhal čerstvě vynalezený samizdat.
Když v roce 1984 dostával Nobelovu cenu za literaturu, přijímal ji jako ten, který se před mocnými neohnul. Žižkovák. Svědčil, že to jde. A celý život tak činil básnickým slovníkem, který byl vlastně opakem heroičnosti: líbeznou poezií, která až do konce nepřestala hlásat, že nejcennější na světě a v životě je láska.